Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe!
Iz 49,15 (B21)
Bůh je láska.
1J 4,8
Je to už pár desítek let, ale přesto si to jasně vybavuji: usínala jsem s myšlenkou na synka spícího v postýlce vedle v pokoji. Patřila mu vždycky i má první ranní myšlenka. A to sevření u srdce, když s ním nebylo něco v pořádku. To vlastně platí dodnes. Tak to prostě je. Miminkovské časy si syn jistě nepamatuje, ale dobře ví, že za mnou může přijít s jakoukoli starostí a že mu pomohu, je-li to v mých silách. Tak to prostě je. A já se ptám sama sebe: Proč se neumím vždycky podobně spolehnout na lásku toho, jehož myšlení je nad všechno lidské pomyšlení a možnosti nekonečné? Proč se do mé mysli někdy vkrádá pochybnost: Nezapomněl na mě, jsem mu snad lhostejná?
Bože, děkuji, že smím z tvého slova znovu a znovu slyšet ujištění, že mě máš rád, že to tak prostě je.
Mk 3,31–35 * Ez 7,1–13.27
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
