Váš život kdysi a dnes, to zní jako příběhy dvou různých lidí. Vyprávějte mi prosím o své životní cestě. Jaké jste měl dětství?
Narodil jsem se do úplné rodiny, jsem ze čtyř sourozenců. Táta s mámou byli moc fajn a předali nám, co mohli. Tatínek má za sebou nelehkou minulost. Strávil čas ve vězení za to, že se zastal kamarádů na zábavě.
Pamatujete si to?
Matně. Byli jsme děti. Byli jsme tam i za ním. Matně si pamatuji, že jsme něco takového zažívali.
Muselo to být pro maminku těžké…
Pro maminku to bylo těžké. Chodila do práce, všechny děti jsme chodily do školky a do školy, opravdu udělala maximum jako správná matka. Vždycky dělala a dělá dodnes. A táta je výborný, jsem za něj vděčný a jsem na něj hrdý, že přes to všechno, co v životě zažil… Nebylo to jednoduché. Snažil se nám předat zdravé hodnoty do života.
Jasně, že člověk prožíval s rodiči i krize, ať to byla třeba chudoba, nebo hádky. Myslím si, že každé dítě to nějak zažije, když se rodiče nepohodnou. Ale když to shrnu, táta s mámou se fakt snažili. Máma byla statečná. Zůstala tátovi věrná. Vychovali čtyři děti. Všichni pracujeme. Díky Bohu za to.
Co se pak zvrtlo? Proč jste se začal rvát a brát drogy?
Byl jsem vlastně celkem chytrý kluk. Ve škole jsem se snažil, učil jsem se. Měl jsem učitelky ve školce i ve škole, které mám dodneška strašně rád. Tak to je, když má člověk v životě možnost potkat lidi, kteří nerozlišujou, jestli je člověk Rom, nebo Nerom.
Moje generace, to byla doba skinheadů, doba, kdy se veřejně hodně mluvilo o rasové nenávisti. Takže jsem třeba zažil, že učitelka přišla do třídy a řekla: „Vy cigáni!“ Udělala se mi jakási hradba kolem srdce a duše, nechtěl jsem si dovnitř pustit zranění, a tak se ze mě stal tvrdý člověk. Chytil jsem se party, byl jsem vždycky ten v popředí, začal jsem se prát. Většinou jsem někoho chránil nebo jsem se někoho zastal. To, co čtete v Dýce a kříži, pro nás byla realita. V osmnácti jsem měl namířeno někam, kde bych buď zemřel, nebo bych možná i někoho zabil a šel do výkonu trestu. V prostředí, ve kterém jsem žil, šlo opravdu někdy o život.
Místo toho jste poznal Ježíše. Prý jste pozval amerického misionáře na diskotéku?
Byli jsme tehdy s klukama venku. Do svých osmnácti let jsem zažil všechno, co svět nabízí, a byl jsem vlastně někde uvnitř nešťastnej. Nedal jsem svoji slabost znát, ale moje srdce plakalo a hledalo pravý smysl života. Šli jsme po městě a u nádraží jsme viděli skupinu amerických misionářů. Byli jsme pod vlivem drog, dali jsme se s nimi nějak do řeči, někdo nám to z angličtiny překládal, protože my jsme vůbec neuměli.
Jedno si pamatuju: Měl jsem ocelové, nezlomné srdce. Máma byla nešťastná, že beru drogy, ale pro mě už nebylo cesty zpět. To, co mě zlomilo, bylo to, že jsem slyšel, že mě Ježíš miluje. Někdy se lidem snažíme říkat různé věci, ale moc je v samotném evangeliu: „Ježíš tě miluje a na kříži zemřel za všechny tvoje hříchy.“ To mě naprosto odzbrojilo: Někdo zemřel za takového darebáka, chce mi odpustit a dát mi v životě nový začátek.
Nevím proč, ale řekl jsem mu, jestli přijde na diskotéku. Byla to nejhorší diskotéka tady v Děčíně, byly tam různé národnosti, drogy, problémy. A on přišel! Už na mě čekal. Pamatuju si, že tam s lidmi tancoval, dal si džus, modlil se za lidi. Sledoval jsem ho zpovzdálí a viděl jsem, že má něco, co já celý život hledám. Boží slovo říká: „Vy jste světlo světa, nechte vaše světlo zářit před lidmi.“ On měl v sobě Boží světlo. V té temnotě to jde vidět, ať chceme, nebo nechceme.
Po diskotéce řekl: „A teď zvu já tebe na bohoslužbu.“
Přišel jste?
Přišel jsem tam pod vlivem drog. I v kapsách jsem měl drogy. Doma jsem si pěstoval marihuanu, celý rok jsem se těšil na sklizeň, až si ji usuším a ochutnám. Seděl jsem v poslední řadě, a když zaznělo „Jestli tady je někdo, kdo chce přijmout Ježíše, ať přijde dopředu“, v tu chvíli se mě Bůh dotkl. Silou jsem se držel židle, přátelé dopředu jít nechtěli, ale pro mě to bylo tak silné, že jsem nedokázal odolat. Šel jsem dopředu pokořený jak malé dítě a ten den jsem se znovuzrodil.
Když jsem vyšel ven, hodil jsem všechny drogy, co jsem měl u sebe, do kanálu. Doma jsem pak ze všeho udělal kouli a spláchl ji do záchodu. Od té doby jsem na drogy nikdy nesáhl. To byla velká Boží milost. Dnes je to 23 let.
Uvěřili i vaši kamarádi z party?
Někteří kluci uvěřili, a nevytrvali v té cestě. Někteří mí přátelé dneska nežijou, buď je zabily drogy, nebo někteří spáchali sebevraždu, někteří jsou dodnes v drogách až po uši, někteří jsou v base…
Chodíte dnes taky s někým na diskotéku? Chodíte za lidmi na ulicích, nebo jak sdílíte evangelium?
My jsme teď už někde jinde. …Vnímáme, že Bůh nás posílá na místa, kam bychom se normálně nedostali, ale svítíme tam, sloužíme tam.
Například do nemocnice. Já nesplňuji podmínky, abych byl nemocničním kaplanem, protože člověk musí mít magisterské vzdělání. Dělal jsem to tři roky v Naději (charitativní organizace – pozn. aut.), v azylových domech, denních centrech a sociálně terapeutických dílnách. Prožíval jsem, že mám břemeno za ty lidi. Zhruba před pěti lety končil kaplan z Církve bratrské a já jsem šel na jeho místo. Dali mi jako podmínku, že musím jít na praxi do Ústí na oddělení urgentního příjmu. Kaplan mi tam hned první den jasně řekl: „René, tady je primářka, která nenávidí Romy, počítej s tím.“ Řekl jsem: „Bože, jestli to chceš a mám tuhle profesi dělat, tak mě předcházej.“
Na urgent přivezou rozsekané lidi, vy musíte sami posoudit, kdy je čas za těmi lidmi jít, chytit je za ruku, modlit se s nimi nebo je jenom vyslechnout, že se bojí. Po konci první šichty za mnou ten kaplan přišel: „Pane Ferko, přišla za mnou paní primářka, že když vás viděla…“
Autor: Lucie Vlasáková Datum: 27. prosince 2025 René Ferko, foto Lukáš Cirok, Romea.cz
Ukázka z prosincového čísla časopisu Život víry. V rozhovoru dále René Ferko mluví o předsudcích ve světě i v církvi, o ztrátě dítěte nebo své touze budovat nové romské vedoucí.
Vánoční číslo přináší téma Andělé a my. Jsou andělé jen vánoční ozdoba, nebo „Boží tajní agenti“? Co o nich lze nalézt v Písmu? Máme je nějak „aktivovat“ nebo přivolávat? A jakou roli hráli nebeští poslové ve vánočních událostech? Nad těmito otázkami se zamýšlejí Jakub Limr a Michal Klesnil. Osobní zkušenost s neobvyklým setkáním těsně před pokusem o sebevraždu přidává Petr Němec. Téma doplňuje kreslený vtip Pavla Bosmana.
Další rozhovor v čísle, s Jakubem a Dagmar Güttnerovými, je o tom, že manželství vždycky může být krásnější. Otce luterského pietismu Johanna Arndta představuje virtuální interview.
Chce Bůh, abychom byli silnější, schopnější, obdarovanější? O tom píše v dalším článku Lubomír Ondráček. A Tomáš Dittrich se zamýšlí nad možným budoucím pronásledováním. Čtenáři sdílejí příběhy ze života – například o setkání s Ježíšem na zasněžené ulici nebo ve vězení. Za hranice naší země zavede článek o íránské podzemní církvi a o tom, co se od ní můžeme naučit. Sérii článků k 35. výročí založení KMS uzavírá rozhovor s Lubomírem Ondráčkem o ovoci minulých let i o plánech do budoucna.
Poslední číslo tohoto roku doplňují vánoční povídka, silvestrovský fejeton a soutěžní křížovka. Nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
Do 31. 12. 2025 navíc probíhá soutěž pro předplatitele o hodnotné ceny.
