Zpráva o vstupu manželů Ekmanových do katolické církve způsobila svého času pořádný rozruch. Kritikové bouřliváckého charismatického vůdce se pošklebovali a označovali jeho krok jako porážku či prohru. Příznivci a následovníci slavného pastora švédského sboru Slovo života byli zmateni, znejistěni a zahanbováni posměvačným osočováním. Někteří představitelé sborů, které se odvolávaly na Ekmanovo učení či kazatelskou a misijní službu Slova života, se od jeho kroku distancovali. Chápal to ale málokdo.
Nyní vychází kniha manželů Ulfa a Birgitty Ekmanových, v níž vysvětlují změnu svých názorů, která vyvrcholila opuštěním charismatického protestantského hnutí a vstupem do římskokatolické církve. Oba manželé v ní střídavě popisují svou životní cestu a duchovní vývoj. Kariéra ambiciózního a energického mladíka se vyvíjela vskutku výborně a misijní dílo sboru, který ve švédské Uppsale založil, vykazovalo ve východní Evropě, Rusku a Indii velkou úspěšnost. Zvláště v počátcích to neměl lehké. Pro svůj břitký jazyk a nediplomatické jednání si vysloužil značné protivenství. Ale jak sám říkal, když hromada negativních článků o něm, jeho sboru a jeho službě byla příliš vysoká, vylezl na ni a kázal z jejího vrcholu. Pak po dvaceti letech zdánlivě náhle opustil všechno, co vybudoval. Předal vedení sboru, pověřil jiné správou misijního díla a stal se katolíkem. Šok.
Oba manželé poměrně detailně popisují, co četli, s kým se setkali, kdo na ně jak zapůsobil, jaké prožitky měli na kterých konkrétních místech. Na základě těchto jejich dojmů se vyvíjely jejich teologické názory. Vývoj teologických názorů manželů Ekmanových je také poměrně smutné vyprávění. Jako argumenty slouží nejčastěji dojmy a pocity. S jakou lehkostí konstatuje, že se mýlil, když přehodnotí teologické důrazy, jež horlivě vykřikoval z kazatelen po půlce světa. A vesele hlásá pravý opak s podobnou naléhavostí. Ty části, kde o vývoji svého teologického názoru píše Birgitta, jsou ještě bědnější. Vidíme hladové srdce, které touží po nasycení.
Reklama
Když přepracovaný Ulf zkolabuje a dlouhou dobu jen odpočívá a sbírá síly, protože je zcela vyčerpal, čtenář si říká: Kde byli Ulfovi přátelé, že to neviděli, že ho nevarovali? Komu ze svých spolupracovníků, kolegů, nebo bratrů v Kristu se zodpovídal ze špatného životního stylu? Bylo vůbec možné jej napomenout? Měl někoho, kdo by mu posloužil? Snad ani není divu, že Ulf Ekmann tak obdivuje strukturu a řád katolické církve. Kdyby se ovšem pídil, i v protestantských denominacích by něco podobného objevil.
Přesto, že tato kniha je argumentačně chudá, může být velmi poučná. Její největší přínos spatřuji ve dvou oblastech. Jednak ukazuje na nebezpečí přílišného individualismu. Žádný člověk neobstojí bez sítě vztahů a bez vykazatelnosti přátelům, ať se jeví sebesilnějším. Struktura propojující jednotlivé sbory po linii denominační a přátelské vztahy mezi kazateli různých denominací v jednom místě jsou záležitostí nesamozřejmou, avšak nutnou. Domnívám se, že sbory Slova života nesou postižení určité výlučnosti a nenapomenutelnosti všude tam, kde byly po Evropě i jinde ve světě založeny. Jejich vedoucí jsou tedy v podobném ohrožení vyhořením a osamoceností jako Ulf Ekmann. Církev byla myšlena jako tělo. Je dobře, že to Ulf Ekmann vůbec zjistil.
Druhým velkým přínosem knihy Velký objev je skutečnost, že nikdo nemůže postavit svůj život na zjevení a víře někoho jiného. Je jistě pohodlnější následovat teologické důrazy kazatelovy a žít podle nich, zvláště jsou-li předkládány s takovou vehemencí a naléhavostí jako to dělal Ulf Ekmann. Není to však bezpečné ani trvalé. Každý člověk potřebuje nacházet vlastní pochopení pravd Božího slova a sám vyvozovat pro sebe závěry k praktickému životu.
Autor: Hana Pinknerová Foto: ulfekman.org