Jedno z nejznámějších podobenství v Bibli – podobenství o milosrdném Samaritánovi, je v NBK nadepsáno tak trochu provokativním nadpisem „kdo je bližní“? Pokud bychom neznali podobenství, nad kterým chceme přemýšlet, potom by zřejmě naše odpověď byla jasná, tak jasná, že by se nám tato otázka zdála zbytečná – bližní je ten, kdo je mi blízko. Pochopitelně ne nezbytně fyzicky, ale i emocionálně, duševně či duchovně. Pokud bychom měli vyjmenovat své bližní, potom bychom zřejmě jmenovali své příbuzné, přátele, možná někoho, s kým jsme prožili hezké nebo i těžké chvíle, které nás sblížili. Podobenství o milosrdném Samaritánovi, stejně jako celé Písmo, nám nastavuje na otázku, „kdo je bližní“ jiný úhel pohledu.
Podobenství začíná rozhovorem mezi znalcem zákona a Ježíšem. Zmínka o tom, že s Ježíšem diskutoval „znalec zákona“ není v textu náhodou. Je v ní jistá ironie. Pokud někdo něco zná nebo je dokonce v něčem odborník, potom se neptá. Zákoníci zákon vyučovali a lidé se proto ptali jich. Pochopitelně se zde přímo nabízí otázka, proč se Ježíše ptá znalec a ne někdo, kdo neví. Odpověď je v textu samotném – zákoník se Krista ptal proto, aby ho zkoušel, ne proto, že by si nevěděl rady. Nepřichází tedy za Kristem, protože má otázku vyvolanou skutečnou potřebou, ale jako ten, kdo má dopředu jasno. Kristus ho nechá odříkat základní články zákona a z toho, co čteme, vidíme, že zákoník znal zákon velmi dobře.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Pohoršení kříže
Možná bychom čekali, že zde by popisovaný dialog měl skončit, nicméně se dočítáme, že zákoník se chtěl ospravedlnit a tak vznáší další – tentokrát konkrétnější otázku: „Kdo je můj bližní“? Proč se chce touto otázkou ospravedlnit? Protože očekává, že na tuto otázku už nepůjde tak jednoduše odpovědět. Je můj bližní Žid nebo jiný kolega – zákoník nebo nenáviděný příslušník Římského impéria nebo dokonce pohan? Pokud na nadhozenou otázku nepůjde jednoznačně odpovědět, potom zákoníkova reakce bude logická – když ani Ježíš neví přesně kdo je to můj bližní, potom to těžko mohu vědět já. Tudíž to, že někoho nemám rád, se dá ospravedlnit. Sice nadále platí přikázání miluj svého bližního, ale více méně v rovině teorie. Řečeno současnou mluvou, láska se zde stává hezkou, nicméně nedefinovatelnou etickou kategorií.
Jenže Ježíš lásku k bližnímu nijak nedefinovatelně nevnímá a odpovídá podobenstvím. Pointa je podobenství jednoduchá a dala by se shrnout do věty „někdo byl přepaden“. Je velmi nápadné, že nevíme kdo byl přepaden. V textu čteme „jeden člověk“. Jinými slovy se nejedná o nikoho známého, zasloužilého, horlivého atd. Pokud tomuto „jednomu člověku“ někdo pomůže, potom z toho nekouká nějaká odměna ani poděkování. Podobných lidí jako přepadený je a bylo na světě mnoho. Ve většině případů nestojí za zmínku a pokud ano, potom jen jako číslo do statistik.
Jenže Bůh se na „jednoho člověka“ dívá jinak. Dívá se na něj jako na nositele Božího obrazu. Tento pohled dává člověku důstojnost. Pro tento pohled je každý člověk hodný pomoci a to ať se jedná o prezidenta, herce či bezdomovce. S tímto pohledem se setkáváme už ve Starém zákoně. V Deuteronomiu 15, 4 čteme výzvu „Ať u tebe není potřebného“. Jinými slovy, starej se o ty, kdo se octli v nouzi. Prorok Izaiáš klade otázku „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ Tentýž prorok hovoří o tom, že je právě s těmi, kdo jsou na dně: „Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.“ Textů na téma potřebných bychom našli víc, nicméně kdybychom se podívali na situaci přepadeného a porovnali ji s uvedenými starozákonními texty, potom by přepadený splňoval všechny podmínky našich textů. Byl potřebný, hladový, utištěný, téměř nahý, zdeptaný a ponížený. Nevíme zda se jednalo o Izraelce, Samaritána nebo pohana. Jediné co víme byl jeho stav a ten byl vážný. Lukáš, který byl pravděpodobně svojí původní profesí lékař, píše, že muž byl polomrtvý.
Mám za to, že podobných postižených lidí se kolem nás pohybuje dnes a denně mnoho. Může se jednat o oběti násilí, oběti různých podvodů, křivd, nespravedlnosti ale i různých nemocí, živelných katastrof atd. Někteří z nich si dokáží pomoci sami nebo jim pomůže jejich rodina, mnozí si ale pomoci nedokáží. Bolest se nevyhýbá ani lidem v relativně bezpečné a civilizované Evropě.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Přemýšlení nad láskou a manželstvím
Otázka, kterou řeší toto podobenství, je, co s tím? Jednu možnou reakci v tomto podobenství ukazuje Ježíš. Když se s utrpením setkali kněz a levita, pak NBK používá barvité slovní spojení „obloukem se mu vyhnuli“. Mám za to, že ono „obloukem“ vypovídá velmi mnoho. Oblouk znamená, že si od středu udržuji konstantní odstup. V našem podobenství je oním středem trpící člověk. Prostě s ním nechci nic mít a ani se k němu nechci přiblížit. V Mt 25, 34 – 44 Ježíš hovoří o stejné věci jako se zákoníkem v tomto podobenství – tedy o věčném životě. Závěr jeho řeči parafrázovaně zní: „Protože jste mi nedali napít, najíst, neoblékli jste mne a nenavštívili jste mne, neznám vás“. Vztaženo k podobenství i milosrdném samaritánovi – protože jste se mně obloukem vyhnuli, neznám vás. Pochopitelně otázka zní – přece jsi tam, Ježíši, neležel ty, ale „nějaký člověk“. Kdybys tam byl ty, pomohli bychom ti. Ježíšova odpověď je jednoduchá: Právě v trpících a skrze trpící jsem se zjevoval. A proto jste se mně vyhnuli.
Zajisté není náhoda, že Ježíš ve svém podobenství hovoří o knězi a levitovi jako o těch, kdo se postiženému vyhýbají. Oba dva šli z Jeruzaléma do Jericha. Vracejí se tedy z chrámu domů. V chrámu sloužili Hospodinu, pravděpodobně mu přinášeli oběti a zprostředkovávali lidu Boží přítomnost. Dobře znají zákon a proto znají i texty hovořící o potřebě pomoci trpícím (Ex 23, 45, Deut 22, 1 – 4), zajisté znali i text řečený králi Saulovi: „Milosrdenství chci, ne oběti ( )“.
Ježíš volí kněze a levitu záměrně, aby ukázal tragikomedii víry, která vyznává Hospodina bez praktického dopadu do pomoci trpícímu. Jako by se na pozadí příběhu vznášela nevyřčená otázka: „A k čemu byla jejich služba v chrámu, když oba dva nechali na cestě ležet trpícího?“ V obecnější rovině se Ježíš ptá: „A k čemu je vaše víra, když se vyhýbáte bolesti, když vás utrpení druhých nechává lhostejným?“
Problém kněze a levity není v tom, že postiženému škodí. Oni jeho problém prostě neřeší. Jejich problémem není nenávist, ale lhostejnost. Bohu už posloužili, když byli v chrámu, a tak přece není více co řešit. Jenže ono je co řešit – Bůh totiž nežije v chrámu, modlitebně či kostele. V chrámu, modlitebně či kostele se s ním můžeme setkat. Smysl onoho setkání je ale v tom, abychom obnovili zdroj síly, až se s ním setkáme právě třeba v utrpení druhých.
Nakonec se příkladem pomoci potřebným stává Samaritán, tedy příslušník etnické skupiny, kterou Židé pohrdali. Pokud by se Samaritán ocitl v situaci postiženého, žádný pravověrný Žid by mu neměl v Ježíšově době pomoci. Na rozdíl od kněze a levity ale Samaritán cítí soucit. Jenže cítit je málo. NBK překládá, že Samaritán „byl pohnut soucitem“. Ve slově pohnut slyšíme slovo pohyb. Může nám být někoho líto, můžeme mít s někým soucit, ale to je málo. Bůh nás učí, že lítost, soucit by se měli stát tím, co nás pohne k akci. Akce, kterou Samaritán podniká, ho stojí dvě oblasti, na které jsme velmi citliví – čas a peníze. Dva denáry, které za poraněného zaplatil, to byla zhruba denní mzda. Navíc něco stál olej a něco stálo víno, které Samaritán použil k léčení, dále v hostinci ponechává otevřený účet (pokud to bude stát víc, doplatím). Navíc místo plánované cesty musí postiženého zavést do hostince, což ho stojí čas. Přesto vše popisované Samaritán dělá, protože je pohnut soucitem.
Ježíš tímto podobenstvím konfrontuje nejen kněze, který za ním přišel, ale i nás. Jako by se ptal: Tak kdo je poté, co jste slyšeli toto podobenství, oním bližním? Ještě stále si myslíte, že se jedná o jakousi neuchopitelnou, abstraktní kategorii? Je váš bližní ten, kdo se někde v kostele modlil, aby se lidstvu zjevila Boží vůle, aby lidstvo prozřelo a poznalo Hospodina? Je to náboženský profesionál, který má v otázce toho, kdo se dostane do věčného života, jasno? Je to ten, kdo přesně odcituje „miluj sebe jako svého bližního“? Nebo je to ten, kdo místo do chrámu šel kamsi za svým byznysem, kdo má v některých teologických otázkách chaos, ale kdo se skloní k trpícímu a pomůže mu?
Ježíš v duchu celé Bible odpovídá radikálně – bližní není jen ten, kdo je ti blízko, koho máš rád a s kým trávíš čas. Bližní je i ten, kdo je potřebný. Je na tobě, abys k němu udělal první krok a stal se mu bližním.
Křesťanství vždy bylo a bude v pokušení starat se jen o duchovní potřeby člověka a zapomínat na to, že člověk má i další potřeby, které by měly naplněny. Cesta k jejich naplnění je ve zcela praktické pomoci. Praktická pomoc je totiž cestou k projevení lásky. Bez praktické pomoci se z lásky stává jen vyprázdněný princip, kdy člověk chodí tak vysoko s hlavou v nebi, že snadno šlápne na toho, kdo leží na zemi. Jenže to už není láska…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 24. května 2026 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
12 Komentáře
Karel Krejčí
„Ježíš v duchu celé Bible odpovídá radikálně – bližní není jen ten, kdo je ti blízko, koho máš rád a s kým trávíš čas. Bližní je i ten, kdo je potřebný. Je na tobě, abys k němu udělal první krok a stal se mu bližním.“
Autor článku se podrobně zaměřil na jednu stránku lidského charakteru a tou je milosrdenství. Milosrdenství, jenž nerozlišuje kdo je kdo, ale zjednodušeně, kdo je potřebný. Ano, zdá se, že těch potřebných stále přibývá více a více a to nejen po stránce fyzické, ale i duševní. To je jeden pohled na stav, ve kterém se zmítá lidstvo. Pokud se pokusíme hodnotit tento stav z Božího pohledu, neděje se stejně tak nic, co by se rozcházelo s jinými informacemi a včasnými varováními před tímto nadcházejícím stavem, zrovna tak zmíněným v téže Bibli. Obojí dvojí má nepochybně svou váhu a důležitost a je na každém jednotlivci, jak se konkrétně v té, či oné situaci zachová. Nepochybně jsou situace takové, kde soucit a milosrdenství zvítězí nad okolnostmi, které by jinak byly omluvou k vyhnutí se obloukem. Ale život nejsou pouze vzletné fráze a nelze ho do nich zjednodušeně „vtěsnat.“
Vše je potřebné a má své místo a opodstatnění, aby se člověk mohl stát živým Božím obrazem …
MiR
Ježíš byl ještě radikálnější, protože říká: Kdo z těch tří, myslíš, byl bližní tomu, který upadl mezi lupiče? (L 10,36).
Tedy otázku: „Kdo je můj bližní?“ obrací na otázku „Komu jsem já bližním?“
pavel v
Jsem rád, že autor otevřel téma, které je středobodem křesťanské nauky.
Ježíš uzdravil člověka, který byl od narození slepý. Když se pak ptali, kdo ho uzdravil, řekl, že člověk jménem Ježíš. Na otázku kdo to je, odvětil: „Nevím.“ Ježíš uzdravil ještě mnoho jiných lidí, aniž by se jim dal poznat. Nedával uzdravení odměnou za víru. Uzdravoval ze soucitu a nechával na uzdraveném, zda v něho uvěří (přesněji: zda uvěří jeho přikázání milosrdenství). Někteří uzdravení ani nepoděkovali a odešli, natož aby se dozvěděli, kdo Ježíš je. Ježíš řekl svým následovníkům: „Vy jste světlo světa.“ A hned vysvětlil, co to znamená: „Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Světlem jsou tedy činy, ne zbožné řeči.“
Naše největší církev římskokatolická prodělala mezi lety 1991 a 2021 pád z 4 021 385 na 741 019 členů. Co je příčinou takového úpadku? Domnívám se, že příčinou je hodně zbožných slov a málo činů (milosrdenství). Pověst církve částečně zachraňuje neziskovka Charita Česká republika, do níž křesťané přispívají. Pomáhá lidem v nouzi — je to dobročinná organizace s největší sítí sociálních a zdravotních služeb v ČR. Křesťané však do této organizace přispívají je 10 – 20 %. Zbytek dotuje stát, obce, zdravotní pojišťovny atd.
Je úsměvné, že existují takykřesťané, kteří si myslí, že pomáhat trpícím se nemá, že to by bylo zasahování do Božích kompetencí. Že Bůh tvoří dějiny a pokud ve světě někdo trpí, je to proto, že Bůh to tak naplánoval.
Realtoltek
Njn problém je v tom, že u nás nejvíce pomáhají takoví co to ale platí z kapes jiných. Ve skutečnosti ze svého by nedali ani korunu a to je vrchol farizejství.
Karel Konečný
Ten význam toho textu, který říká Ježíš se vztahuje k tomu aby člověk nebyl tupý, netečný k tomu co se děje kolem něj, aby reagoval na situace, které se v jeho blízkosti dějí. To znamená na lidi, kteří jsou zrovna blízko něj nebo na ty se kterými mluví.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
jak byste mohl světu demonstrovat své následováníhodné a pozitivní klady, nebýt například mne – černé ovce – neboť jsem často Vaším záporným oponentem? Měl byste mi poděkovat, protože jinak by na Vašem promítacím plátně světa chyběla černá barva a tudíž byste mohl světu nabídnout pouze tu Vaší – bílou. Svět by viděl pouze bílé plátno, nic víc. Už konečně pochopíte jak funguje tento svět? Kdybyste usiloval konat pouze samé dobré a milostivé skutky, bylo by nepochybně otázkou času, kdybyste „vyhořel“, podobně jako ti, kteří se vrhli s plnou vervou a nadšením do vedoucích pozic, aby po určité době došli k poznání, že už nemají energii ani motivaci pokračovat dále.
Nepochybně byli a jsou výjimky, kteří službě bližním zasvětili celý svůj život. To ovšem nelze provést zjednodušenou představou, že si přečteme v Bibli co vše se po nás chce a jestliže to vše budeme dodržovat a konat, naplníme stejně to, co naplnil Kristus. To je naivní představa. Kristus vystupoval zde na zemi jako komplexní osobnost, dokonale znal svět jak funguje, věděl proč se věci dějí, znal minulost, přítomnost i budoucnost a dokonce za nás prošel i peklem a proto mohla být Jeho láska k bližním tou pravou a nade vším.
Na to nestačí pouhý jeden lidský život ….
David Novák
To MIR – Dobrý postřeh, děkuji za něj!
P. Ašer
„Ať není u tebe potřebného (אבְי֑וֹן)…“ (Dt 15:4)
To zní bez kontextu jako příkaz k vytvoření nějakého sociálního státu. Avšak hned o pár veršů dále čteme daleko realističtější konstatování:
„Potřebný (אבְי֑וֹן) ze země nevymizí.“ (Dt 15:11)
Toto konstatování pak koresponduje s Ježíšovým výrokem:
„Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.“ (Mk 14:7)
To znamená, že máme pomáhat potřebným, avšak zároveň si máme být vědomi, že na tomto světě nikdy nevymizejí, že jich bude vždy dostatek, tudíž nějaký utopický ideální svět bez potřebných na této zemi nevytvoříme.
pavel v
Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ Je zřejmé, že Ježíše nezajímají zbožné proklamace. Celá jeho mise je o tom, jak by měl člověk žít, aby prakticky realizoval Boží království na zemi. Nejlépe je to vyjádřeno v Ježíšově kázání o posledním soudu. Tam říká, že do svého věčného království vezme lidi, kteří něco udělali pro trpícího člověka, protože Ježíš se s tím trpícím ztotožňuje. Je to podobné, jako když maminka přijde s dítětem k lékaři a řekne: „Pane doktore, nás bolí nožička.“ Doktor odpoví: „Předpokládám, že noha bolí to dítě, ale vám nic není.“ Doktor tak projeví svou hloupost, že neví, jak hluboká je mateřská láska. Co myslíte, je pro tu maminku důležité, zda lékař věří v Boha, nebo to, že pomůže jejímu dítěti?
Mirek P.
Dnes musím ocenit příspěvky K. Konečného a P. Ašera. To se mi zatím moc nestávalo 🙂
M. Pinkas
pavel v
ad Mirek P.
K. Konečný říká, že naše milosrdenství má být obráceno jen k lidem v naší bezprostřední blízkosti. To je nepravda. Ježíš otázku, kdo je můj bližní, obrací na otázku, komu já mohu být bližním? Jestliže je dnes svět velkou vesnicí, já mohu být bližním čínskému křesťanovi, když nezvolím příznivce komunistů v Číně, Miloše Zemana. Stačí vzpomenout, jak si ho ti gauneři považovali – dodával jim legitimitu.
P. Ašer hledá cestu, jak se vyhnout pomoci trpícímu člověku. Je pravda, že se nikdy nepodaří vymýtit utrpení ze světa, ale to neznamená, že by se o to člověk neměl snažit. Vždyť tím odstraňuje utrpení samotného Ježíše – byl jsem hladový a dali jste mi najíst…
Mirku, neni vaše ocenění P. Ašera ironií?
Mirek P.
Pane Pavle,
nejsem sprosťák, abych psal ironické pochvaly. Oba příspěvky se mi líbily pro svůj realismus. A rád ocením někoho, s kým jinak často nesouhlasím. To brání tvorbě nenávistných sociálních bublin na internetu. Je to můj pokus stát se bližním někomu, s kým mám jinak problémy.
Oba příspěvky jsou realistické. Ono už v křesťanství je určité napětí mezi Ježíšovou maximou kázání na hoře a tím, jak jednotlivé sbory žily podle Pavlových listů. Snad jen, že pořádali sbírky na chudé.