Víte přece, co zatím brání tomu, aby se (Antikrist) ukázal dřív, než přijde jeho čas. Nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. (2Tes 2,7)
Při četbě Etiky z pera německého evangelického teologa Dittricha Bonhoeffera jsem narazil na pár odstavečků, věnovaných poznámkám k tomuto ne zcela jednoznačnému novozákonnímu oddílu.
„Před konečným zhroucením světa do propasti může ochránit jen dvojí“, píše Bonhoeffer: „Jednak zázrak nově probuzené víry a pak moc, kterou Bible označuje jako „toho, kdo tomu brání“.
Zázrak probuzení je Božím činem, přichází „shora, mimo vše, co je v dějinách dosažitelné a pravděpodobné“, je činem Boží svrchovanosti a místem, kde má být zvěstován, je církev.
Ona druhá moc, „která brání“, která dosud stojí v cestě bezbřehému rozmachu moci toho Zlého, je však mocí lidskou, sekulární, světskou, je to „značnou fyzickou silou vybavená pořádková moc“, které Bůh umožňuje účinně působit v dějinách a omezovat zlo. Touto mocí není Bůh sám, a není to ani moc bezúhonná a dokonalá, nicméně Bůh si ji používá, aby zachoval svět před zkázou. „Je to moc státu, která ustanovuje a uchovává řád“, je to onen řád samotný, tedy veřejný, politický, civilizační řád, stavící lidem (a jejich choutkám) hranice, a tím střežící jejich svobodu.
Zajímavý a velmi jasnozřivý postřeh! Stát – jakožto strážce přirozeného lidského řádu – je tedy v této optice nahlížen jako ona moc, „která brání“ rozkladu společnosti, pádu do chaosu, nástupu antikristovských tyranií, včetně té konečné (s velkým A na začátku), kterou Písmo očekává před příchodem eschatologického konce časů.
Moc duchovního probuzení a moc světského veřejného řádu se svou podstatou zcela liší, připouští Bonhoeffer. Nicméně, tváří v tvář nastupujícímu chaosu se přesto „obojí ocitají v těsném svazku a nenávist ničivých sil se pak obrací proti oběma jako proti úhlavním nepřátelům“.
Bonhoeffer sepisoval jednotlivé dílky své rozsáhlé Etiky na přelomu 30. a 40. let, v době, kdy v jeho rodném Německu vrcholila nacistická diktatura se vším svým krvelačným barbarstvím. Zděděný civilizační řád nebyl tehdy schopen nacistickému náporu odolat, svět se propadl do chaosu, stát byl pohlcen temnými silami a v mnoha ohledech se sám stal nástrojem diktatury a útlaku.
Okolnosti situace naší a Bonhoefferovy se jistě v mnohém dramaticky liší, neliší se však ve své samotné podstatě, v jistém smyslu čelíme jiným projevům téže krize, prožíváme tentýž boj v jiných historických kulisách.
Bonhoeffer totiž viděl nacistické barbarství jako nejzhoubnější projev krize, která však otřásá celým Západem. Západ totiž „odmítá své dějinné dědictví (…) a stává se tak nepřítelem Krista. To je specifická situace naší doby a znamená opravdovou zkázu“. Západ opouští své křesťanské dědictví, v důsledku čehož se rozpadá samotný civilizační řád, ten, „který má bránit“ společnost proti pádu do chaosu…
Zatímco nacisté a souběžně s nimi z jiné strany komunisté usilovali stát ovládnout a učinit jej nástrojem své všeobjímající moci, dnes jsme svědky strategie, která se presentuje zdánlivě opačně: Stát (mluví se zejména o tzv. „národním státu“, v němž je spatřován kořen všeho zlého) má být překonán, nahrazen čímsi vyspělejším, globálnějším, nadnárodním. Stát (a vše, co jej udržuje v chodu a drží na uzdě, jako je demokracie, vláda zákona, politické strany, ba politika samotná) je prohlašován za cosi přežilého, zpozdilého, nemoderního.
Uvědomují si všichni ti, kdož s revolučním zápalem bourají „starý svět“ s jeho „měšťáckou morálkou“ (a s překonanýma rodinnýma hodnotama a přežilým náboženstvím), že tím podlamují nohy jediné moci v tomto světě, která je s to vzdorovat chaosu a hájit tak i jejich vlastní svobodu?
Podstata zápasu je duchovní. Církev, je-li „věrná své věci“, tj. kázání o vzkříšeném Ježíši Kristu, zasazuje duchu zkázy smrtelnou ránu. To je ten duchovní zápas, jehož zbraně nejsou tělesné, jak na jiném místě Nového Zákona píše svatý Pavel.
Nicméně, viděno Bonhoefferovýma očima, církev není v tomto svém zápase proti silám zmaru zcela opuštěna. Vedle ní stále ještě stojí „ten, který brání“, tedy onen zbytek řádu, který dosud ještě vzdoruje úpadku. I tento řád, řád politické moci, může v takové situaci v církvi „vidět spojence“ a pak „všechny prvky řádu, které ještě zbyly, chtějí být církvi na blízku: právo, pravda, věda, umění, vzdělání, lidskost, svoboda a vlastenectví se po dlouhém bloudění vracejí ke svým počátkům…“
Církev svým zvěstováním ozřejmuje, že jí nejde prostě jen o „udržení minulého“, vyhlíží věci nové, vyhlíží věčnost. Její poselství překračuje tento věk, tento svět a jeho dějiny. Jako nositelka dějinného dědictví v tomto světě však má církev i „závazek vůči dějinné budoucnosti“, dějinný osud tohoto světa jí nemůže být lhostejný. Přitom se stává oporou a útočištěm i těm, kdo vyhledávají její blízkost ve svém zápase na obranu zbytků společenského řádu…
Dittricha Bonhoeffera tento závazek a toto spojenectví přivedlo až k protinacistickému odboji a přípravám atentátu na Hitlera, což jej nakonec stálo život (byl nacisty popraven v dubnu 1945).
Je na Bohu, jak rozhodne, zakončuje Boenhoeffer úvahy na toto téma ve své Etice. „Zda síly řádu ještě podepře a zda církev – přísně od nich odlišená a přece ve spojenectví s nimi – bude ještě moci předat budoucnosti své dějinné dědictví, na němž spočívá požehnání i vina otců.“
BONHOEFFER, Dietrich. Etika. Přeložil Bohuslav VIK. Praha: Kalich, 2007. ISBN 978-80-7017-047-2
6 Komentáře
Jaromír Malý
To je poněkud pravičácká představa konzervativního křesťanství, která se snaží ospravedlnit neospravedlnitelné. Stát, národ a jeho hranice je třeba překonat, aby vládu mohly převzít autority, které jsou nadány moudrostí a prozíravostí. Jejich volba nesmí být umenšena „masami“, ale zvolit je mohou jen lidé na stejné úrovni. Stejně jako byl v Písmu babylonský, lidem nevolený, král zlatou Hlavou, stejně tomu je třeba i dnes.
V běžných „národních“ státech by si nikdy lidé (ve své většině nevzdělaní) nezvolili osobnosti jako Halíka nebo Sokola. Vždyť namísto Schwarzenberga si lid zvolil Zemana. Každému zde musí být jasné, že demokracie selhává. Ovšem jen vládce dosazený Bohem může naplnit boží zájmy, a právě tomu státy se svým nacionalismem a demokracií (vládou prostého lidu) brání.
Je zajímavé, že křesťané dobře vědí, jak špatné jsou hranice, vytvářející denominace a různé tradice. Vědí, že si boží lid nemůže své autority zvolit, ale tyto jsou pouze kooptovány těmi, kdo mají zjevení poznat jejich pomazání. Křesťané jsou schopni volat po apoštolech, ale přitom nadále bránit národní státy. To nedává logiku. A to zvláště tehdy, když si uvědomují, že společnost má být transformována do podoby božího království.
EU stojí na původních křesťanských principech. Legislativa i exekutiva jsou v rukou nevolené Komise, která tak může prosadit zásady, které mohou pochopit a domyslet jen moudří, vzdělaní a osvícení lidé. Nemusejí se znepokojovat tím, že je někdo odvolá nebo nezvolí. Jen tento model je schopen zprostředkovat obrození lidstva na základě spravedlivého řádu, který běžný člověk není schopen pochopit natož o něm rozhodovat.
Karel Krejčí
Věříme opravdu, že je Bůh spravedlivý a to dokonale? Pak tedy je spravedlivý bez rozdílu ke všem „hráčům“ současného dění a tedy i k tomu Zlému. Nemůže mu odepřít to, na co má právo. Má přece právo na lidská srdce toužící po světských hodnotách, toužících po naplnění požitky. Pro Evropana se blahobyt stal samozřejmostí, něčím, na co má nezpochybnitelné právo a je na prvním místě. I Boží příkazy a normy jsou nahrazovány „etičtějšími nebo láskyplnějšími“ patrně proto, že známe svět a sami sebe lépe než „nějaký“ Bůh. Myslím, že většina Evropanů si ani tuto tragédii neuvědomuje. Největší ironií ovšem je, že pro vyřešení problému se zmenšující se populací, udržení toho svůdného a nezbytného blahobytu, obrací se Evropa právě pro „univerzální záchranu“ na ty, kteří jsou pod mocí toho Zlého. Hloupost na hloupost – nebo spíš nevěra vrší další nevěru. Ale máme svobodnou vůli a dokonalý Bůh je dokonale spravedlivý ke všem. A pokud si tedy někdo myslí, že představitelé EU usilují o kroky směřující zpátky ke křesťanství, tak si to opravdu jenom myslí …
Jaromír Malý
Opravdu jsem přesvědčen, že představitelé EU vedou Evropu zpátky ke křesťanství:
• Například nejsilnější politickou stranou Evropského Parlamentu jsou křesťanští lidovci.
• Systém subsidiarity je odvozen od kanonického práva, kdy nevyšší celek rozhodne o míře práv, kterými pak může disponovat nižší, podřízený správní celek.
• Legislativa i zákonodárství je sloučeno v instituci Evropské Komise, skládající se z komisařů. Podobně je tomu u biskupů resp. kardinálů a konkláve.
• Představitelé EK i církve nejsou voleni, ale jmenováni, aby nebyli svým rozhodováním zavázáni voličům, ale svým idejím.
• EU vychází z principů a v podstatě i území Svaté říše římské národa německého, přičemž zde má německý národ jednotící a vůdčí úlohu, zaručující tradiční křesťanské hodnoty.
• A konečně EU vysoce hodnotí papež František, nejvyšší představitel z řad křesťanstva.
To se Vám zdá málo?
Karel Krejčí
Omlouvám se, že odepisuji se zpožděním.
Patrně nežijete v reálném světě. Vývoj a směr současné společnosti se naopak vzdaluje od křesťanství. Váš pohled na svět je ovlivněn různými nábožensko-světskými aktivitami a legislativami, které jsou ale ve skutečnosti pouze lidskými výmysly, které se samotným křesťanstvím souvisí jen okrajově. Pro založení EU stály na prvním místě ekonomické zájmy a s tím spojena i politická moc s potřebou co největšího vlivu na současný celosvětový vývoj. To s křesťanstvím jistě nemá nic společného. Časem se ukázalo, že právě EU likviduje a oklešťuje jedinečné národní a kulturní bohatství zvláště těch menších a ekonomicky slabších zemí, což také nesvědčí o křesťanském přístupu. A proto není ani na překážku zalidňovat Evropu lidmi se zcela opačnou náboženskou orientací, což v budoucnu neskončí přátelským potřesením rukou dobra se zlem, ale zcela naopak.
Věřím Vaší opravdové snaze, ale pochybuji, že právě EU je ve svém principu a cílech tou správnou úrodnou půdou pro vaše aktivity a nejen ta …
Jaromír Malý
Tak především: EU vznikla na zcela křesťanském základě:
Kolem roku 1950 a v létech následujících jeden z otců-zakladatelů, velký křesťanský politik Robert Schumann dal impuls k hledání a vytvoření symbolu pro vznikající společenství. Při vzniku společenství byli i další velcí vedoucí křesťanští politici té doby, otcové-zakladatelé Konrád Adenauer a De Gasperi. Oni neměli na mysli založit především nějaké hospodářské společenství, ale chtěli bránit Evropu před něčím tak zrůdným, jako byla druhá světová válka. K válečnému průmyslu bylo třeba uhlí a oceli. Proto založili společnost na kontrolu těchto průmyslových artiklů.
Pro vytvoření symbolu připravil Schumann určité zadání. Symbol měl vyjadřovat „duchovní a morální hodnoty, které jsou společným dědictvím národů, které Radu tvoří“. Sešlo se postupně přes sto návrhů. Na některých byl např. symbol kříže. Tento a jiné podobné příliš konkrétní křesťanské výrazy byly po diskusi odmítnuty. Návrhů zůstalo pár. Nakonec Paul Michel Gabriel Lévy, vedoucí kulturního odboru Rady Evropy, konvertita ze židovství, který byl za celou záležitost se svou komisí odpovědný, pověřil svého podřízeného štrasburského umělce Arzéna Heitze, vedoucího poštovního oddělení Rady Evropy, aby podle zadání sám vytvořil návrh.
Ten navrhl kruh z 12 zlatých hvězd na modrém poli. Jak k návrhu došel? Heitz přiznal, že se inspiroval 12. kapitolou knihy Zjevení sv. Jana, kde se říká: „Ukázalo se veliké znamení na (modrém) nebi: žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy…“ (Zj 12,1). Není nikterak pochyb, že tou ženou je vítězná, neposkvrněná Panna Maria. Více o tom např: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=310
Ohledně zalidňování lidmi zcela opačnou orientací: Jedná se v podstatě o jediný způsob, jak vytvořit skutečného Evropana. Lidé dnes lpí na svých národních a územních zvycích, což vždy znemožňovala vytvořit jedinou říši s jedinou univerzální církví. Různá křesťanská „národní“ probuzení vždy štěpila vliv církve a posléze vznikaly i „národní státy“. Lidé, kteří přijdou zvenčí, nebudou lpět na místních zvycích a nakonec vytvoří jedinou evropskou národnost. A uprostřed sjednocené Evropy bude i jediná církev. Zřejmě to nebude církev Vašeho ražení, ale bude to církev Abrahámovských náboženství. Osobně zde věřím ve sjednotitelské schopnosti papeže Františka, která by se brzy mohl stát hlavou nejen křesťanů, ale i židů a muslimů a všech lidí dobré vůle. Velmi krásně tento princip vyjádřil v tomto videu. https://www.youtube.com/watch?v=-6FfTxwTX34
Po politické linii, teorii Panevropy vytvořil Mikoláš Kalergi, který zřejmě přišel i s teorií smíšené Evropské rasy. Kalergiho cenu získala i vynikající německá politička Angela Merkelová, dcera luterského ekumenického faráře. Jsem přesvědčen, že jak Merkelová, tak František tuto cestu k jednotné Evropě znají a aplikují. Jako křesťané bychom měli jít příkladem a umožnit osídlení naší země cizinci, abychom přeťali kořeny republikanismu. Ostatně, uvidíte, že vývoj dá zapravdu mě a ne Vám. Jednotná církev se již uskutečňuje, a proto vítám první vlaštovky jako Ekumenickou chartu, která si právě vytkla za cíl vycházet vstříc muslimům. Mnoho dobrého také vykonalo charismatické hnutí svými celoevropskými konferencemi, a proto má podporu i římskokatolické církve.
Karel Krejčí
Patrně jste se ve Vašich představách přenesl přes předpovězené události v knize Zjevení. Sedmileté období utrpení má být tak velké, že aby jej lidé vůbec přežili, bude zkráceno na polovinu a stejně tak je předpovězen i Armagedon. Kdo tedy bude účastníky a aktéry těchto událostí, kde se vezme k tomuto potenciál, pokud se bude vývoj v Evropě ubírat směrem, jehož Vy jste zastánce, je tedy pro mě záhadou.