Tento obrat jsem našel v Starém zákoně čtyřikrát, z toho dvakrát v Desateru. Píše se tam, že Bůh stíhá vinu otců na synech, což se zdá být v rozporu s jiným ustanovením mojžíšovského zákoníku, podle kterého nemají být synové trestáni za hříchy otců.
Myslím, že vím, proč to tak je. Děti nenesou osobní vinu za hříchy předků, nicméně velmi často nesou jejich následky. Mohl to Bůh udělat jinak? Jistěže mohl. Jenže pak by každý člověk byl izolovaným atomem. Nemohl by od otců převzít nic špatného – ale nemohl by ani předat svým dětem něco dobrého. Bůh nás stvořil do jisté míry závislými jedni na druhých, ať už jde o příbuzné v rodině, sousedy v obci, členy církve nebo občany země. Každý z nás má jinou míru odpovědnosti i autority. Není pravda, co mnozí říkají, že „stejně nic nezmůžeš“. Za své blízké neseš větší odpovědnost, ale také je můžeš více ovlivnit.
V tomto článku se chci zaměřit na otázku pozitivního a negativního dědictví na úrovni národa či státu. Vede mne k tomu skutečnost, že někteří lidé tvrdí, že by třeba měli platit jakési reparace černochům za to, že je zotročovali. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu. Tyto zrůdné myšlenky vedou k tomu, že rasismus je nyní podstatně silnější než byl před dvaceti či třiceti lety. Rasismus je nesporně hříšný a my bychom měli usilovat o to, aby se mu vůbec nedařilo. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh po mně nechce, abych cítil nějakou zodpovědnost za hříchy spáchané mými předky v 19. století nebo ještě dříve. Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Slova která diskvalifikují
Anglikánská církev se prý rozhodla „obětem rasismu“ vyplatit miliardu liber jakožto reparace za újmy způsobeno otroctvím.
Přitom právě Velká Británie jako první země zrušila otroctví a pak nasadila do boje proti otrokářství své námořnictvo. Řada britských námořníků položila v boji proti otrokářství své životy. Velkou Británii stál tento boj nemalé peníze.
Jsem zvědav, komu budou tyto reparace vypláceny. My neneseme vinu za hříchy svých předků, a lidé tmavé pleti, potomci otroků, nemají žádný legitimní nárok na tyto reparace.
Někteří lidé žili v Anglii v první polovině 19. století v podmínkách srovnatelně špatných jako otroci, a někteří bývalí otroci se po zrušení otroctví docela vypracovali. A tak by se mohlo stát, že potomci chudáků budou platit potomkům zbohatlíků. Ano, vím, „bílým“ se celkově vedlo podstatně lépe, ale uvedené srovnání má reálný základ. Nespravedlnost nelze vymýtit novou nespravedlností.
Dlužno ovšem dodat, že anglikánská církev nepočítá s tím, že by se restituce platili jednotlivcům. Zřídila fond ve výši cca 100 milionů liber, z nějž mají být financovány vybrané vzdělávací a podpůrné projekty snižující různé nerovnosti.
Právě i zde by se mohl uplatnit princip „do třetího a čtvrtého pokolení“. Dokážu si představit pokus o nápravu křivd, sahající tři, maximálně čtyři generace nazpět. Jestli si dobře vzpomínám, restituční zákon přijatý po sametové revoluci obsahoval formulaci „pokus o nápravu některých majetkových křivd“ nebo tak nějak. Zákonodárci si byli vědomi, že náprava křivd bude jen částečná.Jsem přesvědčen, že ani státy by mezi sebou neměly vznášet nároky na restituce za události, které se odehrály před třemi či čtyřmi generacemi. Proto si myslím, že polská vláda by neměla požadovat po Německu další reparace, mimo jiné i proto, že už nějaké smlouvy byly mezitím mezi těmito dvěma státy uzavřeny. Podobně je trapné, že slovenský premiér Fico chce vůči Maďarům uplatňovat poválečné Benešovy dekrety. Ty by mohly být uplatněny jen na základě složitých právnických konstrukcí. Už sám tento nápad vyvolává zlou krev a mohl by výrazně zkomplikovat vztahy mezi státy Visegrádské čtyřky.
U nás je tento princip aktuální ve vztahu k sudetským Němcům. Otázka restitucí, reparací či navrácení ukradeného majetku je pro některé lidi stále živá – to se už projevilo a ještě se to silně projeví o Letnicích, kdy se bude konat sjezd sudetoněmeckého landsmannschaftu poprvé na české půdě, konkrétně v Brně. Představitel landsmannschaftu Bernd Posselt se Čechům za Němce omluvil a landsmannschaft se jakýchkoli nároků výslovně zřekl – stejně jako již dříve německá vláda. Přátelé, už je tu třetí i čtvrtá generace. Je čas se smířit.
Odpustit můžete jednostranně a na dálku. Chceme-li ale prožít skutečné smíření, potřebujeme se podívat jeden druhému do očí. Někteří z nás k tomu budou mít o Letnicích příležitost.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 30. dubna 2026 Foto: Wikimedia Commons
6 Komentáře
Konečný Fr.
Čtvrté pokolení by už mělo ten spolek rozpustit a místo něho vytvořit společnost německo-českého přátelství za mír a porozumění mezi národy a proti militarismu vládních představitelů. Sjezd v Brně se má konat v době, kdy Němci a další vedou válku proti Rusku s cílem zmocnění se nerostného bohatství Ruska. Lze to považovat za nevyhlášenou 3.sv. válku. Dvě světové války Němci prohráli a tak mají velkou touhu odčinit potupné porážky. V Německu žijí také mírumilovní lidé, ale ti jsou odstaveni od moci a rozhodování.
Trump a Bibi představili světu novou politiku, která ignoruje mezinárodní společenství a uznává pouze sílu. Ježíš nemá vůči Čingischánovi žádnou výhodu – to je jejich poznání. Zdá se, že ani mnozí evropští politici s tímto nemají problém.
T.G. Masaryk to měl přesně opačně – Ježíš, ne cesar. Nebyl ale pacifista a agresorovi by se bránil.
Karel Krejčí
Pane Drápale,
ony okázalá gesta sice napovrch zanechávají dojem dobré vůle, snahu o očistění se od špatných předsudků, zbavit se pocitu viny a následků přecházejících z generace na generaci, ale ten, který je tím nejhlavnějším hráčem – je zcela mimo hru. Opět pane Drápale kompromitujete sám sebe. Vše stojí a odvíjí se od vztahu člověka vůči Bohu, stvořiteli všeho a všech. Jestliže takto nepřistupujete k dění ve světě Vy, tak jak má k němu přistupovat svět? Co po něm chcete? Dokud se člověk nesmíří s Bohem, jsou všechny tyto aktivity pouhými kosmetickými úpravami, což dokazuje právě současný žalostný stav světa.
Proč to stále nechcete pochopit? Proč neposuzujete svět Boží optikou?
Realtoltek Dzehenuti
Ve verši z Book of Exodus 20:5 je klíčové právě:
„…na synech těch, kdo mě nenávidí…“
To znamená, že text neříká:
„automaticky na všech dětech“,
ale mluví o pokračující linii odporu vůči Bohu — když se stejný postoj přenáší dál.
A hned vedle stojí opačný pól:
„…prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.“ (Book of Exodus 20:6)
Biblická logika je tedy:
otec nenávidí dobro → zasévá zlo
syn jde stejnou cestou → nese plod té cesty
ale pokud syn změní směr, řetěz se láme
To pak Book of Ezekiel 18 rozvine naplno: spravedlivý syn bezbožného otce nebude nést jeho vinu.
Takže přesnější shrnutí:
Písmo neučí dědičnou vinu. Učí dědičnost vzorců a následků, pokud v nich člověk pokračuje.
To „kdo mě nenávidí“ je v klíčový filtr.
Realtoltek Dzehenuti
Čistý fragment v zakalené nádobě
Jednoduchý pohled na člověka, dědičnost a vnitřní světlo
Když se narodí dítě, všichni chápeme, že dostává od rodičů tělo — genetickou výbavu, podobu, dispozice, sklony i různé vrozené slabosti a silné stránky. Moderní věda navíc ukazuje, že se mohou přenášet i některé hlubší stopy zkušeností rodu — například zvýšená citlivost na stres nebo určité psychické vzorce. Epigenetics
Ale co když člověk nedědí jen tělo?
Co když každý z nás nese uvnitř čistý základ vědomí — jiskru, která je sama o sobě nezkažená, čistá a schopná lásky, pravdy i dobra — ale tato jiskra se projevuje skrze nádobu, která je už zatížena vrstvami minulosti?
Představme si to jednoduše:
Narodí se dítě.
Uvnitř je čisté světlo/duch
Jenže kolem něj se okamžitě začne tvořit obal:
genetické sklony,
rodové zátěže,
strachy předané výchovou,
naučené reakce,
bolestné zkušenosti,
ego, které si buduje obranné mechanismy.
Je to jako když dáš čisté světlo do lampy s barevným a zaprášeným sklem.
Světlo uvnitř je stále čisté.
Ale navenek už svítí zkresleně.
Někde slabě.
Někde ostře.
Někde téměř vůbec.
A člověk pak často začne věřit, že je tím zkreslením — že je svým strachem, hněvem, pýchou, závislostmi nebo bolestí.
Možná ale není.
Možná je pod tím vším stále čistý fragment světla, jen obalený vrstvami, které zkreslují jeho pravou podstatu.
Pak by smyslem života nebylo „stát se někým jiným“, ale postupně odstraňovat vrstvy, které zakrývají to, co v nás už od počátku je.
Co tyto vrstvy rozpouští?
Možná:
pravda,
láska,
odpuštění,
poznání sebe sama,
odvaha podívat se do vlastního nitra,
a hluboké vnitřní ticho, ve kterém člověk začne slyšet to nejčistší v sobě.
V tomto pohledu nejsme pokažení v samotném jádru.
Jsme jen čisté světlo v zakalené nádobě.
A očista není vytvoření nového člověka.
Je to odkrytí toho pravého, co v nás bylo od počátku.
Možná právě proto někteří lidé říkají, že největší cesta není něco získat — ale vzpomenout si, kým ve skutečnosti jsme.
pavel v
Co bych měl udělat, když zjistím, že se moji dávní předkové obohatili na úkor někoho jiného a díky tomu jsem narodil do vyšši vrstvy společnosti, aniž bych se o to zasloužil? Abych byl věrohodný, že lituji zločinů svých předků, musím přiznat jejich vinu. Bude takové přiznání věrohodné, když si dál budu žít jako boháč a potomci okradených jako chudáci?
pavel v
Autor odsuzuje pozitivní diskriminaci. Píše: „Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu….Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.“
V USA mělo provinění bělochů vůči černochům v době otrokářství i v době rasové segregace obludné rozměry. Pohledem právníka lze provinění odčinit jedině tak, že určím, kdo byl poškozený a škodu bude vyrovnávat ten, kdo ji způsobil. Nelze ji vyrovnat tak, že k získání peněz na zaplacení škody bude okraden někdo jiný. Takový právnický pohled je směšný. Je podobný stanovisku technologa holocaustu, Adolfa Eichmanna, který řekl, že se neprovinil proti žánému zákonu, že je tedy z právního hlediska nevinný. Je zřejmé, že z hlediska vyššího principu mravního Eichmann byl masový vrah. Když se podíváme na historickou rasovou diskriminaci černochů z hlediska vyššího principu mravního, bude se nám jevit v úplně jiném světle. Křesťansky smýšlejícího člověka polije hluboký stud. Uvědomí si, že i když dnes pozitivní dikriminace znevýhodňuje bělochy, je takové znevýhodnění nepatrné ve srovnání s předchozí rasovou diskriminací černochů.
Dnes USA od pozitivní diskriminace na rasovém základě odchází a vyslovují se proti ní často i samotní černoši – jistého vyrovnání mezi bělochy a černochy již bylo dosaženo. Je nahrazována pozitivní diskriminací na základě sociálního postavení. Jsou zvýhodňováni například studenti ze sociálně slabých rodin a týká se to různých minorit (například Hispánců), včetně chudých bělochů.
Rasismus znovu zvedá hlavu. Od 2. světové války uplynulo již 80 let a lidé, žel, zapomněli. Škola v americkém Tennessee se rozhodla ze svých osnov pro žáky osmé třídy vyřadit grafický román Maus kreslíře Arta Spiegelmana. Vyprávění o životě autorova otce, polského Žida a přeživšího holokaustu, je podle školské rady pro děti nevhodné z důvodu používání vulgarismů a zobrazování nahoty. Známý komiks Maus ověnčený Pulitzerovou cenou zmizel z regálů také ruských knihkupců. Trnem v oku ruským úřadům byl hákový kříž na obálce knihy. Důvod je prostý: Komiks urážel hrdost bílé rasy.