Kdykoli pomyslíme na Husa, v duchu vidíme toho velikána na hranici, jak svědčí o pravdě, nebo obklopeného biskupy a preláty, jak volá: „Vyvraťte to Písmem.“ Jako by to ostatní k Husovi ani nepatřilo. A přesto si musíme říct: Kde vidíme takový mravní charakter v takové ryzosti a síle, tam předpokládáme, že je tou mravní silou prodchnutý celý člověk. A skutečně, Hus je skrz naskrz muž, všechny stránky lid- ského života se v něm tak ladně snoubí v jeden celek, že člověka potěší i povzbudí jediný pohled na něj.
Sókratés byl jistě svým způsobem velikán a nelze mu upřít ani mravní charakter, ačkoli jeho mravnost nemá a ani nemůže mít jinou povahu než pohan- skou. Ale jaké jsou tu rozdíly! Když člověk sleduje Sókrata, jak se chystá na smrt skoro jako na nějakou hostinu, mohl by začít pochybovat, jestli se člověk rodí, aby žil, nebo aby mohl po sókratovsku zemřít. A žena, děti a všechno další, co člověka váže ke světu?
Sókratés je ve vězení, čeká na smrt a vedle něj sedí jeho žena s dítětem. Když vidí přicházet několik známých, dá se do pláče a zvolá: „Ach, Sókrate, už se s tebou jdou loučit.“ A Sókratés? Podívá se na Kritóna: „Kritóne, ať ji někdo odvede domů.“ A Kritón ji nechal odvést domů, i když křičela a bila se do prsou. Sókratés si zatím sedne na postel, ohne nohu, tře si ji rukou a povídá: „Milí přátelé, to, čemu lidé říkají sladkost, je opravdu zvláštní věc. Jak podivně je s tím srostlé to, co vypadá jako pravý opak, totiž bolest. Najednou se to člověku nepřihodí, ale žene- li se někdo za jedním a chytí to, brzy bývá nucen vzít zavděk i tím druhým. Jako by to bylo obojí svázáno za konečky.“
SOUVISEJÍCÍ – Velikán Hus jako člověk (část 2.)
Tak se loučil se životem, ženou a dítkem lozof Sókratés. Klidně ho označujte za velikého lozofa, ale toho přirozeného člověka, toho celého muže v něm nevidíme. Proti němu stojí náš velikán, který nemů- že a nechce zapřít. Je před soudem, ví, že jde o ži- vot a kacířskou smrt v plamenech, a pro Boha volá a pláče, aby ho vyslechli. Také jsme od něho samotného slyšeli, jak si s Pálčem ve vězení od srdce zaplakal. Ale když už stojí na hranici a přijde k němu říšský maršálek se zástupcem panovníka a žádá ho, aby odpřisáhl a odvolal své učení a zachránil si ži- vot, vzhlédne k nebi a hlasitě zvolá: „Bůh je svědek, že jsem nikdy neučil nic, co proti mně svědčí křiví svědkové, ale chci dnes radostně zemřít pro pravdu evangelia.“
Nebojí se smrti, ale život má lidsky a upřímně rád. Pak je tedy zcela přirozené, že se ve svém životě při vší vážnosti také rád zasmál. Na cestě do Kostnice se zastavil ve městě Biberachu, kde se Jan z Chlumu, který ho doprovázel, pustil do tak učeného rozhovoru s tamějším kněžstvem, že ho považovali za doktora teologie. Hus si z toho dělá legraci a nazývá pána z Chlumu „doktůrkem z Biberachu“. Do posledních dnů má při vší jistotě, že neujde smrti, i ryze lidskou naději, že to s ním může přece jen dobře dopadnout. A když se blíží smrt, je mu těžko. Ačkoli si může pomoci jediným slovem, je přesto rád, že může svou smrtí zpečetit pravdu evangelia o Boží moci, jež se dokonává ve slabosti. Nikde nevidíme ani stopu po nějaké rezignaci, té tupé odhodlanosti a odhodlané tuposti, za kterou se často skrývá bezmocný vztek a s níž se setkáváme více méně u všech mučedníků – s výjimkou těch, kteří položili svůj život jen za Kristovu pravdu a kteří si vlastně jako jediní zasluhují titul mučedníka.
Místo rezignace tichá oddanost Boží vůli. Sto chutí do života, a člověk je přesto ochoten zemřít, právě tak, jak se to píše u proroka: „Půjdou a přitom budou plakat“ (Jeremjáš 50,4), nerad, a přece rád. Kdo to zná, ten to chápe, a jen ten dovede také posoudit, co se asi dělo v hluboké Husově duši, než se zřekla milého života. To by nebyl celý muž, kdyby mu nebylo úzko a kdyby po přestátých úzkostech nepsal k nám do Čech: „Dnes mi dal Hospodin všemohoucí srdce statečné a silné.“ V těch slovech je mnohem víc, než je vidět. I v Husově srdci se toho dělo mnohem víc, než psal. Ty myšlenky: „Copak musím zahynout? Nemohu odvolat, aniž bych tím zapřel Krista? Tolik lidí přede mnou odvolalo!“, ho jistě trápily a jeho srdce mu jako každé jiné srdce radilo: „Hleď si živo- ta, máš jen jeden.“ Jen Hospodin, jenž ho nenechá- val nikdy o samotě, neboť s ním byl spojen vírou, jen on a nikdo jiný mu dal srdce statečné a silné.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Na mírnost Husovy hluboké duše jsme poukázali již výše. S ní je spojena také svatá prostota. Po prv- ním slyšení před shromážděnými kardinály, když už se všichni rozešli, za ním přišel jeden bratr mnich, aby ho pokoušel. „Ctihodný mistře, já jsem jen prostý mnich a slyším tu o vás, že jste napsal mnoho scestných věcí. A tak jsem za vámi přišel, abych zjistil, jest- li to tak opravdu je. Prý tvrdíte, že při oltářní svátosti po posvěcení zůstane chléb chlebem?“ – Hus ještě nedospěl k biblickému pohledu na svátosti a odpovídá zcela prostě: „Ne, to netvrdím.“ – A mnich: „Netvrdíte?“ A on zas: „Netvrdím,“ aniž by se ta holubice z holubičího národa jakkoli urážela. Teprve když mnich ještě jednou pochybuje, osopí se na něj též přítomný pan Jan z Chlumu: „Kdo vůbec jsi? Když mi někdo na něco jednou řekne ne nebo ano, já mu věřím. On ti už dvakrát řekl: ‚To netvrdím,‘ a tobě to ještě nestačí?“ – Mnich se vymlouvá na svoji prostotu a ptá se ještě na to či ono, až si Hus uvědomí, že je to jako u výslechu. Jeho přímé duši se taková neupřímná prostota hlubo- ce oškliví, a tak mnicha v krátkosti odbývá. Když se později dozví, že to byl jeden z nejváženějších profesorů, lituje, že ho mnohem víc neusvědčoval Písmem.
Hus je ve všem tak opravdový, že se mu z duše protiví, když se ve slovech nebo skutcích vyskytne něco nepravdivého. A to je něco ohromného, když člověk začne mít svatou úctu před pravdou – a roz- hodně to nezůstane bez ovoce. Z této svaté úcty se rodí hrdinská síla, která dovede připravovat cestu pravdě, i kdyby při tom měl zahynout vlastní život.
Autor: Mistr Jan Hus – Didasko Datum: 9. srpna 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jan Hus
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.