Dan Drápal / Co brání?

Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?

Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu.

2. Tesalonickým 2,1-8

Eschatologie – nauka po posledních věcech světa, dějin i člověka – se zakládá především na dvou biblických knihách, jedné starozákonní a jedné novozákonní. Tou starozákonní je kniha Daniel, tou novozákonní kniha Zjevení.

Dalším významným zdrojem pro eschatologické úvahy je Malá apokalypsa, jak se nazývá Ježíšova řeč nedlouho před koncem jeho pozemského působení v těle. Tato promluva je zaznamenána v 24. kapitole Matoušova evangelia, 13. kapitole Markova evangelia a 21. kapitole Lukášova evangelia. Mezi těmito třemi záznamy Ježíšovy řeči jsou drobné rozdíly, nicméně v hlavních rysech se překrývají. 

A konečně je v Písmu roztroušeno ještě několik úryvků, které se týkají konce věků a které je při formulování nauky o eschatologii třeba brát vážně. Jedním z těchto míst jsou slova apoštola Pavla, jimiž se budeme zabývat v této studii.

SouvisejícíDan Drápal / Vztah k Písmu

Musím se ovšem přiznat ke svým východiskům. Na rozdíl od značné části liberálních teologů jsem přesvědčen, že 2. list Tesalonickým psal skutečně apoštol Pavel. Nebudu zde vysvětlovat, proč si to myslím, a nebudu zde ani referovat o tom, proč si liberální teologové myslí, zda apoštol Pavel autorem tohoto listu není. Koho by argumentace liberálních teologů zajímala, najde ji v hojné míře ve 14. díle Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu. Autorkou tohoto 14. dílu, věnovaného 2. listu Tesalonickým, je Mireia Ryšková, která působí na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Ta debata může být jistě zajímavá, ale není tím, oč mi jde. A jde mi především o duchovní porozumění, nikoli o církevní historii. Je mi jasné, že duchovní porozumění nesmí být založeno na historických omylech. Má studie je dílčí, a já i mí čtenáři se musíme spokojit s tím, že přiznávám své východisko, aniž ho v této studii zdůvodňuji.

I dnešního vážného studenta Bible zajímá, co se bude „na konci světa“ dít. V církevních dějinách opakovaně narážíme na pokusy sestavit jakýsi „jízdní řád“ závěrečných událostí. (S těmito snahami se – přinejmenším částečně – vyrovnávám se své knize Ukáži ti, co se má stát. Praha, Nakladatelství KMS, 2020). A pokud se někdo takovému jízdnímu řádu chce věnovat, těchto několik veršů z Pavlova listu Tesalonickým se přímo nabízí k vážným úvahám. 

Je zřejmé, že křesťané prvního století očekávali návrat Pána Ježíše Krista ve slávě. Nepochybuji o tom, že apoštol Pavel toto očekávání sdílel, ba vlastně svým kázáním evangelia probouzel, protože zaslíbení „druhého příchodu Pána Ježíše Krista“ je součástí evangelia (a tedy i všech vyznání křesťanské víry, včetně toho nejstaršího dochovaného, totiž „Apoštolského vyznání víry“, tzv. Apostolica).

Přiznejme si ovšem, že smýšlení a představy starověkých lidí – včetně křesťanů – jsou nám do značné míry neznámé. V uvedené pasáži z 2. Pavlova listu Tesalonickým je zřejmé, že někteří křesťané uvěřili, že „Pánův den již nastal“. „Pánův den“ je termín označující událost Božího soudu, a tento Boží soud zase souvisí s druhým příchodem Ježíše Krista. A souvisí rovněž se vzkříšením. Jaké byly představy lidí, kteří uvěřili, že „Pánův den již nastal“, si nedovedu představit. Sám ovšem nějakou představu o „Pánově dni“ mám také. V mých představách se bude jednat o tak hluboký zářez do skutečnosti, jak ji známe, že nebude sporu o tom, zda Ježíš přichází či nikoli. Přinejmenším těm, kdo mu patří, to bude naprosto jasné. 

Podobně čteme v 2. Timoteovi 2,18 o lidech, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. Já jsem přesvědčen, že vzkříšení bude něco naprosto nepřehlédnutelného. Ti lidé si možná nepředstavovali vzkříšení těla a chápali vzkříšení nějak „duchovně“ nebo „mysticky“. Za sebe říkám: Těžko říci. 

Ano, zajímá nás, co si mysleli tito pomýlení lidé, ale není to pro nás rozhodující. Pavel odmítal tvrzení, že vzkříšení již nastalo, a odmítal i tvrzení, že Pánův den již nastal. Možná tyto dva bludy spolu souvisely; možná je zastávali titíž lidé. Více nás ale zajímá, jak to bude doopravdy. Co nám tedy říká sám Pavel?

SouvisejícíDan Drápal / Pokoření

Než přijde den Páně, nastane „odpadnutí“ (2Te 2,3) a bude zjeven „člověk bezzákonnosti, syn záhuby“. (ČEP překládá „člověk nepravosti, Syn zatracení“, Kraličtí mají „člověk hřícha, syn zatracení“. 

) Není jasné, zda jde o dvě po sobě následující události (nejprve odpadnutí, až pak zjevení „člověka bezzákonnosti“), nebo zda zjevení „člověka bezzákonnosti“ bude příčinou odpadnutí, nebo přinejmenším přispěje k jeho hloubce. O tomto člověku je řečeno, že bude „zjeven“, z čehož můžeme vyvodit, že existoval již dříve, pouze vskrytu. K jeho „zjevení“ dojde patrně ve chvíli, kdy se začne vydávat za Boha (v. 4).

Čas tohoto „člověka bezzákonnosti“ přijde, ale zatím mu něco brání, něco ho zdržuje (v. 6). 

Co to je? Co brání zjevení člověka bezzákonnosti?

Přiznejme si, že pro nás je to záhadou. Přitom se podle všeho zdá, že pro čtenáře (a posluchače!) Pavlova listu to tajemství nebylo, nebo nemělo být. Velmi jednoznačně to plyne z textu ČEP: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas“ (v. 6). Otázka se navíc komplikuje tím, že ve v. 6 čteme „co brání“ (neutrum), kdežto ve v. 7 „kdo brání“ (masculinum). Pavlovi čtenáři a posluchači toho věděli více než my. Pavel o těchto věcech nesporně v Tesalonice mluvil – proto připomíná: „Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?“ (v. 5). Jistě by mnohé z nás zajímalo, co Pavel tehdy říkal. Obávám se, že na této straně nebes tato naše otázka s definitivností zodpovězena nebude. 

Můžeme se ale nad touto otázkou zamýšlet. Nejprve ale radím prozkoumat, jak této pasáží rozuměli křesťané, kteří nás předešli. A můžeme si klást otázky

  • kdo nebo co brání (zdržuje)
  • kdo je onen „člověk bezzákonnosti“
  • o jaké odpadnutí se jedná

Nejsme pochopitelně první generace, která se těmito otázkami zabývá. A odpovědi na onu první otázku se pohybují, dá-li se to tak říci, na absolutní škále.

Byli lidé, kteří se domnívali, že tím, kdo brání, je sám Satan, a byli i lidé, kteří se domnívali, že je to sám Bůh. A mezi tím je celá řada jiných možností. Proberme jednotlivé možnosti:

Satan

Satan čeká, až se zjeví „člověk bezzákonnosti“. Jakmile se tak stane, Satan ustoupí a „člověk bezzákonnosti“ se bude moci projevit a nakonec se bude vydávat za Boha. 

Tento výklad zmiňuje (jako jednu z možností) New Bible Commentary. 

„Nevýhodou“ tohoto výkladu je, že obecně mají křesťané zato (a dle mého mínění právem), že právě Satan sám se bude vydávat za Boha. Takto se jeví spíše jako služebník někoho jiného.

Bůh

Je to sám Bůh, kdo brání, aby se zjevil „člověk bezzákonnosti“.

I tuto interpretaci zmiňuje New Bible Commentary.

Tento výklad se mnohým jeví jako nejméně problematický a zřejmě má i dnes řadu zastánců. 

Jaké jsou další možnosti? 

Někteří vykladači už ve starověku, ale i v dobách pozdějších, soudili, že tím, kdo brání, je římský císař, popřípadě římský stát se svými zákony a se svým řádem. Jakmile bude římský stát odstraněn nebo se rozpadne, naplno se projeví síly temnoty, které představuje „člověk bezzákonnosti“. 

SouvisejícíDan Drápal / Nepoctivý správce (Lukáš 16,1-9)

Další navrhovanou hypotézou je, že onou zdržující silou je právní stát. Ne tedy osoba císaře, ale samo zřízení. 

Jiní soudili, že onou zdržující silou je samo evangelium, které musí nejprve být kázáno všem národům. 

Příbuznou hypotézou je, že touto silou je církev, případně Duch svatý, který v církvi působí. 

Německý novozákoník Martin Dibelius (1883-1947) vyslovil názor, že Pavel sám nevěděl, co tou zdržující silou vlastně je. 

Člověk bezzákonnosti

Tento termín, který uvádíme v jeho etymologicky přesném znění, je hebraismus. Jiné překlady uvádějí člověk hříchu (BKR) nebo člověk nepravosti (ČEP). Toto první označení je doplněno druhým: „syn záhuby“ (ČSP), „syn zatracení“ (BKR a ČEP). Toto druhé označení je rovněž hebraismus, podobně jako to první. 

Tato osoba je běžně ztotožňována s Antikristem. Označení Antikrist je ovšem v Písmu pouze v Janových listech (1J 2,18.22; 4,3; 2J 7) – Pavel ani jiní novozákonní autoři ho nikde nepoužívají. Kraličtí ve svých poznámkách – v souladu s použitím tohoto výrazu v Janových listech – uvádějí, že i když je zde řeč o jediné osobě, tato jediná postava zastupuje mnohé:

Píše pak tu Apoštol o Antikristu, jakožto o jedné osobě, ne proto, že by takový jeden toliko bezbožník měl býti, a do Kristova příchodu živ zůstávati. /…/ Ale proto, že všichni na té stolici sedící jedno jsou, jednoho otce ďábla synové, jedním duchem jedovatým dýchají, a k jednomu cíli, totiž k svodu mnohých směřují. Podobně Daniel pod jedním podobenstvím lva a medvěda mnohé krále zavírá (Da 7:3 aj.)

Morris upozorňuje, že Antikrist není totožný se Satanem; v 9. verši o něm čteme, že přijde „v moci Satanově“ – je tedy pouze Satanovým nástrojem. Většinou je ztotožňován s šelmou z bezedné propasti, jež je zmíněna nejprve ve Zj 11,7 a dále v 13. kapitole knihy Zjevení.

Pro naše pochopení tohoto biblického textu je klíčové sdělení, že tento člověk bezzákonnosti se bude vydávat za Boha. A bude přinejmenším zdánlivě úspěšný, neboť „usedne jako Bůh do Boží svatyně“ (v. 4). Triumf bude ovšem pouze dočasný – Přijde Pán Ježíš, a odstraní ho „dechem svých úst“ (tj. Božím slovem, vyslovovaným V moci Ducha svatého).

Odpadnutí 

Konečně obraťme svou pozornost k odpadnutí, jež je zmíněno ve 3. verši. Toto slovo je spjato s určitým členem, tzn. můžeme předpokládat, že adresáti Pavlova listu věděli, o čem Pavel mluví. Patrně bylo toto téma obsahem Pavlových rozhovorů o této problematice – těch rozhovorů, o nichž svědčí 5. verš („Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal…?“)

Když my křesťané slyšíme slovo „odpadnutí“ dnes, je pro nás spjato s představou odpadnutí od víry. Víme, že člověk může odpadnout, protože zvlažní nebo upadne do hříchu, nebo protože se nechá přesvědčit zástupcem nějaké ideologie či nějakého cizího náboženství. Řecké slovo apostasia ovšem může znamenat i vzpouru proti Bohu. Bylo možno je chápat i politicky – kraličtí ve svých poznámkách uvádějí, že může jít o „odstoupení od víry neb náboženství pravého“. Zmiňuji ale i další možnost: „Jiní to slyší na odstoupení od císařství Římského“. 

Mě velice zajímá otázka, zda toto odpadnutí bude předcházet zjevení „syna záhuby“, nebo zda bude následkem toho, že se tento nástroj Satanův prohlásí za Boha. Z textu to nelze jednoznačně vyčíst. Osobně jsem toho názoru, že půjde nejspíše o jakýsi paralelní proces: Celková nálada ve společnosti se bude měnit, lidé budou odpadat od víry (možná ze všech výše nastíněných důvodů) a současně se budou pozvedat ti, kteří se budou prohlašovat za bohy (je mi blízké kralické pojetí, že může jít o určitou skupinu lidí, jak uvedeno výše).

Ti, kdo se snaží sestavit jízdní řád posledních časů tohoto světa, mohou zařadit poznatky z této biblické pasáže do svých snah. Nebudu se tajit tím, že i já připouštím, že nějaký ten jízdní řád se stane skutečností, a že některé pokusy o jeho sestavení se ukáží jako zdařilejší než jiné. Domnívám se ale, že v dějinách již dříve nastaly situace, na které „pasovalo“ to, co čteme v 1Te 2. Takovým příkladem může být Velká francouzská revoluce. V souvislosti s ní došlo skutečně k velkému odpadnutí, a docházelo k němu jak před pádem Bastily v roce 1789, tak tehdy, kdy revoluce vrcholila, ale dokonce i poté, co se prach usadil. Z hlediska křesťanské víry k žádnému návratu k předrevolučnímu stavu nedošlo a ani dojít nemohlo.

A současně byla například uctívána „bohyně rozumu“. Koncem roku 1793 byly mnohé kostely (včetně pařížské Notre Dame) přeměňovány v „chrámy rozumu“. Křesťanské náboženství mělo být nahrazeno tímto kultem rozumu. Toto vzepětí sice netrvalo dlouho, nicméně něco se změnilo a „rozum“ byl na rozdíl od dřívějších dob chápán jako (pro mnohé jediný legitimní) zdroj poznání. V každé, případě byl rozum chápán jako protiklad zjevení, což byl zásadní posun proti středověku a starověku.

Za podobná „předběžná naplnění“ můžeme považovat i bolševickou revoluci v Rusku nebo nástup hitlerovského nacismu. 

Udělejme malou odbočku a zastavme se u pojmu „bůh“. Můžeme mluvit o Bohu stvořiteli, o Bohu jako prvotní příčině všeho, o Bohu filosofů nebo o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. Pro naše účely postačí, že Bůh je (zákono)dárcem a garantem řádu a norem. To samozřejmě není vše, co o Bohu platí, a možná to ani není to nejdůležitější. (Pro nás křesťany je nejdůležitější, že Bůh je milující Otec.) Nicméně pokud někdo povstává proti Bohu a chce usednout na jeho místo, jde mu právě o toto: stanovovat vlastní normy a (tvrdě) je prosazovat. 

Současnost

Boží nepřítel vycítil svou příležitost v šedesátých letech, kdy došlo k tzv. „sexuální revoluci“. Ideologie, která tehdy povstala a dosahovala velmi rychle „slavných“ vítězství, byla zaměřena především proti autoritám jako takovým. Každá autorita byla prohlášena za utlačující. Byla to především autorita otců, ale i učitelů, politiků, odborníků všeho druhu. Ve skutečnosti šlo ale o vzpouru proti Bohu a cílem měl být chaos a anarchie.

Někdo by mohl namítnout, že protagonisté sexuální revoluce a následného postmoderního vývoje byli z velké části ateisté. To ale nic nemění na tom, že z jejich strany se jednalo o vzpouru vůči Bohu. Vždyť Bůh je tou nejvyšší autoritou, a pokud někdo přijme tezi, že veškerá autorita je zotročující a znemožňuje lidem, aby „byli sami sebou“, ocitá se ve vzpouře proti Bohu. O úspěchu této revoluce hovoří prázdné kostely ve většině evropských zemí. 

Pavel – inspirován Duchem svatým – formuluje to, co se děje, obezřetně. „Člověk bezzákonnosti“, kterého můžeme spolu s kralickými a s dalšími vykladači chápat kolektivně, se „pyšně pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá“. A něco se uctívá stále. Podobně platí, že lidé vždy uznávají nějakou autoritu. Někdy si to ovšem neuvědomují, někdy si to nechtějí přiznat, někdy žijí ve vnitřním rozporu: Navenek žádnou autoritu neuznávají, ale o to více se jí nevědomky poddávají. 

V současné době dochází ke zpochybnění řádu světa v jeho nejrůznějších podobách. Pokud bude vzpoura proti Bohu dokonána, „člověk bezzákonnosti“ usedne v Božím chrámu. Bude to pod heslem osvobození a seberealizace. 

Domnívám se, že tento vývoj vysvětluje mimořádnou pozornost, která je věnována otázce translidí, tedy lidí, kteří si nechávají změnit pohlaví. Pro člověka, který už značně pokročil ve vzpouře proti Bohu, je totiž skandální, že přišel na svět, aniž se o to prosil, a do vínku mu bylo dáno pohlaví, které si nemohl sám zvolit! Nikdo se ho neptal, zda chce být mužem nebo ženou. Chce tedy sám sobě a celému světu dokázat, že to tak nenechá. Bohužel, Boží nepřítel umí napodobovat, nikoli však tvořit. Transčlověk si může za pomoci lékařů nechat vytvořit prsa neb penis, ale bude to jen nefunkční kopie. Zde vzpoura proti Bohu dosahuje tragických, byť směšných podob. „Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy“ (Žalm 2,3), promlouvají protagonisté této ideologie. „Pouta“ v tomto verši představují autoritu. „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Žalm 2,4). Ustanovil svého krále na Sijónu (viz v. 6), a ten zabije Bezzákonného dechem svých úst. 

Ve skutečnosti je to jinak. To, zdali jsi muž nebo žena, je Boží dar. A pro Tebe je to také úkol. Je to krásný dar a nesnadný úkol. Pokud nepůjdeš cestou vzpoury a nároku, ale cestou vděčnosti, přijmeš sám sebe – a současně na sobě začneš pracovat. A půjdeš-li touto cestou věrně a dostatečně dlouho, sám se staneš autoritou. Budeš pravým mužem, budeš pravou ženou. Budeš dobrým otcem, budeš dobrou matkou. 

Tedy… Pokud bude ještě čas. „Tajemství bezzákonnosti již působí; je čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.“ To, co nyní zdržuje, je skutečnost, že některé autority – a rozumné vidění světa – stále ještě fungují. Vidíme však, a to na západě i na východě, zlověstné mraky na obzoru.

**

Takto aplikuji biblický text z 2. Tesalonickým do naší doby. Netvrdím, že je to jediná možná interpretace. Možná budou jiní vykladači v jiných dobách našemu biblickému text rozumět jinak. To je jedním z projevů jeho inspirovanosti.

Pokud žiješ v pokání a jsi na Ježíšově straně, můžeš si být jist, že „naši vyhrajou“. 

P. S. Abych se nechlubil cizím peřím, musím uvést, že to s těmi translidmi mi došlo při četbě knihy Jana Kellera Společnost věčného mládí

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 20. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační

Tags: ,,,,,

19 Komentáře

  1. Karel Krejčí

    Je zajímavé, že když si dáme do vyhledávače on-line bible výraz „Boží království“, tak se nám jich objeví mnoho a celkově zapůsobí v tom smyslu, že obsahují něco víc, než pouhou spásu. Nemám dojem, že by ve světě již nastala doba, kdy by všem bylo zřejmé, že Kristus je nejen spasitel, ale i zvěstovatel Božího království, což je nepochybně rozdíl. Většinou se stále opíráme o skutečnost, že evangelium spásy ještě nebylo zvěstováno všem lidem po celém světě, což stále ještě patrně platí. Ale v evangeliu království jde o něco více o překonání všech nástrah a překážek, které bude před věřící klást člověk bez zákonnosti, jemuž bude podřízen celý svět. Je nesporné, že tento vývoj ve světě můžeme pozorovat. Stejně tak si ale přiznejme, že dobu velkého soužení ještě zdaleka neprožíváme (a především Židé) a dokonce je na každým z nás, jakou si připravujeme budoucnost.

    Odpověď
  2. Konečný Fr.

    Z následujícího vyplývá, že věřící nemůže podporovat EU s její ideologií genderu, ale že musí podporovat vlády Polska a Maďarska, které se odmítají touto ideologií řídit.

    Odpověď
  3. Ale teď vážněji :). Kdo nebo co brání (zdržuje)….všeobecně je to duchovní boj a má více proměnných. Mám takové svědectví. Když jsem byl v Africe a viděl tam ty hrůzy tak jsem vedl duchovní rozhovor se Svatým duchem jehož podstatou bylo proč už se nevrátí a neukončí tu nespravedlnost. Odpovědí bylo, že to kdy se vrátí záleží na tom kdy jej příjme (Svatého Ducha) stanovený počet lidí (144.000). To kdy se to naplní ví kvůli všem těm proměnným jenom sám nebeský OTEC.
    Sám za sebe můžu akorát říci, že jsem překvapen, že se tak ještě nestalo (za 2000 let) protože 144.000 není moc velké číslo vzhledem k tomu kolik je oficiálních křeštanů…je to takové smutné ale v podstatě to i vypovídá o velkém odpadnutí od skutečného křesťanství a jeho nahrazení jakýmsi hybridem vedeným parodií na kněze.

    Odpověď
    • Proč se divit ? Jsou tam 2 podmínky: musí to být panicové, a nikdy nelhali. Kde to seženete mezi křesťany ?

      Odpověď
  4. Václav Pospíšil

    Vždycky může být ještě hůř.
    Jsou však i pozitivní známky dosud nenaplněné: Řím 11, 26n Bude však zachráněn celý Izrael…

    Odpověď
  5. Tedy zkráceněji bych to napsal ještě tak, že Ježíš jako skutečná hlava Svaté církve teprve přijímá své kněží….teprve jak dojde naplnění tak přijde Ježíš i s těmi knězi a nastane zde tisíciletá vláda…

    Odpověď
  6. Odpadnutí naplňuje zýnaky totalitního systému. Jeho ideální podobu popsal George Orwell v románě 1984 a jeho praktickou podobu poznal každý, kdo jako dospělý zažil Husákův režim. Člověk byl nucen k permanentnímu životu ve lži. Součástí toho režimu bylo špehování a z toho plynoucí vzájemná nedůvěra mezi lidmi – atomizace společnosti byla cílená.

    Totalita představovala (a stále představuje) stav bezzákonnosti. Teroristická klika v čele státu měla v hrsti justiční systém, jehož hlavním úkolem nebyla spravedlnost, ale prosazování panství zmíněných teroristů.

    Člověkem bezzákonnosti byl (a je) totalitní vládce, kterému byly vzdávány pocty jako bohu. Novodobým výrazem pro zbožštění člověka je kult osobnosti. Totalitní vládci zrušili svobodu svědomí – popírali Boží přikázání a nahrazovali je svými vlastními. Lze říci, že podstatou jejich působení byla vzpoura proti Bohu. Člověkem bezzákonnosti s kultem osobnosti byl například Lenin, Stalin, Hitler, Mao Ce-tung, Kim Ir-sen, Fidel Castro…

    V dnešní době je takovým člověkem bezzákonnosti Vladimír Putin, Si Ťin-pching, Kim Čong-un, Alí Chameneí. Jsou to teroristé s neomezenou mocí, připravení svoji moc kdykoliv bez zábran použít. Jsou to lidé osobující si právo kontrolovat i svědomí zotročeného obyvatelstva.

    Západní civilizační okruh se kultu osobnosti dokázal zbavit. Podstatou svobodného státu je vláda práva – nezávislého justičnímu systému, před nímž jsou si všichni občané rovni, včetně vládnoucích politiků. Žel, přijetím východoevropských zemí, těžce infikovaných totalitními idejemi do Evropské unie, se tato infekce šíří i do svobodného světa. Projevuje se to voláním po paternalistických vůdcích. Naplněním této touhy je Miloš Zeman, Andrej Babiš, Viktor Orbán, Donald Trump. Jsou to lidé bez zábran porušující zažitá pravidla právního státu nebo dokonce Ústavu (Miloš Zeman).

    Autor jako propagátory bezzákonnosti označuje neomarxisty s lelich sexuální revolucí. Jejich filozofie je opravdu v rozporu s Božími zákony, ale jejich praxe nezákonná není. Oni se nesnaží demontovat právní stát, ani se nepokouší násilím (terorem) vnucovat své vidění světa, jako to dělají existující totalitní systémy.

    Jan Keller je bývalý komunista sympatizující s ruskou a čínskou totalitou. Tím je řečeno vše.

    Odpověď
    • Ovšem George Orwell, kterého zmiňujete, byl původně ještě větší levičák než Jan Keller.
      Keller, který dnes volá po autoritách, měl ještě celkem nedávno velké sympatie k anarchismu. Jinak by totiž před patnácti lety nenapsal úvod ke Slačálkově a Tomkově knize Anarchismus. Tehdy v něm napsal toto:
      „Anarchismus jako teorie společnosti i jako hnutí má svoji budoucnost teprve před sebou. Současný vývoj totiž nepozorovaně, ale o to systematičtěji vytváří podmínky pro realizaci jeho myšlenek. Stát, proti němuž se anarchisté vždy tak bouřili, rychle ztrácí v podmínkách ekonomické globalizace půdu pod nohama a stává se prázdnou fasádou. Velké organizace, které byly anarchistům vždy tak podezřelé, se samovolně rozkládají ve volné, pružné a měnlivé sítě, takže Proudhon by dnes mohl zvolat: „Tvořte své sítě a budete svobodni!“
      Rostoucí nejistota, která tento překotný, nikým nenaplánovaný a nikým nepředvídaný vývoj doprovází, povede lidi k tomu, že se rozpomenou na polozapomenuté vzorce vzájemné pomoci a ochrany v kritických situacích.
      Lze předpokládat, že největším nepřítelem spontánně vznikajících komunit už brzy nebude státní moc, ale to, co se za její fasádou krok za krokem upevňuje – polomafiánské, polofeudální formy osobní závislosti. Stát totiž kdysi vznikl generalizací a formalizací dvou typů ochrany – jednak to byla pomoc mezi sobě rovnými, jednak závislost klientů na mocném patronovi.
      Stát téměř udusil první z obou forem, aby o to více, v příšeří oficiální moci,
      rozvinul formu druhou. Při rozkladu státu, k němuž v podmínkách globalizace nepochybně dojde, si budou obě formy ochrany opět konkurovat.
      Nemá-li převládnout klientská závislost, tak jako tomu bylo vždy v minulosti, kdykoliv ústřední moc zeslábla, bude na anarchismu, aby prosadil svoji alternativu. Ta spočívá v dobrovolné kooperaci uskutečňované v rámci solidární ekonomiky a ve vytváření dynamických komunit, jejichž členové si
      budou poskytovat pomoc a vzájemnou ochranu zásadně na základě rovnosti. Žádnou jinou ochranu před klientským systémem zplozeným upadající státní mocí totiž mít nebudou. Pokud se dávný projekt anarchismu nezrealizuje, čeká nás postmoderní feudalizace. Tak nevábná vyhlídka jistě stojí za
      to, abychom si začali připomínat, oč anarchismu vždycky šlo.“

      Tím ho nemíním nikterak odsuzovat. Možná jenom změnil názor.

      Odpověď
      • Myšlenky anarchismu nelze jednoduše zavrhovat. Takoví chartisté u nás byli v podstatě anarchisté. Anarchisté mohli být Američané, kteří si zvolili Trumpa, který stále bojoval s bažinami zvanými Deep state . Anarchista je dnes Klaus, který odmítá nosit roušku a chodí do restaurace na oběd. To se nesmí, ale v parlamentní restauraci se všichni poslanci v čele s Babišem v pohodě najedí a pak jdou, dobře nasyceni, rozhodovat o tom, do kdy se prodlouží nouzový stav a jestli na ulici smím vypít kafe.

        Odpověď
        • Eva Hájková

          Anarchismus je opravdu něco jiného, než si většina lidí představuje. Ta myšlenka se také určitým způsobem vyvíjela. Neznamená ani násilí ani „dělám si, co mě napadne“.
          Ale politik ve vysoké funkci těžko může být anarchistou. Může se za něj leda převlékat.

          Odpověď
    • Západ především zdegeneroval. Keller určitě stojí za přečtení. Nejdříve je třeba si něco přečíst a pak teprve vynášet soudy. Takže rozumný člověk panu pavlovi nevěří ani slovo.

      Odpověď
  7. Osobně mám 2 možnosti stran toho, „CO ZDRŽUJE“.

    To, „co zdržuje“ je satan v nebi, a proto musí být satan nejprve odstraněn z cesty skrze svržení na zem (Zj 12), tak aby mohlo dojít k odhalení/zjevení antikrista (2Te 2), k čemuž dojde uprostřed 70tého Danielova týdne let, kdy začne velké soužení (Mt 24), které bude ukončeno Dnem Pánovým.

    Zadržování bezzákonnosti je propojené s tím, kdy bude satan svržen z nebe na zem, po němž bude zjeven v plné satanově síle Ten Bezzákonný a bezzákonnost bude moci jeho prostřednictvím propuknout naplno. To, co limituje propuknutí maximální míry bezzákonnosti ve světě dnes je satan v nebi – tím pádem není satan na zemi – a v návaznosti na to je antikrist, jako nástroj bezzákonnosti, stále nezjeven a bezzákonnost omezena.

    Zároveň, ten, kdo si nepřeje zjevení antikrista ze všech nejvíc, je sám satan, protože ví, kam svět i jeho osud směřuje, a ví, že času má málo – v momentě, kdy se antikrist objeví na scéně.

    Příchod/přítomnost Bezzákonného je PODLE PŮSOBENÍ SATANA SE VŠÍ MOCÍ, ZNAMENÍMI A LŽIVÝMI ZÁZRAKY A S VEŠKERÝM KLAMEM NEPRAVOSTI pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby byli zachráněni. (2Te 2:9-10)

    Velké soužení pro Izrael a svaté je jen přímým důsledkem satanova svržení na zem, kdy vykonavatelem satanova vzteku, hněvu, zuřivosti bude antikrist a jeho služebníci. Satan bude vnímat, že se mu čas krátí, proto bude agresivně jako nikdy předtím spěchat – a proto nastane ono velké soužení (Mt 24).

    Běda zemi a moři, neboť k vám sestoupil Ďábel s velikou zuřivostí; ví, že má málo času. (Zj 12:12)

    Satan svržený na zem bude plně působit a demonstrovat svoji veškerou omezenou moc skrze antikrista. Stejně tak bude demonstrovat svoji neomezenou moc na zemi i Bůh Všemocný skrze svoje svaté. Bude to čas absolutní duchovní konfrontace – zde na zemi. Asi bych i řekl, že budou zcela otevřená nebesa, čistý průchod, a skrze ně proudící Boží moc bez satanových bariér v nebeských místech, protože satan i jeho andělé budou zbaveni – skrze svržení na zem – místa svého vlivu v nich.

    Bůh dovolí povstat antikristu, aby vyzkoušel srdce lidí na celé zemi.

    Odpověď
  8. Myslím si, že ten kdo tomu brání, je sám Pán Ježíš Kristus. Dokud budou národy, jejichž vůdcové ctí morální Ježíšovo učení, tak antikrist zjeven nebude.Jakmile bude poslední z těchto vůdců odstraněn z cesty a zvítězí progresivní liberalismus a satanismus, tehdy bude cesta pro antikrista otevřena.

    Odpověď
  9. Olga Nedbalová

    Myslím, že jak Honza B. tak i Eva A. mají pravdu. To, co napsali, se vzájemně doplňuje. Satan je vskutku velmi rafinovaný a činí vše možné, aby co nejvíce lidí svedl z té správné cesty. Proto křesťan je zde na zemi v neustálém duchovním boji. Je nutné si to přiznat a každý den, každý svůj krok, každé své slovo poměřovat s učením Pána Ježíše a Písmem (Efeským 6:11-18). Dále dle Písma je pokušení trojí a tak jak Satan pokoušel Ježíše na poušti ((Mt 4,1-11), pokouší i nás. Ano, prostředky se mohou lišit, nemusíme toužit po chlebu ale po drahé dovolené, nemusíme skákat z vrcholu hory ale riskujeme jiným způsobem a nakonec, nemusíme toužit po království celého světa, ale stačí nám třeba jen vedoucí role v malé firmě. Také je důležité vzít v potaz, že Satan cituje z Písma. I my můžeme od něho slyšet: „Je psáno“. Někdy můžeme upadnout do beznaděje. Okolo je tolik zla, někdy i my sami můžeme podlehnout, třeba se nezastaneme nespravedlivě nařčeného člověka. Pak hořce pláčeme, tak jak plakal Petr, že jsme zase Krista zapřeli. I když jsme mu přísahali věrnost. Přesto však v té světské vřavě máme naději. Krásně o ní svědčil třeba apoštol Pavel (Římanům 8:38-39):
    Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář