Kristýna Exnerová: Už nejsem Boží vnučka, ale dcera

Vaše maminka je známá zpěvačka a autorka křesťanských písní Gina Čunková (dříve Jiřina Markovová) – to snad ani nejde na začátek nezmínit. Vadila vám někdy nálepka „dcera Giny“? 

Asi ne. Obdivuju ji v tom, co dělá, je pro mě vzorem v houževnatosti. Kolikrát na ni někdo útočil, a ona obstála. Náš vztah byl na určitou dobu hodně rozbitý, tak jsem teď vděčná za to, jak to mezi námi je. Podporuju ji a vím, že ona podporuje mě. 

Samozřejmě, někdy jsem třeba vešla někam do sboru a tam hned: „Jé, nejsi dcera Giny?“ To mám odmalička. Ale teď už lidi docela poznávají i mě samotnou, tak je to fajn.

Teď váš vztah vypadá harmonicky, často spolu někde vystupujete. Ale jak říkáte, nebylo to tak vždycky. Jaké bylo vaše dětství? 

Říkávám, že jsem se narodila do exkluzivní rodiny. Protože říct, že jsem se narodila do křesťanské rodiny, mi přijde strašně málo. Moji rodiče byli opravdu zamilovaní do Ježíše. Bůh byl středem jejich života ve všem, co dělali. Nebylo to jen v neděli ve sboru. Táta nám denně hrál s plyšáky divadla na biblické příběhy. Já jsem si jako malá postavila stojan na housle a kázala jsem plyšákům a uzdravovala je. 

Bůh byl prostě středem všeho, co jsme dělali. Když jsme šli na procházku, tak jsme probírali Bibli. O víkendech byly různé křesťanské akce, kde táta kázal, máma zpívala. V tomhle jsem vyrostla. A fakt to nebylo jenom naoko. Když jsem přišla ze školy, někdo mě třeba nějak zlobil, tak táta hned: „Co by v této situaci udělal Ježíš?“ Víru zakomponovával do běžných situací. 

Takhle vznikla třeba moje vášeň pro žehnání. Kdykoliv mě někdo naštve nebo se stane s někým něco špatně, tak první, co udělám, je, že mu žehnám. To teď učím svoje děti. 

Jak je to učíte?

Jednou měl jeden chlapeček s mými syny nějaký problém. Ptala jsem se jich, co s tím budeme dělat. Kluci samozřejmě měli hned nápad, že mu nabančí. Tak jsem řekla: „A co takhle zkusit biblický princip? Co kdybychom mu žehnali? Každý večer se za něj budeme modlit. Pojedeme od pondělí do pátku a pak uvidíme.“ Ze začátku se modlili jen „ať se má dobře“. Byli na něj naštvaní. Ale po pár dnech už jsme se modlili, ať cítí, že je milovaný, ať se třeba změní jeho rodinná situace. V pátek jsem se zeptala: „Tak co, kluci, co ten Vojta?“ „Už si nás vůbec nevšímá.“ Funguje to. 

Pojďme zpátky k vašemu dětství. 

Moje dětství bylo krásné. A zároveň – aby to neznělo fanaticky – táta nás bral hrát i tenis nebo fotbal. Bydleli ještě ve škole, takže tělocvična byla každé odpoledne naše. Hodně jsme sportovali, byli jsme normální moderní rodina. Bůh byl ale opravdu středem. Každý den u nás bylo třeba 15–20 lidí, kteří se společně modlili nebo chválili Boha. Byla jsem svědkem mnoha zázraků, třeba i uzdravení nás samotných. Nevybavuju si, že bychom se někdy měli finančně špatně, ale nejspíš i tak to bylo. Pamatuju si, že jednou byla ve schránce obálka a rodiče skoro plakali a říkali, že tam je přesně ta částka, která jim chyběla. 

V tomhle vyrůstat je na jednu stranu krásné, na druhou stranu ale potom očekáváte, že se to bude dít i vám. Když vyrůstáte v tom, že Bůh je Bohem zázraků, máte pak skoro pocit, že se vám nemůže nic stát. A když pak v životě narazíte, je to šok.

Popisujete idylické dětství, ale když vám bylo čtrnáct, vaši rodiče se rozvedli. 

Byli jsme tehdy v Liberci, odešli jsme z jednoho sboru, kde nám nebylo dobře, a táta s mamkou založili stanici KS. Bylo to nádherné období, měla jsem pocit, že jsme se jako rodina, i s mým bráchou, ještě víc semkli a vedli jsme ten sbor jako rodina. Táta kázal, máma zpívala, já hrála na housle, brácha na kytaru, vařila jsem tam pro lidi kávu a čaj… Brácha potom vedl i mládež. Chodili jsme tam s bráchou asi hodinu pěšky a cestou jsme probírali, co budeme na mládeži dělat. Nebyla to mládež v tom smyslu, že si tam dvě hodiny hrajeme hry. Rozdělili jsme se třeba do dvojic a šli jsme ven evangelizovat. A na dalším setkání pak bylo o pár děcek víc. Bylo to takové živé a moc fajn.

Kdy se to zvrtlo?

Vím, že jsme jednou byli na chatě, a táta… 

Ukázka rozhovoru z červnového čísla Života víry. Zpěvačka a maminka čtyř dětí Kristýna Exnerová v rozhovoru vzpomíná na bolestný rozvod rodičů. Otevřeně mluví o letech, kdy se zatoulala daleko od Boha, a o znovunalezení víry. Dává nahlédnout i do procesu své tvorby nebo do dobrodružství při založení miniškolky.

Nové číslo se zaměřuje na téma Život bez dětí. Ten je pro některé dobrovolným rozhodnutím, jiné páry si ho nevybraly. Jak generační zkušenosti formují dnešní váhání nad rodičovstvím? Nad tím se zamýšlí vztahová poradkyně Milena Mikulková. Osobní zkušenosti sdílejí ti, kteří se snaží skloubit mateřství a profesní život, i ti, kteří se museli vyrovnat s traumatem bezdětnosti. Nechybí ani rady, jak být bezdětným oporou.

Je třeba vždycky bránit svou vlast? Odpověď na otázku hledá  Tomáš Dittrich. Příběh o tom, že investice do lidí není marná, napsal Zdeněk Kašpárek. Další příspěvky informují o novele církevního zákona, o dění na festivalu United City nebo o projektu smíření v Sudetech. 

Rodičům je určen článek o tom, jak mluvit s dětmi o sexu. Historický rozhovor přibližuje osudy diplomata a spisovatele Václava Budovce z Budova.

Číslo doplňuje také osobní příběh čtenářky, která místo magie našla skutečné naplnění. Nechybí biblické zamyšlení, zprávy o dění v církvi doma i ve světě, náměty k modlitbám, recenze knih a přehled chystaných křesťanských akcí.

Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.

Autor: Lucie Vlasáková Datum: 15. června 2026 Kristýna Exnerová (foto z archivu K. Exnerové)

Tags: ,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář