Dan Drápal / Sociální kapitál

Možná jste ten příběh již někde slyšeli či četli:

Jedni manželé měli dva chlapce, dvouletého a čtyřletého. V té době se rozhodli přijmoutt za vlastního tříletého chlapečka, jehož rodiče byli rozvedení, svého syna přenechali těmto známým manželům a sami zmizeli každý jinam a neznámo kam. Adoptivní rodiče zahrnovali onoho nešťastného synka stejnou láskou jako své vlastní syny, i když to nebylo vždy jednoduché.

Jednoho dne si otec hrál se svými třemi syny. Pětiletého postavil nahoru na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho určitě chytí. A tak se také stalo. Klučina se rozesmál. 

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Modlitby za naše blízké

Pak otec k témuž vyzval tříletého. Ten rovněž bez rozpaků skočil – věřil, že ho otec chytí stejně jako jeho staršího bratra. 

Nakonec vysadil na skříň čtyřletého adoptivního synka. Když mu řekl, aby skočil, hoch neskočil a rozplakal se. Ani několik měsíců strávených v milující rodině, v níž s chlapcem zacházeli stejně jako se svými dvěma dětmi, které vyrůstaly v intaktní biologické rodině, jak se odborně říká, nestačilo k uzdravení a nabytí důvěry. Důvěra je nesmírně důležitá věc, která se zpravidla dlouho rodí či získává, snadno se ale ztrácí. 

Mimochodem, tento příběh jsem slyšel i v drsnější podobě. Otec mafián vychovával svého syna. Postavil ho na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho chytí. Jenže nechytil a chlapec se potloukl. Otec mu řekl: „Teď jsem tě naučil důležité lekci. Nesmíš věřit nikomu. Ani svému otci ne.“

O důvěře se mluví dnes hodně, mluvil o ní i pan prezident v novoročním projevu. A právem. Důvěru nesmírně potřebujeme. Bez ní není možný zdravý život. Ale v dnešním světě se důvěra rychle vytrácí a mnohé lidi – věřící i nevěřící – to právem děsí. 

Nedávno jsem zakusil něco velmi povzbudivého. Na naši skupinku chodí jeden Rom se svou osmiletou dcerkou. Maminka je opustila, alimenty pochopitelně žádné neplatí. Jednou jsme na skupince mluvili o vztahu k rodičům a Roman řekl: „Já jsem vyrůstal v dětském domově. Rodiče za mnou nechodili, neměli zájem. Já vlastně až teď poznávám, co je to rodina. Vy jste moje rodina.“ Byl jsem dojat. Takhle má fungovat církev!

Na jedné z dalších skupinek ale řekl: „Já se musím přemáhat, abych šel do sboru. Pořád mám pocit, že sem nepatřím.“

Hodně se za ně modlím. A na modlitbách jsem nabyl dojmu, že je dobře, že se přemáhá. Rozumím tomu pocitu „já sem nepatřím“. Je to ale myšlenka Božího nepřítele. Nedůvěra je jeho nenápadná, ale mocná zbraň. Pokud Roman podlehne, bude jeho dcera Karolínka možná za jednu generaci na tom úplně stejně. Pokud začne chodit do nějakého sboru, bude mít pocit, že tam nepatří. Pokud ale Roman do sboru chodit nepřestane, má Karolínka dobře našlápnuto: Ví, že k nám patří. Chodí s dětmi do besídky a moc se jí tam líbí. Má zalíbení v mladších dětech a je radost pozorovat jejich vztahy.

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála Ukrajinek

Důvěra je velmi důležitá. Teď se na ni podíváme trochu makroekonomicky.

Řada postkomunistických států udělala od pádu komunismu velký krok – ne-li skok – kupředu. Přes všechny řeči o spálené zemi jsme se z nějakých 60 % celoevropského průměru dostali na zhruba 90 %. Podobně je na tom Slovinsko a zejména Polsko. 

Jenže se nezdá, že bychom v dohledné době dotáhli i těch posledních deset procent. 

Mluvil jsem o tom – nezávisle na sobě – s několika lidmi, kteří ekonomice rozumějí více než já. A nebyli všichni věřící křesťané. Shodovali se ovšem v tom, že oněch posledních deset procent je – zatím – pro nás nedosažitelných ne z důvodů fiskálních či ekonomických, ale z důvodů kulturních a etických. Jinými slovy, chybí nám kapitál sociální. A sociální kapitál je v této souvislosti  jen jiné slovo pro důvěru.

Ale možná západ doženeme ne z toho důvodu, že bychom se v této disciplíně zlepšovali, nýbrž z toho důvodu, že se v ní západ mílovými kroky zhoršuje. Hrozí, že spíše západ klesne na naši úroveň, než že my bychom doháněli západ. 

V poslední době vyšlo najevo, jak kdysi vynášená BBC velmi drsným způsobem sestřihávala Trumpův projev, aby mu dala diametrálně odlišný „spin“. A jak ve svých zprávách nadržovala Palestincům. Dopady na důvěru médiím to má katastrofální.

Z dlouhodobého hlediska tím Trumpovi BBC jen nahrála. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli z toho důvodu stranit Trumpovi. Mizí-li důvěra, ztrácejí nakonec všichni.

Důvěra v instituce i v média je na velmi nízké úrovni. A jak již bylo řečeno, mnohem obtížněji se získává než ztrácí.

Snad jedinou dobrou zprávou je, že je to něco, s čím můžeme jako rodiny a jako církve něco dělat. 

Na závěr ocituji pár veršů z 15. žalmu. Je to sice formulováno negativně, přesto nám tento žalm ukazuje pozitivní cestu:

Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? 

Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?

 Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci,

 kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo

 a nekydá na svého blízkého hanu,

pohrdá ve svých očích zavrženíhodným, 

váží si však těch, kdo se bojí Hospodina. 

Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to;

své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá. 

Kdo takto jedná, nepohne se až navěky.

Je to fakt dobrý ekonomický program.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 7. ledna 2026 Foto: Pixabay