V církvi se najde vždy někdo, kdo rozumí Vašim problémům a dokáže Vám poradit. Jako bývalý ředitel školy jsem měla vždy po ruce mnoho takových, kteří přesně věděli a ví, co bych měla dělat, abych…. Ze všech těch rad bylo procento vzácných, férových a skutečných a většinou přicházelo od lidí, kteří měli cosi společného s vlastními projekty.
Když se stanete ředitelem či učitelem, zvláště v Praze, ocitnete se v poměrně zvláštním a divokém světě. Na jednu stranu tlak na to být v církvi dokonalá a spořádaná a v případě ženy ještě také tichá ve smyslu nemluvná a na druhou stranu je potřeba mít dobré hranice a umět se ozvat a jen tak můžete celou situaci přežít v relativním zdraví. Je to tedy určité pnutí, které nutně každého potká.
Další velká otázka, kterou je třeba řešit, je zřizovatel. Na případě Veselé školy, ale na předchozích případech změny třeba ve Svatém Jánu pod Skalou je vidět, opakující se příběh. Vidíme obětavého a charismatického ředitele, který vloží do školy tu 10 tu 20 let svého života. Pokud mluvím o letech života, nemyslím tím, že přijde do práce v 9 hodin a v 14 hodin odejde. Ale myslím tím, že pracuje mnohdy 10 hodin denně a často i v sobotu a neděli. Problém takového ředitele je často v tom, že se přepracuje. Je sám, jak jsem zmínila v úvodu, často se dostane do izolace, protože mluvit s lidmi o škole se zdá všem obtěžující. A tak po čase se uzavře do sebe a zmlkne, stane se tišším a tišším. Pracuje a pracuje a vzhledem k nedostatku peněz pracuje dále. Na konci se stane, že jeho charisma vyprchá a jeho samota překryje všechny ostatní vlastnosti a je ho třeba odvolat.
Možná by se na každého ředitele mohla napasovat teorie o bezpečném prostředí a šikaně. Bezpečné prostředí ve škole je takové prostředí, ve kterém se všichni cítí tak bezpeční a svobodní, že dobře pracují. Každý ředitel je vytvářeč procesů a systémů a zvláště všichni ředitelé nově vzniklých křesťankých škol museli vytvořit z nuly kostru celé školy. Je to něco úplně jiného, než vyhrát konkurz na státní škole. Z ničeho s Boží pomocí vytvoříte funkční školu.
Mnoho škol vzniklo tak nějak na vizi určité skupiny zakladatelů. Mnoho církevních škol vzniklo tak, že přišla skupina zakladatelů za církví a požádala je o to, aby se stali jejich zřizovateli. Stejné příběhy u Bratrské školy, u Veselé školy u Svatého Jána pod Skalou. Církve přislíbili možnost zřízení školy a v některých případech investovali budovou. Dále následovalo období vytváření procesů, ve kterém se ředitel školy ocitl sám. A jeho úkolem bylo školu vytvořit. V těchto chvílích církve nereagovali, často projekt lehce podporovali. A to, že byl ředitel sám a že neměl podporu umožnilo rozvoj skvělých škol jako je Svatý Ján pod Skalou či Bratrská škola a nebo Veselá škola. Především umožnilo rozvinout vizi ředitele a zakladatelského týmu. Ale velmi často se stejně dobře a rychle nerozvíjela komunikace se zřizovatelem. V této fázi, často ještě zřizovatele ani nenapadlo, že za zřízení školy je vlastně zodpovědný. To přichází později.
Kdo se hlásí do křesťanských škol. Znám pouze dvě školy v Ćeské Republice, ve kterých je většina dětí křesťanů a to je Církevní škola Jana Husa v Brně a Církevní škola v Třinci. Ve většině ostatních škol je dětí z křesťanských rodin 10 procent či 20 procent. Zajímavé je, kdo jsou Ti ostatní? Často zajímaví lidé, intelektuálové, lidé s určitým křesťanským pozadím či chytří lidé, které by rádi svoje dítě ochránili v prostředí bezpečí. Často se do škol stahují děti ze speciálními potřebami, s kterými tyto školy umějí výborně zacházet. Vzpomínám na ředitelku třinecké školy, která přišla z MŠMT s pochvalou: Církevní školy to jsou rodinné stříbro českého školství. A jsou. Bezesporu.
Do církevních škol se ovšem hlásí řada „alternativních rodičů“. Ve školách hledají svůj určitý výklad bezpečí a svobody. Ve škole se pak tyto skupiny vzájemně potkají a zamíchají a celkově na konci, jako v případě Veselé školy, vznikne velká skupina se skvělou atmosférou a možná úplně jiná, než je zřizovatel školy. Řeší se otázky především toho, jak definovat bezpečné prostředí a svobodu a v atmosféře, kdy se ve společnosti mění přístup k dítěti a lidská práva vítězí nad zdravým rozumem. Často se stane, že se atmosféra ve škole pěkně zamíchá.
A pak přichází znovu zřizovatel a orientuje se v situaci. Ředitel se již dávno zřizovateli ztratil a zřizovatel ho není schopen dohnat, není ho ovšem také schopen přesvědčit, protože práce ředitele pro školu, na rozdíl od práce zřizovatele byla jako vzdálenost země a měsíce a země a souhvězdí Kasiopea. Neexistují dohody, nebyla zadána vize, a tak není možná dohoda. Po čase se zřizovatel trochu zorientuje a přichází první požadavky, které není ředitel vůbec schopen pojmout, protože se nenachází v situaci, kdy by to dokázal. A tak se konflikt vyostřuje a na závěr přijde zřizovatel s mocnou aktivitou, po právu. A celá ta věc je prostě neštastná a způsobena tím, že každý plyne jiným časem a v jiném prostoru a už dávno mluví jiným jazykem.
Ovšem stejný proces probíhá také v normálním stáním školství. Obce se bojí každého výběrového řízení, aby se přihlásil dostatečně dobrý kandidát a zároveň, pokud kandidát na ředitele předloží vizi, ještě vůbec není jisté, že jí dokáže naplnit a dokáže realizovat. Většina kandidátů to nedokáže. Když po dlouhých letech ředitelování předávála ředitelka školy na Praze 6 školu nové ředitelce, vložila jí do ruky šannon s dotacemi EU a sdělila jí, že je tu 15 milionů za které ručí vlastním majetkem. Nová ředitelka po několika dnech funkci položila se slovy, že se spletla a že si myslela, že tým bude především vést pedagogicky. Ani obce jako zřizovatelé nemohou vlastně plně uskutečňovat nějakou vlastní vizi, se ředitelem musí komunikovat opatrně a takticky.
Mám pocit, že trochu více v článku fandím ředitelům, protože museli uletět vzdálenost až ke Kasiopee a pak šupem na zem. Ale i oni dělají chyby a být dobrým školním managerem je opravdu velmi těžké. Mohla bych vyjmenovat miliony chyb, na každém světelném roce jednu, ale také miliony úspěchů, na každém světelném roce stovku. To, co si ale opravdu myslím je, že církev jako celek podcenila křesťanské školství. A že pokud je následně křesťanská škola předána především dobrému manažerovi, ne vždy křestanovi, je to ztracená příležitost. Ale je to lepší přece, než to bylo…. Ale všechno mohlo být jinak…
A tak myslím na všechny svoje kolegy, kteří jsou již mimo a také na svoje kolegy, kteří ještě školy řídí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Mgr. Miroslava Adamcová, je zakladatelka základní školy Heřmánek v Praze Foto: Pixabay – ilustrační
