Naši představu o vlastenectví patrně určuje české národní obrození, které na konci 18. a v první polovině 19. století zachránilo český jazyk před zánikem a položilo základ pro vznik novodobé české literatury, potažmo kultury.
Změna nastala v tom, že vlastenectví začalo být spojováno s jazykem. Přesněji by se tomu mohlo říkat národovectví, ani to ale neodpovídá skutečnosti: Míšení obou národů u nás bylo v průběhu staletí tak intenzivní, že velká většina obyvatel Českých zemí měla jak německé, tak české předky, což pochopitelně platí dodnes. Etničtí Němci navíc v průběhu staletí často začali mluvit česky (tento posun byl typický pro 14. století), etničtí Češi zase německy (hlavně v 17. a 18. století). Důvody byly povýtce praktické, nikdo o tom nepřemýšlel, nemělo to ideové pozadí. Až v době národního obrození se někteří spisovatelé (ale nejen spisovatelé) rozešli se svou národností, takže přestali být Němci a stali se Čechy (Karel Klostermann, Ferdinand Břetislav Mikovec a další).
Nacionalismus má na svědomí nejhorší násilí v dějinách minulého století i v současnosti. Identifikace na základě etnického původu je podle Emanuela Rádla primitivnější než na základě příslušnosti k otčině. Když nemá skupina lidí společného nic důležitějšího než mateřský jazyk, je zaděláno na problém. Potřebujeme mít hlubší zdroje identity, vyšší ideály. Samozřejmě, i vysoké ideje mohou probouzet násilí, snad nejhorší z nich je náboženství. Víra, která vede k zabíjení, má obrovský potenciál zkázy. Nezapomínejme, že tak fungovalo (a třeba v Rusku stále funguje) i zneužité křesťanství.
Kristus vytvořil církev, která lidem všech národů nabízí společnou identitu. Nezrušil tím národy, vždyť jsou Božím stvořením, ale poskytl pevnější základ pro identitu a zázemí, jak pro Boha získat národy. Jako součást nadnárodní církve máme teprve možnost plně si národů vážit a pracovat na jejich uzdravení i na jejich vzájemném smíření. Ježíš vykoupil nejen jednotlivce, ale i národy (Mt 25).
Křesťané (přesněji křesťané, kteří se drželi Bible) vždycky působili proti nacionalismu, ve směru smíření mezi národy. Myslím na Přemysla Pittera, který v době poválečné euforie a pouličního lynčování Němců volal český národ k pokání. Založil tehdy několik dětských domovů, kde shromáždil české, německé i židovské sirotky, aby svým soužitím ukazovali moc evangelia. Pitter byl osamocený i kritizovaný, ale představoval kristovský hlas v době, kde se odhalovala falešná identita českého národa.
V době konfliktů, v situaci, kdy je někdo utlačován, kdy se děje nespravedlnost, by křesťané díky své identitě v Kristu měli být nástrojem smíření, pochopitelně nejen mezi národy.
Ukázka z článku Tomáše Dittricha o dvojím vlastenectví, který najdete v plném znění v lednovém čísle časopisu Život víry, jehož téma zní „Bůh a národy“. Nad tím, zda se spolu snesou láska k Bohu a láska k vlasti a zda má Bůh odlišné záměry s různými státy či etniky, se dále zamýšlejí např. P. Hošek nebo M. Klesnil.
Lednové vydání také nabízí rozhovor s íránským „Billym Grahamem“ Hormozem Šariatem, reportáž z pražského Jesus pochodu, dopis Kristy Gerloffové z Izraele po útoku Hamásu, článek o hledání osobní víry v období dospívání, příběhy, zamyšlení, recenze, zprávy a mnoho dalšího.
Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
Autor: Tomáš Dittrich Datum: Foto: Filip, Pixabay, ilustrační