Šel jsem tisíce kilometrů přes Chile

O svých zkušenostech vypráví učitel a vedoucí křesťanských skautů Daniel Pumr

V listopadu 2024 jsi vyrazil na dalekou cestu. Můžeš popsat, o co šlo?

Se dvěma parťáky jsem vyrazil na přechod tzv. Greater Patagonia Trail, což je síť cest přes Jižní Ameriku – Chile a Argentinu. Není to ale turistická trasa, na jakou jsme zvyklí u nás nebo jako jsou známé americké traily. Je to spíš taková hypotetická linie, kudy by ta divočina šla projít. A lidé, kteří na ni vyrážejí, sdílejí své zkušenosti. Většinou tam vyrazí na měsíc dva nebo na čtrnáct dní, projdou nějakou část a příští rok se třeba vrátí. My jsme se rozhodli to přejít celé v kuse. To znamená projít téměř čtyři tisíce kilometrů od hlavního města Santiaga de Chile až na mys Froward, nejjižnější bod jihoamerické pevniny.

Ivan, jeden z mých parťáků, přešel Chile celé, od severu k jihu, a během jednoho roku tak ušel přes sedm tisíc kilometrů. My s Kubou jsme se k němu přidali na druhou půlku. 

Cestě předcházela pečlivá příprava. Přesto určitě nastaly situace, které nešly předem naplánovat, a bylo nutné improvizovat. Zmínil bys nějakou? 

Pro mě osobně byl nejnáročnější okamžik, kdy jsem si poranil nárt a cestu jsem musel na nějaký čas přerušit. Byla to pro mě zajímavá zkušenost i s ohledem na víru, protože se to stalo, když jsme byli asi osmdesát kilometrů od nejbližší civilizace, a bylo jasné, že noha není v pohodě. Zároveň nebylo možné si dopřát odpočinek, protože jsme se potřebovali z divočiny dostat.

Samozřejmě jsem se modlil, aby se noha uzdravila. Říkal jsem si, že by to bylo hezké svědectví. Jenže to bylo čím dál horší. Nakonec jsem dokulhal do civilizace a hlavou se mi honilo: „Pane Bože, proč mi to děláš? Já se tady na něco dlouho připravuju, a teď v cestě nemůžu pokračovat.“

Nakonec se ukázalo, že Boží plány jsou lepší než ty naše. Skrze to zranění jsem se dostal k lidem a k zážitkům, které pro mě byly budující a možná v něčem zajímavější, než kdybych pokračoval tak, jak jsem si to naplánoval. 

Povídej.

Plánoval jsem přejet autobusem a potom někde na kluky počkat. Ale nepřestoupil jsem do správného autobusu a uvízl jsem v městečku Temuco. Zrovna to vyšlo na neděli, a tak jsem se rozhodl, že najdu nějakou místní církev. Dostal jsem se do živého křesťanského sboru a jedna rodina mě pozvala k sobě. Nakonec jsem s nimi strávil část Vánoc. Bylo to pro mě velmi obohacující. Jednak v tom, že jsem musel zase trochu opustit komfortní zónu, a jednak v tom, že jsem mohl přijmout pohostinnost – že mě někdo na dva dny těsně před Vánocemi vzal k sobě domů a postaral se o mě. Byla to pro mě připomínka, co nás Pán Ježíš učí o tom, jak se máme chovat ke svým bližním, a na co my v Evropě občas trošku zapomínáme.

Můžeš popsat některou z náročných výzev, s jakou jste se museli na cestě poprat? Jedna taková velká výzva byla ke konci cesty, v dubnu, kdy je na jižní polokouli podzim, začátek zimy. Před námi byl poslední horský hřeben, který bylo potřeba překonat. Zrovna ale přišla studená fronta, teploty v noci kolem minus patnácti stupňů a skoro půl metru nového sněhu. Nemohli jsme s přechodem počkat, protože by nám uletělo letadlo. Takže jsme to v těchto podmínkách přecházeli, což bylo dost na hraně. Byli jsme sice vybavení na to, že na jihu už bude zima, ale ne zas až taková. Kubovi už se začaly dělat omrzliny na nohách. V té největší zimě, kdy jsme se chystali na noc bivakovat, jsme narazili na „puesto“, dřevěnou boudičku, kterou tam mají místní pastevci, když tudy ženou ovce. Chatička, jak už tam bývá zvykem, byla otevřená a my jsme v ní mohli přespat. Když jsme se ráno probouzeli, vevnitř bylo jenom minus tři stupně, což se vlastně dalo považovat za komfortní teplotu.

Takže to mělo konec, který i kluci, kteří jsou nevěřící, hodnotili jako zázračný a komentovali to slovy, že „se hodí s sebou mít někoho, kdo to má nahoře zařízený“ (úsměv)

Byla to vyslyšená modlitba? 

Nemůžu říct, že bych v tu chvíli měl nějakou takhle přesně vyřčenou modlitbu. Spíš to byla konstantní modlitba nebo očekávání, že to dobře dopadne, že to Pán Bůh má v ruce. 

Obecně mě ta cesta, i skrze zraněnou nohu, dovedla k tomu, že bychom možná měli míň Pánu Bohu diktovat, co pro nás má udělat, a víc očekávat, co si připravil. Připadá mi, že v našem stylu života jsme zvyklí vést modlitbu ve stylu: „Pane Bože, prosím, ať se stane tohle, ať se stane tamto…“ Ale moje zkušenost byla taková, že když se nestalo to, co jsem chtěl, ale to, co měl Pán Bůh připravené, tak to vlastně bylo lepší. A že je dobré se nebát to následovat.

Měl jsi někdy strach?

Asi největší výzva pro mě byla… 

Autor: Kateřina Coufalová Datum_ 17. února 2026 Pumr Daniel – foto archiv D. Pumra.jpg

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v únorovém čísle časopisu Život víry. Daniel Pumr v něm mluví např. o tom, jak žil svou víru po boku nevěřících parťáků, čím ho inspirovali místní lidé a co je pro něj v Česku těžší než v jihoamerické pustině. Dozvíte si o to,  proč se rád věnuje dětem a co jim chce předávat.

Nový Život víry se zaměřil na téma Jak být mužem. Před jakými výzvami stojí muži v 21. století a jaká jsou specifika mužské spirituality? Podle Tomáše Polívky je vnitřní osamělost, kterou dnešní muži prožívají, jednou z největších brzd duchovního růstu. Co muži v církvi potřebují a jak se mohou navzájem podepřít? Jak se ve společnosti a církvi mění role mužů a žen? Nad otázkami přemýšlejí Ondřej Szturc a Jiří Unger. Praktické rady a inspiraci, jak ke zralosti vést mladé muže, přinášejí Pavel Raus a Martin Tabačan. Téma doplňuje přehled vybraných křesťanských aktivit pro muže a kreslený vtip Pavla Bosmana.

Jana Frantíková v časopise přináší inspiraci, jak na to, aby se novoroční předsevzetí nerozplynula. Tomáš Dittrich se zamýšlí nad tím, zda lze vždycky dělat to co Ježíš. Navazuje tak na virtuální rozhovor s mužem, který stál u zrodu hnutí W.W.J.D. Rozhovor s Kenem Moserem si klade otázku, zda mladí lidé potřebují spíše zábavu, nebo vztahy, a jak v nich probouzet vášeň pro víru. Prozkoumat mýty o dětech a rodičovství se rozhodla Mariana Navrátilová. V první části nové série se zabývá otázkou „Proč naše dítě zlobí?“ 

Nechybí ani příběh čtenářky o tom, jak našla novou rodinu poté, co ji vlastní matka odmítla

Únorové číslo ŽV doplňují aktuální náměty k přímluvným modlitbám, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích. 

Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář