Kdysi jsem každý nový rok začínala s nadějí, že bude lepší než ten starý. Od ledna jsem se těšila na jaro. Ne každá zima byla tehdy se sněhem, ale lidé byli stejně nespokojení, ať už sníh byl nebo nebyl. Jako školačka jsem si vedla astronomicko-meteorologický deník, kam jsem zaznamenávala východy a západy slunce, měsíční fáze a pozoruhodné astronomické jevy. A taky, jaké bylo ten den počasí. Užívala jsem při tom obrázkových symbolů, které jsem do deníku zakreslovala pastelkami. Ta systematičnost mi vydržela asi půl roku. Ale vyhlížení jara mi zůstalo dlouho. Z každé sytější zeleně, která vyrazila v zašlém trávníku i z každého pupence na holých větvích, který se rozvinul v lísteček, jsem měla velkou radost. A z každého návratu zimy v podobě sněhové přeháňky a poklesu teploty pod bod mrazu jsem byla smutná. Jenže ono to tak většinou chodilo. Nikdy se nestalo, že by se přerod zimy v jaro odehrál během jediného dne.
Byla ještě jedna viditelná známka jara, kterou jsem mohla pozorovat z okna. Šlo o přítomnost havranů ve městě, v okolí domu, kde jsem bydlela. Celou zimu bylo možné pozorovat tyto černé ptáky, ať na sněhu nebo na holé zemi, jak si hledí shánění potravy. Ale jednoho dne se všichni zvedli a odletěli jinam. Zima byla u konce. Dny se prodlužovaly a noci se krátily. Jarní déšť vytáhl ze země dešťovky – žížaly obecné. Chodníky bývaly místy poškozené, takže mezerami mezi dlaždicemi vylézaly po dešti růžově hnědé žížaly a jedna vedle druhé se kroutily na jejich mokrém povrchu. Představa rozšlápnutých žížal na podrážkách obuvi se mi příčila. Tehdy mě ještě nenapadlo, že ty chodníkové žížaly jednou nebudou. Kde je jim dnes konec? Na zahradě možná nějakou vykopete, ale na městském chodníku byste je hledali marně. Čím to asi bude? Asfaltovým povrchem? Chemickými postřiky? Ostatně, nejde jen o žížaly. Úbytku motýlů a jiného hmyzu si starší člověk také nemůže nevšimnout. přestože v dětství vyrůstal hned vedle vítkovické válcovny trub, zatímco dnes žije na venkově.
Podobně jako existuje jaro meteorologické, vegetační a astronomické (každé z nich začíná v jiný den), tak pro mě navíc existovalo jaro oděvní. Se začátkem jara se odkládalo zimní šatstvo a zimní obuv. Už nebylo zapotřebí čepic ani jiných pokrývek hlavy, které málokomu sluší.
Jako další typ jara bych mohla jmenovat jaro slabikářové – archetypální. Učebnicové ilustrace zachycovaly typicky jarní motivy: sněženky, bledule, fialky, housátka a kuřátka klubající se z vajec, děti hrající kuličky… My městské děti jsme to často znaly jen z učebnic. Všechno doprovázely básničky o jaru.
Dnes mohu napsat, že se dá mluvit také o vnitřním jaru, které může mít člověk v duši (a které nemusí být synchronní s tím vnějším). Podobně nemusí být synchronní vnější a vnitřní svátky – například Vánoce, Velikonoce, ale lze je prožívat kdykoliv. Vždyť ani deprese nemusí být vždy v souladu s deštivým počasím nebo s venkovní temnotou, ale může vycházet z hlubin duše. Stejně tak slunečno nevyvolá pokaždé v duši euforii. Když ale mezi vnitřním a vnějším soulad nastane, je to ideální. Svátky jsou totiž od toho, aby je lidé slavili (a prožívali) společně. Aby se radovali (nebo i plakali) ve stejnou dobu. Je škoda, že už to skoro neumíme. Svátky jsou jakousi ritualizací víry a dějin víry. Transformace obojího do ročního koloběhu. Napadá mě příznačný název jedné mé oblíbené knížky – Roky v kruhu. Kruh může mít jak negativní význam (symbol zacyklení, labyrintu světa), tak může mít i pozitivní význam (jistota opakovaných návratů jara). Jistota, které zatím pevně věřím. Věřím jak v příchod toho opakovaného, přírodního jara, tak v jaro věčné. Možná protože je se mnou někdo, kdo mi říká: „Neboj se. Vždyť já jsem s tebou. Neopustím tě!“ Pomáhá mi čelit depresi, vnitřnímu mrazu, a vnitřním havranům, kteří se občas objevují.
Když naše nálada není závislá na počasí, protože nosíme jaro uvnitř, tak se můžeme radovat, přestože venku je ošklivo. A můžeme to vnitřní jaro šířit okolo sebe. Vysadíme třeba před dům nebo do oken květiny, až přijde čas. A zatímco budeme vyhlížet přírodní jaro, budeme se na lidi usmívat a budeme se k nim chovat hezky. Nebo pro ně něco napíšeme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 21. února 2020 Foto: Unsplash – ilustrační