Občas se setkávám s tím, že někteří křesťané úplně odmítají evoluci, včetně poznatků moderní vědy, protože v Bibli přece stojí psáno něco jiného. O evoluci v ní nic není. Písma vznikala v době, kdy člověk neměl o materiálním světě žádné vědecké poznatky. Poznával jej empirickým a praktickým způsobem. A pochopitelně, byl také schopen vnímat jeho krásu, což se v biblických knihách nádherným způsobem odráží. Současný svět je někdy pokládán za „odkouzlený“. Jako první prý s tím pojmem odkouzlení přišel v 18. století Friedrich Schiller. Další autoři to pak převzali.
S rozvojem vědy získával člověk moderní doby víc a víc vědomostí o hmotném světě – jak, co se týká jeho šíře (vesmír), tak směrem do hloubky (atomové jádro). Moderní věda zkoumá od 19. století také psychiku člověka, stav jeho duše. Opět to není nic proti Bohu. Nejde o pokus Boha obejít. Je dobré o psychologii něco vědět, je dobré navštívit v případě potřeby i psychologa nebo psychiatra, ačkoliv nemůžeme stoprocentně spoléhat na to, že každého člověka musí uzdravit.
Mnozí lidé si kladou otázku: Je v tomto světě, který je skrz naskrz prozkoumán z fyzikálního, chemického, biologického i jinak vědeckého hlediska, ještě místo pro Boží působení? Je v člověku, který o sobě ví, že je shlukem buněk kostí, svalů, vnitřních orgánů, neuronů a cév, a že to všechno je řízeno hormony a elektrickými vzruchy, které probíhají vlákny nervové soustavy, ještě schopnost vztahovat se k Bohu?
Člověku, který by rád věřil, ale nemůže věřit naivně, není možno jen tak ignorovat vědecké poznání, jehož působení je vystaven už od školních let. Znovu a znovu se střetává s nutnosti vyrovnat se nějakým způsobem s rozporem, který vnímá jako překážku, anebo se vzdát víry. Většina dnešních ateisticky vychovaných lidí od toho uteče. Nebo se obracejí raději k východním spirituálním naukám, které ovšem jejich vztah k vědě mnohdy ovlivňují daleko víc. Vědci to směšování víry a náboženství většinou nemají rádi, zatímco „obyčejná“ víra jim prý nevadí.
Spojit poznatky vědy a náboženství se pokoušel také Josef B. Solovějčik (1903-1993) – talmudista, filosof, jeden z vůdčích představitelů tzv. moderní ortodoxie. Ve svých pracích se zabýval vytvořením a prohloubením konceptu Tora u-mada, tedy syntézy klasické židovské učenosti, vycházející z Tóry a Talmudu, s moderním západním vědeckým myšlením. Jeho nejznámější prací je esej Halachický člověk, pocházející už z roku 1944. V knize přináší nové pojetí způsobu života moderního ortodoxního Žida, který na jedné straně lpí na tradičních hodnotách biblického a talmudického učení, a na druhé straně je otevřen podnětům vědeckého myšlení moderní západní civilizace. Tedy snaží se skloubit člověka náboženského a člověka vědeckého. Esej ovlivnil několik generací talmudických učenců a filosofů, a to nejen židovských.
Další zajímavou prací je útlá knížka Osamělý člověk víry, napsaná v 60. letech 20. století. V ní se Solovějčik zabýval dvěma psychologickými typy člověka, pro něž nachází oporu v biblické zprávě o stvoření. Solovějčik si všímá dvojího, zdánlivě odlišného popisu stvoření člověka, jak je podán v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. V první kapitole této knihy „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Ve druhé kapitole je psáno: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil“. Dál to známe – Hospodin vytvořil z žebra tohoto z prachu vytvořeného člověka ženu, atd.
Z první kapitoly vyplývá, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako muže a ženu (čili jakoby současně a jakoby sobě rovné), ze druhé je patrno, že člověka stvořil z prachu země a dodatečně z jeho žebra vytvořil ženu, jako pomoc jemu rovnou. V prvním obrazu výslovně člověku přikázal, aby plozením naplnil a podmanil si zemi, ve druhém mu dal zahradu Eden, aby ji obdělával a střežil.
Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné druhy člověka. Solovějčik je pracovně nazval Adam I a Adam II. Ale není tomu tak, jak potvrzuje sám autor. Spíš jde o dva aspekty téhož člověka. U některých lidí může převažovat jeden aspekt, u jiných druhý. Podobně jako psychologové dělí lidi na extroverty a introverty, ale málokterý člověk je vyhraněný typ. Většina v sobě spojuje obojí.
Adam I, tedy ten z 1. kapitoly, je v Solovějčikově pojetí prototypem člověka vědeckého, zkoumajícího svět a věci kolem sebe, člověka politického, vytvářejícího přirozená společenství, v nichž se lidé sdružují přímo, aniž by u toho musel být přítomen Bůh. Adam I si „podmaňuje zemi“ – prostředí, v němž žije, je to osobnost přirozeně směřující k moci a k ovládnutí přírody, uplatňující svou vůli. Tomuto typu osobnosti je bližší estetika než etika. Může být i věřící, ale k Bohu se vztahuje spíš skrze přírodu a vesmír, není Bohem přímo konfrontován.
Naproti tomu Adam II je tím „osamělým člověkem víry“. Je to člověk, který poznal, že si sám nevystačí , že svět kolem sebe neudrží pod kontrolou, člověk pokorný, tázající se po Boží vůli, vstupující do rozmluvy s Bohem, jemuž je bezvýhradně oddán. Je to člověk pochybující, uvědomující si tíhu své existence a zároveň nepřekonatelný rozpor mezi tím, čím je, a tím, čím by měl být. Je si vědom svých omezení a nedostatků, ale místo toho získává Adam II vykoupení, jehož se nedostává Adamovi I. Společenství, které tento člověk vytváří, je „společenstvím smlouvy“, na rozdíl od přirozeného společenství Adama I. Platí v něm jiné mezilidské vztahy. Zatímco přirozené společenství se skládá z „já“ + „ty“ + x dalších „ty“, ve smluvním společenství figuruje navíc „On“. V přirozeném společenství nebývá Adam II úspěšný. Protože těžko snáší svou osamělost, potřebuje (a vyhledává) společenství, v němž je přítomen Bůh, tedy vlastně církevní společenství. Jenomže, jak podotýká autor knihy, značná část církevních či náboženských společenství, je v současné době ovládána Adamem I, který do něj vnáší vztahy, jež jsou vlastní přirozenému člověku. Mezi Adamem I a Adamem II vládne jisté napětí.
Je zajímavé, že Solovějčik se nezabývá zvlášť ženami, nepíše o tom, že existuje nějaká Eva I a Eva II. Rozdíly se projevují především ve vztazích mezi Adamem I a Evou, popřípadě Adamem II a jeho Evou. Některé vlastnosti jsou společné mužům i ženám. Na Adamovi II je Eva více závislá a jejich manželský svazek je rovněž zprostředkován Bohem, zatímco Adam I nachází svou Evu v přirozeném společenství.
Když jsem knížku četla, mimoděk mě napadlo, že Adam I je vlastně prototyp pohana, zatímco Adam II by mohl být věřící křesťan. I když Solovějčik měl patrně na mysli spíš věřícího Žida.
Solovějčik zdůrazňuje, že nejde jednoduše o dva druhy lidí, nýbrž o dva póly v témže člověku. Přirozený člověk může být kdykoliv „konfrontován“ Bohem a osamělý člověk smlouvy může časem najít cestu do přirozeného společenství. Dokonce ho tam může vyslat samotný Bůh, který chtěl a stvořil jak člověka pokorného a odevzdaného, tak člověka hrdého, podmaňujícího si své prostředí.
Solovějčik v závěru píše, že je důležité, aby přirozený člověk a člověk víry (byť by to byly jen dva aspekty téže osobnosti) žili spolu v míru, aby nalezli nějaký harmonický vztah. Zároveň dokládá, že to prakticky není možné. Rozpor je nepřekonatelný. Při četbě mě napadlo, že by ten rozpor mohl snad být (aspoň do jisté míry) překonán či smířen v Kristu. A že to může souviset s uzdravením duše. Ale autor to patrně takhle nemyslel. Možná proto nebyla knížka, která vyšla v roce 2012, mezi křesťany zatím nikterak úspěšná. Zájem na jejím překladu do češtiny měla možná nepočetná židovská komunita v ČR. Nebo lidé se zájmem o spiritualitu.
Mnozí křesťanští čtenáři si jistě řeknou, že jde o další příklad nežádoucího směšování víry s psychologií a filosofií. Možná ano. Jenže bychom si měli uvědomit, že značná část lidí dnešní doby, zvlášť těch, kteří jsou intelektuálně založení, jinou cestu k Bohu a k Bibli, než tu, která vede přes psychologii a filosofii (popřípadě přes mystiku) jen těžko nalezne.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 3. dubna 2020 Foto: Wikimedia Commons – Michalengelo – Stvoření světa