Král na oslu, aneb Moc v zajetí služby

Jan 12:14-16 … Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: `Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.´ Jeho učedníci tomu v té chvíli nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.

Drazí přátelé, Bohem milovaní –

Nevím, jestli vy, děti, znáte tuto pohádku, ale vaši rodičové a prarodičové ji znát jistě budou. Mluvím o pohádce Obušku, z pytle ven. Byla natočena už v roce 1955. Její hlavní postavou je muzikant (v podání herce Ladislava Peška) a tento muzikant dostane kouzelného oslíka. Ten oslík byl kouzelný v tom, že stačilo říct „Oslíku, otřes se“, a z oslíka se začaly sypat zlaťáky. Stalo se ale, že jeden závistivý a chamtivý hostinský mu oslíka vyměnil za svého obyčejného. Jak to celé dopadne, asi víte sami, nebo se na tu pohádku doma podívejte společně.

Pustím vám jednu pasáž z té pohádky, kde muzikant jede na oslíkovi (to už byl ten obyčejný oslík, ale m. to ještě neví) a zpívá si písničku „Na světě je přece krásně“. Podívejte se. UKÁZKA.

Tak to byl muzikant jedoucí na oslátku a zpívající si písničku. Tuhle pohádkovou scénu jsem si vybavil, když jsem si připravoval tohle kázání na dnešek, na květnou neděli. Právě tuto neděli, týden před velikonocemi, kdysi dávno Ježíš přijíždí do Jeruzaléma také na oslíkovi. Nebyl to žádný kouzelný oslík. Naopak, bylo to úplně obyčejné oslátko, jehož údělem mělo být sloužit na statku, tahat a odnášet těžká břemena. K tomu oslíci tehdy sloužili. Ale Ježíš si na oslíkovi nezpívá písničku „Na světě je přece krásně“, neboť ví, co ho ke konci týdne čeká: bude mučen, týrán a ukřižován. Ovšem také ví, že to nebude konec, ale že třetího dne vstane z mrtvých.

SOUVISEJÍCÍBůh – aplikace, či operační systém?

Zato lidé kolem Ježíše, kteří ho tehdy vítali, tohle ještě netušili. Provolávali Ježíši hosana! Sláva požehnanému Králi, potomku krále Davida! Nejspíš si v té chvíli neuvědomovali, že je to nějaké divné, když Ježíš, král, přijíždí na oslíkovi. Zkusme se právě této otázce dnes krátce věnovat:

Proč přijel Ježíš do Jeruzaléma na květnou neděli právě na oslíkovi?

Zaprvé to bylo proto, že přesně to bylo předpovězeno o Mesiáši, Spasiteli světa.

Stovky let předtím prorok Zachariáš (9:9) oznámil, že „dcera Siónská“ má jásat ze svého krále, který k ní přijíždí na oslátku. Možná vám vrtá hlavou, kdo je „dcera Siónská“. To bylo poetické označení pro obyvatele Jeruzaléma. Město si můžete představit jako matku a obyvatelé města jsou jako dcery. A město Jeruzalém bylo skalní město, vystavené na pahorku, na kopci jménem Sión. Dcera siónská je označení pro ty, kdo žili v Jeruzalémě. Právě k nim, podle proroka, měl jednou přijet král na oslíkovi.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Je zajímavé, že ani Ježíšovi učedníci si to v té chvíli neuvědomili, že tím vlastně Ježíš naplňuje ono dávné proroctví. V té době oni ještě nechápali, proč jede Ježíš na oslátku, proč přijíždí do Jeruzaléma, proč vůbec přišel na tuto zem. Až když Ježíš všechno vykonal a vstal v neděli ráno z mrtvých, teprve potom jim to „docvaklo“. Pochopili ten hlavní důvod, proč král Ježíš jel právě na oslíkovi, a ne třeba na koni, jak to bylo pro krále obvyklé.

Ten hlavní, druhý důvod oslíka byl, aby Ježíš ukázal, proč do Jeruzaléma jede.

Už ten dávný prorok to ve svém proroctví naznačil, když napsal, že „přichází… král, pokořený, jede na oslu“. Hebrejské slovo aní znamená pokořený, ponížený, chudičký, nuzný. Mimochodem, Ježíš do Jeruzaléma na oslíkovi vyrazil z nedaleké vesnice Betanie, hebrejsky Bet-aní, tj. „dům pokory“.

Četl jsem rozhovor s jedním současným chovatelem oslů, a ten o nich říká, že osli jsou zvířata velice inteligentní, protože nikdy nepůjdou tam, kde cítí nebezpečí. Nevím, jestli bych to nazval inteligencí, ale je pravda, že koně na rozdíl od oslů se takto „opatrně“ nechovají. Koně se nebojí nebezpečí. Proto byly odpradávna koně používáni v bitvách, jezdili na nich válečníci, vojevůdci, králové dobývající nepřátelská území. Jistě jste už narazili na slovní spojení „válečný oř“ nebo „válečný kůň“, ale určitě jste nikdy neslyšeli „válečný osel“.

Také v Bibli se o válečných koních píše, jak jsou odvážní a nebojácní. Např. v knize Jób stojí: „Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? … Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací.“ (Jób 39:19-22)

Mocní králové a vojevůdci jezdili na koních, ne na oslech. Asi jako dnes prezidenti nejezdí ve staré škodovce 120ce, ale v tom nejluxusnějším modelu. I králové kdysi chtěli jízdou na koni ukázat své postavení, svou moc, svou sílu, svou dominanci, svou nadvládu a slávu. To platilo před Ježíšem i po Něm – vzpomeňte na obrazy středověkých či novověkých panovníků. Nechali se malovat, jak jedou na koni.

SOUVISEJÍCÍ – Žádný jiný potok tu není

Ježíš se takto nechoval. Jízdou na oslu, ubohém, poníženém a služebném zvířeti, ukázal, že On, ačkoli Král nebeský, přijel lidem pokorně sloužit. Ježíš jel tehdy do Jeruzaléma, aby za několik dní poté položit svůj svatý život za nás, nesvaté. Ježíš přijel odtáhnout břemeno našich vin na svůj kříž, aby nám bylo odpuštěno, aby z nás bylo sejmuto, abychom došli smíření s Bohem.

Ježíš je mocný král, nejmocnější ze všech. Svou moc dokazoval, když léčil nevyléčitelné nemoci, tišil bouře a vichr na moři, vyháněl zlé démony. Tato Jeho božská moc nebyla ale stavěna na odiv, ale byla v zajetí Jeho pokorné služby nám. Bůh nás nemohl získat na svou stranu mocnou vojenskou výpravou, ale jen sebeobětavou, pokornou službou a sebe-rozdávající láskou.

Jeden z největších vojevůdců a císařů lidské historie, Napoleon Bonaparte (na obrázku jede jak jinak než na koni) údajně jednou prohlásil: „Lidi znám dobře, ale musím říct, že Ježíš Kristus nebyl obyčejným člověkem. … Alexandr Veliký, Caesar, Karel Veliký a já jsme založili velké říše. Ale na čem byly založeny naše výsledky a schopnosti? Na síle. Ježíš Kristus založil své království na lásce a i v této chvíli by pro něho (obětavě) zemřely miliony lidí.“

Ježíšovo království, království Boží, království nebeské, je založené na lásce; stojí na lásce, která se dovede zříct svého prospěchu, aby sloužila druhým. Touto svou pokornou, láskyplnou službou nás Ježíš zachránil. A tuto svou pokornou, láskyplnou službu jeden druhému nás, své učedníky, Ježíš učí dodnes.

Na závěr, při pohledu na obrázek Dona Quijota a Sancho Panzy je jasné, kdo je pán a kdo sluha. Jeden jede na koni, druhý na oslu. Smýšlení pána, smýšlení síly a moci, vede jen k boji s větrnými mlýny. Ale smýšlení sluhy, smýšlení pokory a mírnosti, vede ke vzkříšení.

I když jsme rytíři, nechme svou moc v zajetí služby. Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 12. dubna 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,

3 Komentáře

  1. Ano, Sancho Panza bojoval s větrnými mlýny a my více či méně, děláme totéž. Jsme strháváni a unášeni děním kolem sebe a divíme se jeden druhému, proč on je jiný, proč nenaplňuje mé, „správné“ představy. Ale nepochybně to takto Bůh zařídil, protože bychom jinak nemohli v životě růst a nedošli k poznání, co je pomíjivé a marné a co je naopak věčné. I v současné době lze rozeznat role, které hrají mocní „bohatýři“ na koních, a které ti na oslech.
    Obě role jsou potřebné a podstatné je dojít k poznání – proč?

    Odpověď
  2. Ambicí kazatelů a farářú je býti takovým oslem, který přináší Krista. Nenechme v tom ale pouze duchovní, má to být ambicí každého věřícího.

    Odpověď
  3. Pan Krákora píše: „Nejspíš si v té chvíli neuvědomovali, že je to nějaké divné, když Ježíš, král, přijíždí na oslíkovi.“
    Já si naopak myslím, že židovské obyvatelstvo si to velmi dobře uvědomovalo. Oni jistě věděli, co napsal prorok Zachariáš a hned se jim to spojilo. Vždyť se svatá písma čítávala v synagogách a lidé je znali. A zcela jistě to věděli farizeové a zákoníci (a děsili se toho).
    Možná Zachariáš pamatoval nějaký starý zvyk (nebo o něm aspoň slyšel), kdy se noví králové jízdou na oslu takto pokořovali, třebaže později se od toho upustilo. Obdobou královského pokořování v českých zemích možná kdysi bývalo, když prý noví čeští králové při korunovacích obouvali (údajné) lýčené střevíce Přemysla Oráče a brali na rameno jeho mošnu, aby poukázali na svůj prostý původ.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář