Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?
Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven až ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu.
2. Tesalonickým 2,1-8
Eschatologie – nauka po posledních věcech světa, dějin i člověka – se zakládá především na dvou biblických knihách, jedné starozákonní a jedné novozákonní. Tou starozákonní je kniha Daniel, tou novozákonní kniha Zjevení.
Dalším významným zdrojem pro eschatologické úvahy je Malá apokalypsa, jak se nazývá Ježíšova řeč nedlouho před koncem jeho pozemského působení v těle. Tato promluva je zaznamenána v 24. kapitole Matoušova evangelia, 13. kapitole Markova evangelia a 21. kapitole Lukášova evangelia. Mezi těmito třemi záznamy Ježíšovy řeči jsou drobné rozdíly, nicméně v hlavních rysech se překrývají.
A konečně je v Písmu roztroušeno ještě několik úryvků, které se týkají konce věků a které je při formulování nauky o eschatologii třeba brát vážně. Jedním z těchto míst jsou slova apoštola Pavla, jimiž se budeme zabývat v této studii.
Související – Dan Drápal / Vztah k Písmu
Musím se ovšem přiznat ke svým východiskům. Na rozdíl od značné části liberálních teologů jsem přesvědčen, že 2. list Tesalonickým psal skutečně apoštol Pavel. Nebudu zde vysvětlovat, proč si to myslím, a nebudu zde ani referovat o tom, proč si liberální teologové myslí, zda apoštol Pavel autorem tohoto listu není. Koho by argumentace liberálních teologů zajímala, najde ji v hojné míře ve 14. díle Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu. Autorkou tohoto 14. dílu, věnovaného 2. listu Tesalonickým, je Mireia Ryšková, která působí na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Ta debata může být jistě zajímavá, ale není tím, oč mi jde. A jde mi především o duchovní porozumění, nikoli o církevní historii. Je mi jasné, že duchovní porozumění nesmí být založeno na historických omylech. Má studie je dílčí, a já i mí čtenáři se musíme spokojit s tím, že přiznávám své východisko, aniž ho v této studii zdůvodňuji.
I dnešního vážného studenta Bible zajímá, co se bude „na konci světa“ dít. V církevních dějinách opakovaně narážíme na pokusy sestavit jakýsi „jízdní řád“ závěrečných událostí. (S těmito snahami se – přinejmenším částečně – vyrovnávám se své knize Ukáži ti, co se má stát. Praha, Nakladatelství KMS, 2020). A pokud se někdo takovému jízdnímu řádu chce věnovat, těchto několik veršů z Pavlova listu Tesalonickým se přímo nabízí k vážným úvahám.
Je zřejmé, že křesťané prvního století očekávali návrat Pána Ježíše Krista ve slávě. Nepochybuji o tom, že apoštol Pavel toto očekávání sdílel, ba vlastně svým kázáním evangelia probouzel, protože zaslíbení „druhého příchodu Pána Ježíše Krista“ je součástí evangelia (a tedy i všech vyznání křesťanské víry, včetně toho nejstaršího dochovaného, totiž „Apoštolského vyznání víry“, tzv. Apostolica).
Přiznejme si ovšem, že smýšlení a představy starověkých lidí – včetně křesťanů – jsou nám do značné míry neznámé. V uvedené pasáži z 2. Pavlova listu Tesalonickým je zřejmé, že někteří křesťané uvěřili, že „Pánův den již nastal“. „Pánův den“ je termín označující událost Božího soudu, a tento Boží soud zase souvisí s druhým příchodem Ježíše Krista. A souvisí rovněž se vzkříšením. Jaké byly představy lidí, kteří uvěřili, že „Pánův den již nastal“, si nedovedu představit. Sám ovšem nějakou představu o „Pánově dni“ mám také. V mých představách se bude jednat o tak hluboký zářez do skutečnosti, jak ji známe, že nebude sporu o tom, zda Ježíš přichází či nikoli. Přinejmenším těm, kdo mu patří, to bude naprosto jasné.
Podobně čteme v 2. Timoteovi 2,18 o lidech, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. Já jsem přesvědčen, že vzkříšení bude něco naprosto nepřehlédnutelného. Ti lidé si možná nepředstavovali vzkříšení těla a chápali vzkříšení nějak „duchovně“ nebo „mysticky“. Za sebe říkám: Těžko říci.
Ano, zajímá nás, co si mysleli tito pomýlení lidé, ale není to pro nás rozhodující. Pavel odmítal tvrzení, že vzkříšení již nastalo, a odmítal i tvrzení, že Pánův den již nastal. Možná tyto dva bludy spolu souvisely; možná je zastávali titíž lidé. Více nás ale zajímá, jak to bude doopravdy. Co nám tedy říká sám Pavel?
Související – Dan Drápal / Pokoření
Než přijde den Páně, nastane „odpadnutí“ (2Te 2,3) a bude zjeven „člověk bezzákonnosti, syn záhuby“. (ČEP překládá „člověk nepravosti, Syn zatracení“, Kraličtí mají „člověk hřícha, syn zatracení“.
) Není jasné, zda jde o dvě po sobě následující události (nejprve odpadnutí, až pak zjevení „člověka bezzákonnosti“), nebo zda zjevení „člověka bezzákonnosti“ bude příčinou odpadnutí, nebo přinejmenším přispěje k jeho hloubce. O tomto člověku je řečeno, že bude „zjeven“, z čehož můžeme vyvodit, že existoval již dříve, pouze vskrytu. K jeho „zjevení“ dojde patrně ve chvíli, kdy se začne vydávat za Boha (v. 4).
Čas tohoto „člověka bezzákonnosti“ přijde, ale zatím mu něco brání, něco ho zdržuje (v. 6).
Co to je? Co brání zjevení člověka bezzákonnosti?
Přiznejme si, že pro nás je to záhadou. Přitom se podle všeho zdá, že pro čtenáře (a posluchače!) Pavlova listu to tajemství nebylo, nebo nemělo být. Velmi jednoznačně to plyne z textu ČEP: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas“ (v. 6). Otázka se navíc komplikuje tím, že ve v. 6 čteme „co brání“ (neutrum), kdežto ve v. 7 „kdo brání“ (masculinum). Pavlovi čtenáři a posluchači toho věděli více než my. Pavel o těchto věcech nesporně v Tesalonice mluvil – proto připomíná: „Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?“ (v. 5). Jistě by mnohé z nás zajímalo, co Pavel tehdy říkal. Obávám se, že na této straně nebes tato naše otázka s definitivností zodpovězena nebude.
Můžeme se ale nad touto otázkou zamýšlet. Nejprve ale radím prozkoumat, jak této pasáží rozuměli křesťané, kteří nás předešli. A můžeme si klást otázky
- kdo nebo co brání (zdržuje)
- kdo je onen „člověk bezzákonnosti“
- o jaké odpadnutí se jedná
Nejsme pochopitelně první generace, která se těmito otázkami zabývá. A odpovědi na onu první otázku se pohybují, dá-li se to tak říci, na absolutní škále.
Byli lidé, kteří se domnívali, že tím, kdo brání, je sám Satan, a byli i lidé, kteří se domnívali, že je to sám Bůh. A mezi tím je celá řada jiných možností. Proberme jednotlivé možnosti:
Satan
Satan čeká, až se zjeví „člověk bezzákonnosti“. Jakmile se tak stane, Satan ustoupí a „člověk bezzákonnosti“ se bude moci projevit a nakonec se bude vydávat za Boha.
Tento výklad zmiňuje (jako jednu z možností) New Bible Commentary.
„Nevýhodou“ tohoto výkladu je, že obecně mají křesťané zato (a dle mého mínění právem), že právě Satan sám se bude vydávat za Boha. Takto se jeví spíše jako služebník někoho jiného.
Bůh
Je to sám Bůh, kdo brání, aby se zjevil „člověk bezzákonnosti“.
I tuto interpretaci zmiňuje New Bible Commentary.
Tento výklad se mnohým jeví jako nejméně problematický a zřejmě má i dnes řadu zastánců.
Jaké jsou další možnosti?
Někteří vykladači už ve starověku, ale i v dobách pozdějších, soudili, že tím, kdo brání, je římský císař, popřípadě římský stát se svými zákony a se svým řádem. Jakmile bude římský stát odstraněn nebo se rozpadne, naplno se projeví síly temnoty, které představuje „člověk bezzákonnosti“.
Související – Dan Drápal / Nepoctivý správce (Lukáš 16,1-9)
Další navrhovanou hypotézou je, že onou zdržující silou je právní stát. Ne tedy osoba císaře, ale samo zřízení.
Jiní soudili, že onou zdržující silou je samo evangelium, které musí nejprve být kázáno všem národům.
Příbuznou hypotézou je, že touto silou je církev, případně Duch svatý, který v církvi působí.
Německý novozákoník Martin Dibelius (1883-1947) vyslovil názor, že Pavel sám nevěděl, co tou zdržující silou vlastně je.
Člověk bezzákonnosti
Tento termín, který uvádíme v jeho etymologicky přesném znění, je hebraismus. Jiné překlady uvádějí člověk hříchu (BKR) nebo člověk nepravosti (ČEP). Toto první označení je doplněno druhým: „syn záhuby“ (ČSP), „syn zatracení“ (BKR a ČEP). Toto druhé označení je rovněž hebraismus, podobně jako to první.
Tato osoba je běžně ztotožňována s Antikristem. Označení Antikrist je ovšem v Písmu pouze v Janových listech (1J 2,18.22; 4,3; 2J 7) – Pavel ani jiní novozákonní autoři ho nikde nepoužívají. Kraličtí ve svých poznámkách – v souladu s použitím tohoto výrazu v Janových listech – uvádějí, že i když je zde řeč o jediné osobě, tato jediná postava zastupuje mnohé:
Píše pak tu Apoštol o Antikristu, jakožto o jedné osobě, ne proto, že by takový jeden toliko bezbožník měl býti, a do Kristova příchodu živ zůstávati. /…/ Ale proto, že všichni na té stolici sedící jedno jsou, jednoho otce ďábla synové, jedním duchem jedovatým dýchají, a k jednomu cíli, totiž k svodu mnohých směřují. Podobně Daniel pod jedním podobenstvím lva a medvěda mnohé krále zavírá (Da 7:3 aj.)
Morris upozorňuje, že Antikrist není totožný se Satanem; v 9. verši o něm čteme, že přijde „v moci Satanově“ – je tedy pouze Satanovým nástrojem. Většinou je ztotožňován s šelmou z bezedné propasti, jež je zmíněna nejprve ve Zj 11,7 a dále v 13. kapitole knihy Zjevení.
Pro naše pochopení tohoto biblického textu je klíčové sdělení, že tento člověk bezzákonnosti se bude vydávat za Boha. A bude přinejmenším zdánlivě úspěšný, neboť „usedne jako Bůh do Boží svatyně“ (v. 4). Triumf bude ovšem pouze dočasný – Přijde Pán Ježíš, a odstraní ho „dechem svých úst“ (tj. Božím slovem, vyslovovaným V moci Ducha svatého).
Odpadnutí
Konečně obraťme svou pozornost k odpadnutí, jež je zmíněno ve 3. verši. Toto slovo je spjato s určitým členem, tzn. můžeme předpokládat, že adresáti Pavlova listu věděli, o čem Pavel mluví. Patrně bylo toto téma obsahem Pavlových rozhovorů o této problematice – těch rozhovorů, o nichž svědčí 5. verš („Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal…?“)
Když my křesťané slyšíme slovo „odpadnutí“ dnes, je pro nás spjato s představou odpadnutí od víry. Víme, že člověk může odpadnout, protože zvlažní nebo upadne do hříchu, nebo protože se nechá přesvědčit zástupcem nějaké ideologie či nějakého cizího náboženství. Řecké slovo apostasia ovšem může znamenat i vzpouru proti Bohu. Bylo možno je chápat i politicky – kraličtí ve svých poznámkách uvádějí, že může jít o „odstoupení od víry neb náboženství pravého“. Zmiňuji ale i další možnost: „Jiní to slyší na odstoupení od císařství Římského“.
Mě velice zajímá otázka, zda toto odpadnutí bude předcházet zjevení „syna záhuby“, nebo zda bude následkem toho, že se tento nástroj Satanův prohlásí za Boha. Z textu to nelze jednoznačně vyčíst. Osobně jsem toho názoru, že půjde nejspíše o jakýsi paralelní proces: Celková nálada ve společnosti se bude měnit, lidé budou odpadat od víry (možná ze všech výše nastíněných důvodů) a současně se budou pozvedat ti, kteří se budou prohlašovat za bohy (je mi blízké kralické pojetí, že může jít o určitou skupinu lidí, jak uvedeno výše).
Ti, kdo se snaží sestavit jízdní řád posledních časů tohoto světa, mohou zařadit poznatky z této biblické pasáže do svých snah. Nebudu se tajit tím, že i já připouštím, že nějaký ten jízdní řád se stane skutečností, a že některé pokusy o jeho sestavení se ukáží jako zdařilejší než jiné. Domnívám se ale, že v dějinách již dříve nastaly situace, na které „pasovalo“ to, co čteme v 1Te 2. Takovým příkladem může být Velká francouzská revoluce. V souvislosti s ní došlo skutečně k velkému odpadnutí, a docházelo k němu jak před pádem Bastily v roce 1789, tak tehdy, kdy revoluce vrcholila, ale dokonce i poté, co se prach usadil. Z hlediska křesťanské víry k žádnému návratu k předrevolučnímu stavu nedošlo a ani dojít nemohlo.
A současně byla například uctívána „bohyně rozumu“. Koncem roku 1793 byly mnohé kostely (včetně pařížské Notre Dame) přeměňovány v „chrámy rozumu“. Křesťanské náboženství mělo být nahrazeno tímto kultem rozumu. Toto vzepětí sice netrvalo dlouho, nicméně něco se změnilo a „rozum“ byl na rozdíl od dřívějších dob chápán jako (pro mnohé jediný legitimní) zdroj poznání. V každé, případě byl rozum chápán jako protiklad zjevení, což byl zásadní posun proti středověku a starověku.
Za podobná „předběžná naplnění“ můžeme považovat i bolševickou revoluci v Rusku nebo nástup hitlerovského nacismu.
Udělejme malou odbočku a zastavme se u pojmu „bůh“. Můžeme mluvit o Bohu stvořiteli, o Bohu jako prvotní příčině všeho, o Bohu filosofů nebo o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. Pro naše účely postačí, že Bůh je (zákono)dárcem a garantem řádu a norem. To samozřejmě není vše, co o Bohu platí, a možná to ani není to nejdůležitější. (Pro nás křesťany je nejdůležitější, že Bůh je milující Otec.) Nicméně pokud někdo povstává proti Bohu a chce usednout na jeho místo, jde mu právě o toto: stanovovat vlastní normy a (tvrdě) je prosazovat.
Současnost
Boží nepřítel vycítil svou příležitost v šedesátých letech, kdy došlo k tzv. „sexuální revoluci“. Ideologie, která tehdy povstala a dosahovala velmi rychle „slavných“ vítězství, byla zaměřena především proti autoritám jako takovým. Každá autorita byla prohlášena za utlačující. Byla to především autorita otců, ale i učitelů, politiků, odborníků všeho druhu. Ve skutečnosti šlo ale o vzpouru proti Bohu a cílem měl být chaos a anarchie.
Někdo by mohl namítnout, že protagonisté sexuální revoluce a následného postmoderního vývoje byli z velké části ateisté. To ale nic nemění na tom, že z jejich strany se jednalo o vzpouru vůči Bohu. Vždyť Bůh je tou nejvyšší autoritou, a pokud někdo přijme tezi, že veškerá autorita je zotročující a znemožňuje lidem, aby „byli sami sebou“, ocitá se ve vzpouře proti Bohu. O úspěchu této revoluce hovoří prázdné kostely ve většině evropských zemí.
Pavel – inspirován Duchem svatým – formuluje to, co se děje, obezřetně. „Člověk bezzákonnosti“, kterého můžeme spolu s kralickými a s dalšími vykladači chápat kolektivně, se „pyšně pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá“. A něco se uctívá stále. Podobně platí, že lidé vždy uznávají nějakou autoritu. Někdy si to ovšem neuvědomují, někdy si to nechtějí přiznat, někdy žijí ve vnitřním rozporu: Navenek žádnou autoritu neuznávají, ale o to více se jí nevědomky poddávají.
V současné době dochází ke zpochybnění řádu světa v jeho nejrůznějších podobách. Pokud bude vzpoura proti Bohu dokonána, „člověk bezzákonnosti“ usedne v Božím chrámu. Bude to pod heslem osvobození a seberealizace.
Domnívám se, že tento vývoj vysvětluje mimořádnou pozornost, která je věnována otázce translidí, tedy lidí, kteří si nechávají změnit pohlaví. Pro člověka, který už značně pokročil ve vzpouře proti Bohu, je totiž skandální, že přišel na svět, aniž se o to prosil, a do vínku mu bylo dáno pohlaví, které si nemohl sám zvolit! Nikdo se ho neptal, zda chce být mužem nebo ženou. Chce tedy sám sobě a celému světu dokázat, že to tak nenechá. Bohužel, Boží nepřítel umí napodobovat, nikoli však tvořit. Transčlověk si může za pomoci lékařů nechat vytvořit prsa neb penis, ale bude to jen nefunkční kopie. Zde vzpoura proti Bohu dosahuje tragických, byť směšných podob. „Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy“ (Žalm 2,3), promlouvají protagonisté této ideologie. „Pouta“ v tomto verši představují autoritu. „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Žalm 2,4). Ustanovil svého krále na Sijónu (viz v. 6), a ten zabije Bezzákonného dechem svých úst.
Ve skutečnosti je to jinak. To, zdali jsi muž nebo žena, je Boží dar. A pro Tebe je to také úkol. Je to krásný dar a nesnadný úkol. Pokud nepůjdeš cestou vzpoury a nároku, ale cestou vděčnosti, přijmeš sám sebe – a současně na sobě začneš pracovat. A půjdeš-li touto cestou věrně a dostatečně dlouho, sám se staneš autoritou. Budeš pravým mužem, budeš pravou ženou. Budeš dobrým otcem, budeš dobrou matkou.
Tedy… Pokud bude ještě čas. „Tajemství bezzákonnosti již působí; je čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.“ To, co nyní zdržuje, je skutečnost, že některé autority – a rozumné vidění světa – stále ještě fungují. Vidíme však, a to na západě i na východě, zlověstné mraky na obzoru.
**
Takto aplikuji biblický text z 2. Tesalonickým do naší doby. Netvrdím, že je to jediná možná interpretace. Možná budou jiní vykladači v jiných dobách našemu biblickému text rozumět jinak. To je jedním z projevů jeho inspirovanosti.
Pokud žiješ v pokání a jsi na Ježíšově straně, můžeš si být jist, že „naši vyhrajou“.
P. S. Abych se nechlubil cizím peřím, musím uvést, že to s těmi translidmi mi došlo při četbě knihy Jana Kellera Společnost věčného mládí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační