Hledal jsem o vás něco na internetu, ale kromě toho, že jste měl nedávno přednášku v jednom letničním sboru v jedné středoevropské zemi, jsem nenašel vůbec nic…
V poslední době se mi nedařilo dostat víza do jedné z asijských zemí, kam jsem běžně jezdil. Dokonce mi do pasu dali razítko, podle kterého úředník té země na jakékoli ambasádě pozná, že mi nemá dávat vstupní víza. Jak se to mohlo stát? Nevím, jen se domýšlím. Nějaký sbor ve Spojených státech, kde jsem mluvil o své misijní práci, uveřejnil na své webové stránce moje plné jméno, že jsem misionář a že jezdím tam a tam. Někdo si občas postěžuje, že o mně nic nenašel na internetu. Ale já neusiluju o to, abych se stal známým. Snažím se kopírovat terén, aby mě nezachytily radary. Kdybych vyletěl výš, stal bych se snadným terčem. Proto je i rozhovor pro váš časopis anonymní.
Ano, vím, že misionáři bývají opatrní…
Mám rád letadla, dřív jsem i létal. K tomuto sportu se váže úsloví: Jsou odvážní piloti a jsou staří piloti, ale neexistují odvážní staří piloti. Misionářům doporučuju držet se při zemi. Můžete být smělým, výrazným, suverénním misionářem, informovat o sobě na Facebooku a mít promluvy na YouTube, ale může vám to zabránit ve vašem misijním poslání. Zestárnete, ale nedostanete se na místa, kam se vás Bůh snažil poslat. Jsou jen dvě možnosti: Být misionářem, který se chová nenápadně a nepoutá na sebe zbytečně pozornost, nebo se před vámi dveře pro misii uzavřou. Vítejte zpátky ve své domovské zemi!
S nenápadností je potřeba být smířený, spokojený. Upřímně, to, co předvádíme na velkém pódiu, není to, co by neslo mnoho ovoce, které vytrvá. A takové ovoce od nás očekává Ježíš. Mojžíš vyvedl z Egypta miliony Izraelců, a jaké ovoce z toho zůstalo? Jen Jozue a Káleb. Ale dva, to je lepší než nikdo. O Elijášovi se říká, že udělal zázrak před zraky celého národa. Izraelců tehdy bylo přibližně deset milionů. A jaké ovoce přetrvalo? Jeden muž, Elíša. Ano, jeden je lepší než nikdo.
A co kázání zástupům?
Někdy Bůh chce, abychom vystoupili před zástupy, to je v pořádku. Jestli to po vás chce, pak byste to měl udělat. Ale trvalé ovoce vyrůstá jinak: Když se věnuji jednotlivcům. Protože je to osobnější, pronikne takový vliv hlouběji. V plném sálu si člověk při pohledu na tváře v auditoriu, které se smějí jeho vtipům, může říkat: „Ze srdce žehnám těmto lidem,“ a přitom si myslet: „Je to pro ně hlavně zábava, hlavně zábava…“
Jak jste se vlastně dostal k misijní práci?
Nejdřív jsem předpokládal, že budu pastorem jako můj otec. Až později mi Pán začal ukazovat na misii a na to, že půjdu do Indonésie. Bylo to v roce 1980. Bůh čekal, jak se k tomu postavím. Pár dní jsem si vyhradil pro modlitbu. Uvědomoval jsem si, že přesně nevím, co to bude obnášet a co konkrétně s tím mám dělat.
Měl jste kontakt s lidmi, kteří měli s misií zkušenosti?
Věděl jsem, že ve Spojených státech existují dvě na zahraniční misii zaměřené denominace, jižní baptisté a letniční. V ostatních denominacích nejsou členové se zahraniční misií obeznamováni. Předložil jsem to Bohu a on mě uvedl do misijní agentury. Postupoval jsem podle jejich rad. Celkem to trvalo čtyři roky.
A co bylo dál?
Situace se vyvinula tak, že lidem z mé organizace Indonésie přestala poskytovat vstupní víza. Řekli mi, že pokud u nich chci pokračovat, měl bych začít uvažovat o misii v jiné zemi.
Bylo to pro vás těžké rozhodování?
Bylo to drásavé. Řekl jsem si, že Bůh svůj pohled nezměnil. Dověděl jsem se o Omega World Mission. Po šesti letech od chvíle, kdy mi Ježíš řekl, že chce, abych odjel do Indonésie, jsem byl připraven si koupit letenku na Sumatru.
Učil jste se indonésky?
O Američanech je známo, že se cizí jazyky neučí. Bůh mi pomáhal, takže po více než třiceti letech už nemusím mít tlumočníka, ať už jde o rozhovor, nebo o pastoraci. Indonéština a malajština jsou si podobné, takže zvládám oba jazyky. Různé kmenové skupiny sice mají své kmenové jazyky, ale po osvobození od Japonska po druhé světové válce byl zaveden jeden jazyk společný pro celou Indonésii. Dva dny po japonské kapitulaci vyhlásila Indonésie nezávislost, protože bylo zřejmé, že Holanďané se budou chtít vrátit a znovu se chopit vlády. Válka o nezávislost pak trvala tři a půl roku.
Když jste se vydal na misii, měl jste už rodinu?
Byl jsem ženatý a měli jsme tři malé děti. Nejstarší dceři bylo pět.
Jaké bylo pro vaše děti vyrůstat v cizí kultuře?
Vyrůstaly vlastně na…
Autor: Tomáš Dittrich Datum: 13. května 2025 Foto: ilustrační
Ukázka z rozhovoru z květnového čísla časopisu Život víry. Američan Douglas Brown nakonec se svou rodinou strávil na misii v jihovýchodní Asii téměř 40 let. V rozhovoru dále mluví o tom, proč už indonéská vláda raději nedělá průzkumy religiozity i to, proč je důležité číst knihu Přísloví. Popisuje, jak vypadá pronásledování křesťanů v Číně, a vzpomíná, co mu Bůh ukázal na jedné úzké silnici při monzunovém dešti…
V čísle najdete i další rozhovory: S obyvateli kibucu, který 7. října 2023 zasáhl útok Hamásu, nebo s teologem Jiřím Bukovským o tom, jak a proč číst Písmo. O tom, že to zdaleka není nudné čtení, napovídá název „Bible je jako talíř svíčkové“. Sérii rozhovorů doplňuje virtuální rozhovor s kvakerkou a sociální reformátorkou Elizabeth Gurney Fryovou, který vás zavede do britských věznic přelomu 18. a 19. století.
Úvodník Davida Nováka s názvem „Peníze až na prvním místě“ nabízí možná trochu překvapivý pohled na podobenství o hřivnách. Jak zvládnout druhý poločas rodičovství? Tipy přináší článek Tibora Máhrika. A nad riziky a příležitostmi umělé inteligence se zamýšlí Veronika Tichá.
V květnovém Životě víry se také dočtete o pozoruhodném filmovém projektu, který vzniká v Tanzanii a klade si za cíl představit (nejen) dětem ve východní Africe klíčové biblické příběhy pomocí animovaného seriálu.
Rubrika „35 let Křesťanské misijní společnosti“ tentokrát připomíná evangelizace 90. let ve sportovních halách, s osobnostmi, jako byli Mahesh Chavda, Steve Ryder nebo Billy Graham.
Mozaiku článků doplňují příběhy čtenářek „Chtěla jsem být cool holka, kterou nic nezlomí“ a „Ve sbírce duchovních knih mi chyběla Bible“.
Krátká ukázka představuje knižní novinku s názvem V okovech. Súdánka Mariam Ibrahímová v ní vypráví svůj příběh, kdy byla kvůli své víře odsouzena k smrti.
Tradičně nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí, oznámení o chystaných křesťanských akcích a kreslený humor Pavla Bosmana.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
