Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
Iz 6,8
Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!
2K 5,20
Vypadá to, že si Izajáš pořádně troufá, když na Boží otázku odpovídá s takovou jednoznačností. Sami se většinou takových vyznání bojíme. V písni „Vezmi, Pane, život můj, k své jej službě zasvěcuj“ jsme v Evangelickém zpěvníku slova poslední sloky „vše ti rád a cele dám“ v nové verzi zaměnili za opatrné „kéž ti všechno cele dám“. Ale při křtu neříkáme: „Kéž“, ale: „Ano. Chci.“ Před tvou tváří, Pane, nemám vůbec nic, ale přesto chci sloužit věci tvého smíření, milosrdenství, spravedlnosti a pokoje mezi lidmi. Toto „zde jsem, pošli mne“ je v našem životě víry důležité, i když víme, že upotřebitelnými v Božím díle nás, tak jako Izajáše, může učinit až žhavý uhlík Božího milosrdenství a odpuštění.
Pane, učiň i mne nástrojem svého pokoje.
Jb 1,1–22 * L 10,25–37
