Přes dvacet let přednášíte o vztazích nebo osobnostním růstu. Jak vznikla myšlenka pořádat kurzy pro veřejnost?
Přivedly mě k tomu kurzy Alfa. Nejprve se pro ně nadchli naši vysokoškoláci a hned uspořádali několik běhů, které byly skvělé – nejprve pro nás věřící, posléze i pro širší veřejnost.
Zásadní pro nás byly tři principy: nabídnout přátelské prostředí pro zkoumání křesťanské víry, předávat poselství srozumitelně a dát prostor pro osobní hledání bez nátlaku.
Brzy jsme ale zjistili, že mnozí účastníci nemají o křesťanství ani základní povědomí. Pamatuji se, jak se na jednom z prvních kurzů, v diskusi po lekci na téma „Kdo je Ježíš“, jeden účastník nechal slyšet: „Mě ale vůbec nezajímá, kdo je to Ježíš Kristus, já jsem chtěl jenom něco vědět o křesťanství…“
Mnohdy jdeme na ryby, a přitom vůbec nevíme, co žerou. Hrozí nám nebezpečí, že budeme lidi chápat jenom jako „misijní cíle“: Oslovili jsme tolik a tolik lidí, tolik jich přišlo a tolik reagovalo atd. Tohle pro mě byl první impulz.
Uvědomil jsem si, že jako pastor nutně potřebuji být v kontaktu s nevěřícími, s tím, co žijí, jaké otázky si kladou.
Vytvořil jste nejprve vlastní misijní kurz s názvem Setkávání 3P (Prostor pro přiblížení). Jak to fungovalo?
Zpočátku měly kurzy až padesát účastníků a pořádali jsme je i dvakrát ročně, ale zájem postupně klesal. Zdálo se mi, že lidí, kteří jsou tímhle způsobem oslovitelní, kteří si uvědomují své duchovní potřeby, ubývá; že je máme „vylovené“. Jedna sestra pak měla myšlenku, že je plno lidí, které moc nezajímá stav jejich věčné duše, ale mají problémy v manželství nebo ve vztazích. A chtěli by s tím něco dělat, ale nevědí, kde začít. Říkal jsem si, že místo odpovědí na otázky, které si lidé nekladou, bychom jim měli nabídnout možnost, jak řešit problémy, které je skutečně trápí.
Tak vznikly první kurzy vztahových dovedností. Nezastíral jsem, že je pořádáme jako křesťané a že já sám jsem pastor, ovšem zdůrazňovali jsme, že podmínkou účasti na kurzu není zájem o víru a o křesťanství, ale jen a pouze zájem o téma daného kurzu. Jako první jsme vytvořili „Večery pro páry“, z nichž záhy vznikl „Jedenplusjedna – kurz pro jednoho i pro dva,“ protože zájem projevovali jak páry, tak jednotlivci, kteří momentálně partnera neměli nebo se jejich protějšek účastnit nemohl či nechtěl. Později, na přání tehdejšího místostarosty zdejšího největšího městského obvodu (který sám některý z našich kurzů ještě jako student absolvoval), vznikla zkrácená verze kurzu s názvem „4 klíče k úspěšnému partnerskému vztahu“ a později i „4 klíče k úspěšnému rodičovství“ a nejčerstvěji i „4 klíče k úspěšné komunikaci“.
Jak jednotlivé lekce probíhají?
Inspirovali jsme se Alfou, ten formát mi přijde výborný. Dřív jsme začínali teplou večeří, v posledních letech děláme třeba studený bufet a lidé mají takovou desetiminutovku, aby se rozkoukali. Pak následuje téma s cvičeními, diskusemi a videi. Cílem je pestrost, aby to nebyly jen dlouhé monology přednášejícího. Nedílnou součástí jsou též živě hrané písně, kterými lekce prokládáme. Někdy hraju sám, jindy s kapelou Filia, a občas se dokonce zapojí i někdo z účastníků, což mám nejradši.
Mluví účastníci nějak mezi sebou?
Nejvíc se osvědčily skupinky po čtyřech až šesti lidech u stolů. Diskutují, dělají cvičení a zjišťují, že ostatní řeší podobné věci. V naší klubovně, kde děláme kurzy v menším formátu, tak pro 16–18 účastníků, máme stolky po dvou, ale protože je to malá místnost, mají k sobě všichni blízko jako celá skupina, což také vytváří skvělou dynamiku.
Není to na uzavřenou českou povahu trochu moc – chtít, aby si spolu cizí lidé povídali?
První večer to někdy vázne, ale pomáháme tím, že účastníky rozdělujeme podle ročníků narození, aby k sobě byli věkově blízko. A to funguje na jedničku. Někdy dokonce vzniknou přátelství, která přetrvají. Třeba jedna šestičlenná skupina si ještě po kurzu chodila popovídat do hospody.
Zmiňujete v kurzech křesťanské principy?
V každém večeru mám jeden. Třeba v úvodním večeru kurzu vztahových dovedností je biblický princip z Kazatele: „Lépe je dvěma než jednomu, jejich námaha má štědrou odměnu.“ Říkám, že jde o obecně platný princip – většina z nás cítí, že je lepší být s někým, ale k tomu je potřeba vynaložit námahu na udržování vztahu. Nebo zmiňuji zákon setby a sklizně: Co člověk zaseje, to sklidí. (Ga 6,7) Důsledky toho, co jsme dělali v minulosti, sklízíme dnes. A pokud chceme v budoucnu sklízet něco jiného, musíme dnes začít něco jiného zasévat.
Díky tomu účastníci vidí, že Bible má co říct k běžnému životu.
Jak účastníci na „biblická moudra“ reagují?
Nikdy jsem nezažil, že by někomu vadila. Klíčový moment je získat jejich důvěru v tom, že to myslím vážně. Že to není skrytý háček – na to jsme my Češi extrémně citliví. Jako že někdo udělá hezkou akci, a pak vybalí ty hrnce… Když ale vidí, že nám jde o…
Autor: Kateřina Coufalová Datum: 17. listopadu 2025 Karel Řežábek, foto Život víry – Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v listopadovém čísle časopisu Život víry. V něm se dočtete o tom, co má být náš misijní cíl a proč je někdy úspěchem kurzu o vztazích i to, když se pár rozejde.
Nové číslo přináší i další rozhovory. Zpěvák a hlavní host letošního festivalu United Jeremy Camp mluví o tom, proč miliony prodaných desek nehrají roli, i o tom, jak do jeho života zasáhly těžkosti v podobě deprese, úzkostí nebo ztráty manželky pár měsíců po svatbě.
Uznávanou litevskou výtvarnici Aglaju Ray umělečtí kritici nazývali šamankou a čarodějnicí. Imaginární bohové, které ve své tvorbě ztvárňovala, ji vtáhli do duchovní temnoty a destruktivního způsobu života. V rozhovoru mluví o své cestě z chaosu a nenávisti k Boží proměňující lásce.
Rozhovor s Birgit Kelleovou ukazuje, jak funguje byznys s náhradním mateřstvím, do indického Paňdžábu zavede virtuální rozhovor s Johnem N. Hydem, misionářem, „který nikdy nespal“.
Jak se vrátit k horlivosti? Nad tím se zamýšlí Tomáš Dittrich, o tom, proč věřit v církev, píše Jiří Unger. Co o posmrtném životě říká Starý zákon, hledá Pavel Hejzlar. Ludmila a Jiří Matuškovi sdílejí, jak prožili povolání k misii a možná překvapivě radí: „Když vám Bůh dá vizi, nenásledujte vizi.“ Přečíst si můžete i o počátcích Českého studijního překladu Bible před 35 lety.
Kromě toho v Životě víry najdete příběhy čtenářů, které si Bůh našel navzdory drogám, zločinu nebo uprostřed nemoci, fejeton o odkazu předků, recenzi knihy „Církev, která získává ztracené“. Tradičně nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám, oznámení o chystaných křesťanských akcích nebo kreslený vtip Pavla Bosmana.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
