Žili jste ve Slezsku, v Bohumíně jste měli úspěšně fungující službu v sociální oblasti. Jak jste se ocitli v Českém Krumlově?
Pavel: V Bohumíně jsme byli deset let a začali jsme vnímat, že nás Pán vede k nějaké změně. Když se narodil syn, prožili jsme zázračné zachování jeho života, ale trápilo ho astma a doktorka nám doporučila změnu prostředí.
Dáša: Zároveň moje maminka zemřela a viděli jsme, že je příležitost ke změně. V Bohumíně byl vybudovaný tým, služba se tam rozrostla, některé věci jsme předali pod Charitu. Pavlovi rodiče byli zajištěni jinými sourozenci. Měli jsme i nějaké dědictví, a tak jsme viděli příležitost koupit si domek ve zdravějším prostředí. Ptali jsme se: „Bože, kde nás chceš mít?“ Ptali jsme se i předsedy církve, tenkrát to byl Pavel Černý, a ten řekl: „Potřeboval bych vás v jižních Čechách. Mám tam dvě místa, kde je naléhavě potřeba pomoct: Husinec a Český Krumlov.“
Navštívili jsme Český Krumlov, byla to malá stanice, spousta práce, málo zdrojů a my jsme nechtěli začínat zase od nuly. Pak jsme jeli na shromáždění do Husince, Pavel tam měl nějaké známé; byli jsme přesvědčeni, že půjdeme tam. Tam jsem během shromáždění měla vidění – neměla jsem jich v životě moc –, jak se nad kazatelnou objevilo lano, které nás s Pavlem obtočilo a táhlo nás do Krumlova. Shodli jsme se s Pavlem, že je rozhodnuto.
Hledání bydlení a nové práce ale nebylo úplně jednoduché…
Pavel: Pro naše okolí, zejména to nevěřící, to byla bláznivá věc. Měl jsem dobře placenou práci, která mě bavila, dosáhl jsem už určité pozice, což nám umožňovalo financovat naši službu. A teď najednou rozhodnutí, že všeho nechám. Většinou se lidé stěhují za prací nebo za rodinou, my jsme v jižních Čechách neměli ani jedno.
V roce 2009 přišla finanční krize. Firmy neměly zakázky, nikdo nepřibíral nové lidi, cena našeho bytu klesla a věděli jsme, že si budeme muset vzít hypotéku. A na hypotéku člověk potřebuje práci. A mě to začalo drtit. Neděláme nerozumnost?
Když přijdou tyhle úzkosti a pochybnosti, vím, že to je ten starý Pavel. A někdy to vyloženě vnímám jako hřích. Tehdy mě Pán Bůh usvědčil, že mu nevěřím. Prosil jsem večer za odpuštění a druhý den ráno za mnou přišel šéf: „Bavil jsem se s personálním… Vy děláte analytickou práci, to byste mohl pracovat i na dálku.“ Tehdy se home office nedělal, nikdo v naší firmě ho neměl. Znovu jsem prožil, že se Pán Bůh umí postarat a najít řešení.
Jaké pro vás byly začátky v novém prostředí?
Dáša: Přestěhovali jsme se z Ostravska, kde je spousta křesťanů, živé církve, krásné velké sbory, a prožívali jsme tam velkou podporu. Přišli jsme do jižních Čech, kde bylo málo křesťanů, žádná podpora. Lidé mluví trošku jinou řečí, mají jinou kulturu, i vztahovou.
Co je na jihu Čech tak jiné?
Pavel: „Bezpečná zóna“, kterou kolem sebe člověk má, je na Moravě výrazně menší. Lidé se poměrně rychle začnou bavit o osobních věcech. Zato v pohraničí jižních Čech, pokud tě lidé neznají a přicházíš odjinud, musíš našlapovat hodně opatrně.
Přesazení do Bohumína bylo relativně bezbolestné, Pán Bůh hned otevíral nové věci, služba se posouvala dopředu. Možná i tím to je. Vidím, že existuje určitá duchovní atmosféra daného místa. A má to praktické dopady. Člověk si myslí, že už něco zažil, má zkušenosti, a když tedy bude dělat podobné věci s podobným nasazením, přinese to podobné ovoce. Ale tak to není. Můžeš mít i velké nasazení, a zdá se, že se nic neděje. Děláme něco špatně? Může to být tím, že rozséváme v jiném duchovním kontextu. Anebo v období, kdy se teprve něco připravuje.
Dnes sloužíte hlavně chudým lidem. Jak jste prožili povolání do této práce?
Dáša: Od třinácti jsem vedla dětské oddíly, takže když jsem přišla do církve, přirozeně mě přizvali do služby dětem. Pomáhala jsem také seniorům jako vedoucí pečovatelské služby. Pokračovala jsem v tom i v Bohumíně a tam mě za církev přizvali do sociální komise. Mělo se dělat dotazníkové šetření, jak se lidé ve městě mají a co potřebují. Měla jsem tam mateřské centrum, pracovala jsem s Romy, tak jsem jim ty anketní otázky dávala.
A pak mě napadlo, že s tou anketou půjdu mezi bezdomovce. Zaujaly mě jejich příběhy i to, že jejich potřeby jsou tak skromné. „Potřebovali bychom sprchu,“ říkali. A my jsme měli na faře byt a prázdnou koupelnu. „Potřebovali bychom si někde vyprat.“ My jsme měli pračku. Nebo: „Potřebovali bychom si někam přes léto uložit zimní věci.“ Tak jsem je pozvala na faru. Přišli nejdřív dva, potom pět, deset… Nakonec jsme sloužili všem bezdomovcům v Bohumíně. Dostali najíst, ostříhala jsem je, oholila, vykoupali se, vyprala jsem jim… Měli takovou mateřskou péči.
Tohle by ale neudělal každý. Co tě přimělo jim faru a svou péči nabídnout?
Bezdomovci mě nikdy nezajímali. Jednou jsem ale…
Autor: Lucie Vlasáková Maňáskovi, foto Martin Maňásek
Ukázka z rozhovoru z lednového čísla časopisu Život víry, ve kterém se představují Dáša a Pavel Maňáskovi. Ona byla dcerou přesvědčeného komunisty a vystudovala politickou školu. On žil „spořádaný křesťanský život“, ale věděl, že ve vztahu k Bohu nemá všechno srovnané. V rozhovoru mluví o tom, jak si k nim Bůh našel cestu a jak se dali dohromady, i když Pavel vůbec nebyl zamilovaný. A také jak vedou nestandardní společenství lidí, pro které společnost nenašla místo.
První číslo nového roku přináší povzbuzení tématem „Neboj se!“. O svobodě zachovat se odvážně píše Dalimil Staněk. Jak je to s Boží bázní? Nad tím se zamýšlí Jana Peřtová. O úzkosti, která se promítá do výchovy dětí, píše Carrie McKeanová. Zkušenost z boje o svou mysl v době rizikového těhotenství sdílí Lucie Nevřelová. Téma doplňuje anketa a kreslený vtip Pavla Bosmana.
Lednový Život víry přináší i další čtení. Petr Húšť píše o zkušenostech z válkou zmítané Ukrajiny, Tomáš Dittrich přemýšlí o výzvách mezi kávou a dortíky. Jak se z Dobré zprávy stala špatná a co dělat, aby naše evangelium nebylo vykuchané a bez síly? Své postřehy přináší Julia Garschagenová. Dave Patty nabízí tři kroky, které je třeba udělat, když čelíte obvinění.
Virtuální rozhovor zavede čtenáře do Afriky k příběhu o osobní oběti misionářů, která se zdála zbytečná. Nechybí ani osobní svědectví, například o cestě k Bohu navzdory esotericko-ateistickým kořenům. V aktuálním Životě víry najdete také recenzi nové knihy Davida Nováka Jak rozvracet církev. Číslo tradičně doplňují zprávy o církvi u nás i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
-red-
