V jaké rodině jste vyrůstala?
Vyrůstala jsem v malé litevské vesnici, kde se život točil kolem domu a zahrady. Měli jsme krávy, prasata a – jak se mi jako dítěti zdálo – nekonečně dlouhá bramborová pole. Byla to doba staromódních kabelových telefonů a herních konzolí ve stylu Super Mario, ale hlavně jsem si hrála s místními dětmi, toulala se po polích a pomáhala mamince s domácími pracemi. V té jednoduchosti byla jistá krása.
Moje maminka byla učitelka matematiky – silná, kreativní, milující a neuvěřitelně nás děti podporovala. Uměla hrát na akordeon a na klavír, krásně zpívala, a dokonce namalovala malou fresku na zeď našeho domu. Můj táta pracoval jako mechanik. Uměl pracovat se stroji a byl i trochu umělecký – namaloval několik obrazů, postavil si elektrickou kytaru a vyvolával analogové fotografie. Ale bojoval s depresemi a alkoholem, což do našeho domova vneslo tíhu.
Myslím, že část jeho smutku pramenila z pocitu uvěznění v domě, který patřil otci mé matky, mému dědečkovi. Často se hádali, protože můj dědeček tam stále bydlel. Můj otec se pitím pravděpodobně snažil uniknout realitě, ale my jsme kvůli tomu trpěli. Měla jsem ho hodně ráda, ale často mi připadal nedosažitelný a nesnesitelný. Jako dítě jsem nevěděla, jak tu bolest zpracovat, a tak se z ní stal hněv.
Když se na to dívám nyní, vidím, že oba moji rodiče dělali to nejlepší, co mohli. Můj otec nesl svou vlastní zlomenost; moje matka se snažila vše udržet pohromadě. Myslím, že jsem zdědila jejich sílu – i jejich citlivost.
Máte sourozence?
Ano, jsem nejstarší dítě. Měla jsem dva mladší bratry – jeden je jen o rok a půl mladší a druhý o čtrnáct let mladší. Byla jsem dost nezávislá, samouk a knihomol, který se snažil být ve všem dokonalý. V hloubi duše jsem si myslela, že když budu dost dobrá, možná si mě otec konečně všimne, ocení mě a bude mě milovat.
Když se moji rodiče rozvedli, bylo mi asi čtrnáct. Tou dobou jsem už byla plná hněvu, takže jsem maminku povzbuzovala, aby to udělala, a dokonce jsem jí nabídla, že jí pomůžu sbalit jeho věci. Byla jsem plná nenávisti – a zároveň jsem se za tu nenávist styděla.
Ta bolest se nakonec stala semínkem mého uměleckého a duchovního hledání. Nesla jsem ji s sebou až do svých třiceti let, kdy jsem potkala Ježíše. To těžké břemeno neodpuštění jsem táhla opravdu dlouho.
Umění vás přitahovalo už odmalička? Jak jste s ním začala?
Začalo to jako únik. Líbilo se mi, že se mohu ponořit do jiné reality. Když byla doma napjatá atmosféra, kreslila jsem. Moje učitelka výtvarné výchovy v kulturním centru naší vesnice byla světlem – věřila v kreativitu jako ve spasení. Vyráběli jsme kostýmy z drátů a plastových lahví a v okolních městech jsme hráli avantgardní divadelní hry. Tam jsem se poprvé cítila svobodná, jako bych se mohla stát někým jiným.
Umění se stalo mým nástrojem k přežití. Později jsem vystudovala uměleckou školu, pak Vilniuskou akademii umění, žila jsem v Berlíně, Londýně, Los Angeles, Mexico City… Zvenčí to vypadalo jako úspěch: výstavy, cestování, sběratelé, kteří kupovali moje díla. Ale uvnitř jsem byla neklidná a trpěla jsem.
Otevřeně mluvíte o tom, že vaše umění mělo temnou stránku. Můžete o tom říct víc? Co jste malovala předtím, než jste poznala Ježíše?
Fascinovaly mě starověké symboly, božstva a mytologie. Zpočátku to bylo čistě estetické – neuvědomovala jsem si, čemu se duchovně otevírám. Vytvořila jsem výstavu s názvem „Duchovní zvířata“ – vymyslela jsem si imaginární bohy, kteří byli napůl lidé, napůl zvířata. Myslela jsem si, že víra je jako hra, že si můžu vytvořit vlastní „bohy“. Kritici mě nazývali šamankou nebo čarodějnicí; znělo to dobře, ale ve skutečnosti jsem byla duchovně ztracená.
Když si hrajete s temnotou, ona si hraje s vámi. Moje umění bylo úspěšné, ale moje duše ne. Žila jsem rychle: špatné vztahy, drogy, úzkost, deprese. Snažila jsem se prázdnotu zaplnit prací, cestováním a zážitky, ale uspokojení nikdy netrvalo dlouho. Tíha se vždy vrátila. Abych ji utišila, použila jsem cokoli, co mi pomohlo na chvíli zapomenout.
Kdy se to změnilo?
Stalo se to v roce 2019 v Berlíně. Právě jsem se rozešla s přítelem, byla jsem úplně zničená a už jsem nedokázala nic předstírat. Byla jsem vyčerpaná tím stále se opakujícím cyklem – vždy jsem se na chvíli zvedla, a pak zase spadla. Tak jsem se zamkla ve svém bytě…
Autor: Lucie Vlasáková Datum: 11. listopadu 2025 Aglaja Ray, foto Eliška Jurečková
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v listopadovém čísle časopisu Život víry. Uznávaná litevská výtvarniee Aglaja Ray v něm mluví o své cestě z chaosu a nenávisti k Boží proměňující lásce i o tom, jak jí Bůh změnil jméno.
Nové číslo přináší i další rozhovory. Zpěvák a hlavní host letošního festivalu United Jeremy Camp mluví o tom, proč miliony prodaných desek nehrají roli, i o tom, jak do jeho života zasáhly těžkosti v podobě deprese, úzkostí nebo ztráty manželky pár měsíců po svatbě.
Co má být náš misijní cíl, na co jsou Češi citliví a proč je někdy úspěchem kurzu o vztazích i to, když se pár rozejde? O tom se dočtete v rozhovoru s pastorem Karlem Řežábkem. Rozhovor s Birgit Kelleovou ukazuje, jak funguje byznys s náhradním mateřstvím, do indického Paňdžábu zavede virtuální rozhovor s Johnem N. Hydem, misionářem, „který nikdy nespal“.
Jak se vrátit k horlivosti? Nad tím se zamýšlí Tomáš Dittrich, o tom, proč věřit v církev, píše Jiří Unger. Co o posmrtném životě říká Starý zákon, hledá Pavel Hejzlar. Ludmila a Jiří Matuškovi sdílejí, jak prožili povolání k misii a možná překvapivě radí: „Když vám Bůh dá vizi, nenásledujte vizi.“ Přečíst si můžete i o počátcích Českého studijního překladu Bible před 35 lety.
Kromě toho v Životě víry najdete příběhy čtenářů, které si Bůh našel navzdory drogám, zločinu nebo uprostřed nemoci, fejeton o odkazu předků, recenzi knihy „Církev, která získává ztracené“. Tradičně nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám, oznámení o chystaných křesťanských akcích nebo kreslený vtip Pavla Bosmana.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
