Křesťan dnes

Synové (a dcery) Božího království 

Matouš 8:5-13 … Tu když (Ježíš) přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu chvíli se sluha uzdravil.

Milí přátelé, synové (a dcery) Božího království –

Jak asi víte, knihy Bible byly psány lidmi v určité době, v určité civilizaci, s určitými znalostmi fungování světa. Přestože tyto pisatele Bůh inspiroval k tomu, co napsali, nechal je používat jejich vlastní dobové a kulturní povědomí a jazykové zvyklosti k vyjádření svého nadčasového poselství o záchraně člověka skrze Mesiáše, svého Syna, Ježíše Nazaretského. Z toho důvodu může dnešní člověk, který se poprvé začte do biblických textů (zejména pokud používá překlad spíše doslovný než parafrázovaný), narazit na některé těžko srozumitelné obraty a výrazy.

Pamatuji si, že mi před lety dělalo problém porozumět, když se psalo o křesťanech, že jsou to „synové Boží“. Např. v listu Římanům se píše: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ (Římanům 8:14) Říkal jsem si, že jsou přeci mezi námi i ženy! Tak proč tam není napsáno „synové a dcery Boží“!? Nebo jsou ženy také „synové“ bez ohledu na pohlaví? Jak tomu mám rozumět?

SOUVISEJÍCÍMotýlí efekt křesťanské zvěsti

Později jsem se dozvěděl víc o tehdejších hebrejských kulturních a společenských zvyklostech, které se samozřejmě promítaly také do jazyka, kterým je Bible psána. Např. to byli tenkrát výhradně synové, kteří dostávali po rodičích dědictví (podle Zákona dostal prvorozený syn dvojnásobek toho, co ostatní synové, viz 5. Mojžíšova 21:16); synové nesli jméno rodu a dědičný díl pozemku do dalších pokolení. Dcery dostávaly věno, když se vdávaly (což mohlo být třeba oněch 10 stříbrných mincí v Ježíšově podobenství o ztracené minci, viz Lukáš 15:8), ale nedostávaly dědictví, protože skrze manželství mohly používat to, co zdědili jejich manželé od svých rodičů.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Právě tento důraz na dědictví synů vedlo k označení křesťanů jako synové Boží. Jak píše Pavel Galatským, „A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Galatským 4:7) A fakt, že mezi dědice všeho, co má Bůh přichystané pro své děti, patří i ženy, potvrzuje výslovně Petr ve svém prvním listu; vyzývá tam muže, aby prokazovali svým ženám úctu, „protože jsou spolu s vámi dědičkami daru/milosti života (zóé).“ (1. Petrův 3:7)

Hebraismy Hebrejců

Nicméně, slovo syn nebo synové má i jiné významy, dané hebrejským způsobem myšlení a vyjadřování. Také v dnešním úryvku z evangelia jsme narazili na zajímavý obrat, totiž „synové království“ (kteří budou vyvrženi ven do nejzazších temnot). Může nám opět vrtat hlavou, zda jde o syny i dcery, muže i ženy bez ohledu na pohlaví… nebo má tohle spojení jiný význam?

Mimochodem, výrazům v Novém zákoně, které jsou sice psány řecky, ale odrážejí hebrejské smýšlení jejich pisatelů, říkáme hebraismy. Ty jsou časté právě v evangeliu podle Matouše – což je další v řadě důvěryhodných svědectví toho, že jeho autorem je opravdu Žid z 1. století, který psal původně pro čtenáře dobře obeznámené s hebrejským způsobem vyjadřování.

SOUVISEJÍCÍ – Priorita a naléhavost záchrany v Kristu

„Synové něčeho“ je typický hebraismus, se kterým se v Bibli setkáme poměrně často, a to ve Starém i v Novém zákoně. Podívejme se nejprve na 3 základní významy tohoto spojení (těch významových odstínů je více), a potom se zastavme u dnešního případu jeho použití.

1. být synem čeho = být hoden čeho, propadnout čemu

Zaprvé, výraz „být synem něčeho“ znamená být hoden něčeho, zasloužit si něco. To se nám přeneslo do češtiny asi v jediném rozšířeném případě, totiž spojení „syn smrti“. Pochází z Bible – objevuje se např. v úryvku, který jsme si také dnes četli z 2. Samuelovy. Prorok Nátan vypráví králi Davidovi příběh, kde někdo měl jedinou ovečku, ale druhý mu ji vzal, aby ji připravil k jídlu pro svého hosta, ačkoli sám měl spoustu ovcí. „David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: ‚Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti!‘“ Ale Nátan mluvil obrazně o samotném Davidovi, který vzal ženu Urijášovi. „Nátan Davidovi odvětil: ‚Ten muž jsi ty!‘“ (2. Samuelova 12:5,7a) David sám sebe usvědčil, že je „synem smrti“, že je hoden smrti za svůj hřích. A každý hříšník, ať muž, nebo žena, je za své hříchy „synem smrti“.

Ve stejném významu – být hoden něčeho – se také objevuje spojení „synové pekla“. Když Ježíš přísně kárá pokrytectví farizejů, mluví o tom, že tu svou „fasádu svatosti“ předávají dál těm, které získávají jako své učedníky. „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla/Gehenny, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Matouš 23:15) Farizeové a všichni, kdo kladou důraz na vnější zdání svatosti, na dobrých skutcích před lidmi, jenom „dláždí těm, kteří se od nich učí, cestu do pekel“, do věčného odloučení od Boha. Neboť svatý Bůh ponižuje všechny povýšené a sebe-spravedlivé, ale povyšuje všechny ponížené a zkroušené poznáním vlastní nesvatosti.

2. být synem koho = být příbuzný, spřízněný s kým

Druhý význam spojení „být synem něčeho nebo někoho“ vyjadřuje příbuznost, spřízněnost – a to buď genetickou, tělesnou, nebo duchovní, řekněme myšlenkovou. Tak například „synové Izraele“ označuje prostě fyzické potomky Jákoba neboli Izraele, muže i ženy, kteří dostali genetickou informaci od svého prapředka. Tak prorok Izajáš vybízí své krajany: „Vraťte se k tomu, od Něhož jste daleko odpadli, synové Izraele.“ (Izajáš 31:6)

SOUVISEJÍCÍ – Síť zahrnuje, ale nerozsuzuje

Ovšem v Novém zákoně je zdůrazňováno, že v očích Boha je důležitější „duchovní příbuznost“ a přijímání „duchovní informace“ (Božího slova), sdílení postoje důvěry Hospodinu s „hrdiny víry“ jako byl třeba Abraham. Proto tedy „synové Abrahamovi“ nejsou ani tak fyzičtí potomci tohoto „praotce víry“ (ty si Bůh může vytvořit z kamení, viz Matouš 3:9), jako spíše duchovní potomci Abrahama, kteří přijali pravdu zjevenou Bohem a uvěřili jí, ačkoli se zdá nemožná. Právě to svého času pochopil apoštol Pavel. Z hlediska tělesného původu se sám mohl chlubit svým rodokmenem: „z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů“ (Filipským 3:5); přesto to považoval za ztrátu ve srovnání s tím, že poznal Ježíše jako Boží Pravdu a uvěřil jako Abraham, který kdysi zajásal, když vírou spatřil Ježíšův den, den vykoupení lidstva (Jan 8:56). Pavel napsal křesťanům z pohanů: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ (Galatským 3:7)

3. být synem čeho = příslušet, patřit čemu

Třetí a poslední skupina významů slovního spojení „synové něčeho“ je asi nejobsáhlejší a patří do ní i náš dnešní obrat „synové království“. V tomto a dalších případech „být synem něčeho“ označuje příslušnost, patření k nějakého stavu, k nějaké skupině, k nějakému druhu. Apoštol Pavel nás, křesťany a křesťanky, popisuje jako syny dne, syny světla, protože díky Ježíši již dál nepatříme, nepříslušíme duchovní temnotě a noci (kdy jsme duchovně spali), ale nyní patříme dni a světlu – tomu, které nám zazářilo v Kristu a probudilo nás k životu navěky. Pavel píše: „Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ (1. Tesalonickým 5:5)

Naopak „synové tohoto světa (doslova věku)“ – o kterých Ježíš říká, že bývají prozíravější ve vztahu k majetku než „synové světla“ (viz Lukáš 16:8) – jsou lidé, kteří přísluší tomuto věku, patří tomuto světu a nic víc. Nenarodili se (dosud) shůry, aby patřili nebeskému království, aby byli „syny království“. A zde se konečně dostáváme k našemu textu.

Synové království z Izraelců

„Synové království“ jsou lidé, muži i ženy, kteří patří do Božího království, jsou jeho součástí. Jak to potom, že mnozí z nich budou vyvrženi ven do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů? Zde je třeba si uvědomit, že Ježíš byl původně poslán – jak sám říká – „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Matouš 15:24). Ježíš přinesl království nebes v první řadě „synům Izraele“, tedy Izraelcům, kteří ho očekávali, kteří měli zaslíbení Mesiáše a Jeho království navěky od svých praotců. Jenže Ježíš se stále více a více přesvědčoval, že i když „přišel do svého vlastního, … jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1:11) Byl odmítán těmi, které přišel jako první hledat a zachránit.

Naopak v našem úryvku nečekaně vystupuje jako „hrdina víry“ římský setník, velitel s mnoha podřízenými, kteří ho poslouchají na slovo. Ten se obrátil na Ježíše s prosbou, aby vyléčil jeho nemocného sluhu. Ač svým původem nepařil k Izraelcům a neměl jejich poznání Hospodina, věřil, že jako hříšník není hoden, aby svatý Ježíš vstoupil pod jeho střechu, do jeho domu; ale také věřil, že tenhle Ježíš je tak mocný, že Jeho slovo musí uposlechnout i nemoci. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu;“ řekl setník, „ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Setník viděl v Ježíši to, co mnohým židům zůstávalo skryto: že v Něm přišel na zem všemohoucí Bůh.

„Amen, amen, pravím vám,“ reagoval na to s údivem Ježíš, „tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu (tedy pohané, kteří dříve neznali Hospodina) přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem (zažívat společenství s praotci víry) v království nebeském; ale synové království (židé, kteří Boha znali, ale odmítli Jeho Syna jako svého Zachránce) budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Synové království vírou v Krále

Milí přátelé, muži i ženy: dnešní kázání bylo možná trochu víc jazykozpytné než obvykle. Vezměme si z něj alespoň to, že i my všichni jsme byli „synové smrti“ pro své viny a hříchy; víme, že jsme nehodni Boží dobroty; že ale díky víře v Ježíše – Božího Mesiáše, kterou sdílíme jak s Abrahamem, tak s římským setníkem, jsme „synové Abrahamovi“, jimž je víra počítána za spravedlnost; a že jsme byli učiněni „syny světla a dne“, kteří žijí v tomto temném světě, ale už mu nepatří, neboť patří nebesům a jejich Králi.

Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 28. ledna 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Exit mobile version