Muž podle Božího srdce je dnes vzácný druh. Doba mu nepřeje. Při všem dobrém a obohacujícím je naše kultura natolik feminizovaná, že muž snadno narazí. Když se projeví jako chlap, je označen za toxického. Když projeví emoce, je prý příliš zženštilý. Najít místo, kde může být sám sebou a kde může jeho mužství zdravě růst, není snadné. Snazší je nasadit masku nebo se stáhnout do sebe a nevyčnívat.
Jednou jsem po setkání mládeže mluvil s klukem, který celý večer sršel sebejistotou. Vtipy, ramena, lehké provokace. Nic ho nerozhodilo a byl nad věcí. Vypadalo to, že přesně ví, co chce a jak to získat. Ale když jsme zůstali sami, povolil. „Bojím se, že jednou totálně selžu,“ řekl tiše. Pak dodal: „Musím si být jistý, že budu dobrý… Jinak mě to zničí.“ Pod jeho řečmi o tom, že člověk musí mít všechno pod kontrolou, byla obyčejná nejistota. Jedna stará zkušenost, ve které nebyl tak silný, jak chtěl, ho pořád pronásledovala. Znovu jsem viděl, jak blízko k sobě mívají tvrďácká póza a obyčejný strach.
Bible tento princip vystihuje veršem: „Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.“ (Př 27,17) V době svého vzniku stál za veršem konkrétní obraz: Ostření bylo tvrdé, hlučné a nikdy nebylo sterilní. Jiskry létaly, kov se zahříval, práce vyžadovala cit i sílu. Hebrejské pānîm (tvář) neznamená jen obličej, ale také pověst, charakter, identitu. Člověk formuje člověka. Značná část naší „tváře“ vzniká pouze skrze vztahy, které máme s druhými lidmi. Zvlášť s těmi, kteří jsou nám dost blízko na to, aby viděli i to, co bychom raději schovali.
Tahle starověká metafora je překvapivě přesná i dnes. Železo se samo nenaostří. A kluk také ne. Bez kontaktu, odporu, výzvy a zároveň bezpečí jeho duch zůstane tupý. Bude buď tvrdý a zraňující, nebo měkký a ztracený. Ostření vyžaduje někoho druhého a také čas. Stejně jako se nástroje musely ostřit pravidelně, i kluci potřebují rytmus blízkosti, ne jen jednorázovou akci nebo občasný program.
Charles Stanley popisuje muže jako bytost, kterou drží pohromadě dvě dimenze: ocel a samet. Ocel znamená zodpovědnost, odvahu, vytrvalost a charakter. Samet citlivost, péči, schopnost naslouchat a přiznat chybu. Mužnost bez pevnosti je měkká. Bez jemnosti je tvrdá. Zdravá mužnost spojuje obojí. A právě takovou mužnost potřebují naši kluci vidět, ideálně na obyčejných mužích kolem sebe, ne jen v kázáních nebo knihách.
V práci s nimi vidím, jak víra často vzplane ve chvíli výzvy. Nemusí být velká: Rozdělat oheň, vést mladšího, říct krátkou modlitbu, vzít na sebe službu, o kterou jiní nestojí. Najednou kluci stojí rovněji. Roste v nich důvěra a smysl. Získají zkušenost, kterou nikdo neokecá: Dokázali něco skutečného. Stejně tak ale platí, že se neotevřou tam, kde se cítí souzeni. Jejich otázky „Jsem dostatečný?“, „Záleží na mně někomu?“ vyjdou na světlo až tehdy, když vědí, že je někdo unese a nezneužije.
Podobně rozdílné jsou i cesty, jak se kluci učí víře. U děvčat často funguje rozhovor. U kluků funguje…
Autor: Martin Tabačan Datum: 19. února 2026 muži – foto Freepik
Ukázka z únorového čísla časopisu Život víry, které se věnuje tématu Jak být mužem.
Před jakými výzvami stojí muži v 21. století a jaká jsou specifika mužské spirituality? Podle Tomáše Polívky je vnitřní osamělost, kterou dnešní muži prožívají, jednou z největších brzd duchovního růstu. Co muži v církvi potřebují a jak se mohou navzájem podepřít? Jak se ve společnosti a církvi mění role mužů a žen? Nad otázkami přemýšlejí Ondřej Szturc a Jiří Unger. Praktické rady a inspiraci, jak ke zralosti vést mladé muže, přináší Pavel Raus. Téma doplňuje přehled vybraných křesťanských aktivit pro muže a kreslený vtip Pavla Bosmana.
Aktuální číslo Života víry tentokrát představuje mladého učitele zeměpisu a vedoucího křesťanských skautů Daniela Pumra. Ten se v minulém roce vydal na přechod Chile a Argentiny. Co se během několikaměsíčního putování naučil o Božích plánech a svých modlitbách? Jak žil svou víru po boku nevěřících parťáků? Čím ho inspirovali místní lidé? A co je pro něj v Česku těžší než v jihoamerické pustině? V rozhovoru mluví nejen o přechodu pralesů, řek a zasněžených hor, o zranění nohy nebo o zadržení policií, ale taky o tom, proč se rád věnuje dětem a co jim chce předávat.
Jana Frantíková v časopise přináší inspiraci, jak na to, aby se novoroční předsevzetí nerozplynula. Tomáš Dittrich se zamýšlí nad tím, zda lze vždycky dělat to co Ježíš. Navazuje tak na virtuální rozhovor s mužem, který stál u zrodu hnutí W.W.J.D. Rozhovor s Kenem Moserem si klade otázku, zda mladí lidé potřebují spíše zábavu, nebo vztahy, a jak v nich probouzet vášeň pro víru. Prozkoumat mýty o dětech a rodičovství se rozhodla Mariana Navrátilová. V první části nové série se zabývá otázkou „Proč naše dítě zlobí?“
Nechybí ani příběh čtenářky o tom, jak našla novou rodinu poté, co ji vlastní matka odmítla
Únorové číslo doplňují aktuální náměty k přímluvným modlitbám, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
