Jak vaše veřejná misijní služba začala?
Agata: Byla jsem plachá dívka a bylo pro mě opravdu těžké říct na veřejnosti byť jediné slovo. Když jsem četla Bibli, viděla jsem apoštola Petra a Pavla, jak byli odvážní. Také jsem chtěla být odvážnou řečnicí a kazatelkou, ale byl to opravdu jen sen. Četla jsem také spoustu knih o probuzeních a jejich vedoucích. Ale bylo pro mě obtížné s lidmi sdílet evangelium. Příliš jsem se bála jejich názoru. A tak jsem se modlila k Bohu, aby mi dal odvahu.
Když přišel v roce 2014 nápad udělat „Pouliční sbor“ (Kościół Uliczny), bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že mě Bůh povolává udělat něco velkého, veřejného. Neuměla jsem to, a tak jsem se modlila a pomalu začala. A vytrvalost v jakékoli činnosti vám dodá plynulost. Pouliční sbor byl můj první krok k tomu, abych se stala řečnicí. A pak přicházely další příležitosti.
Jak to bylo u vás, Macieji?
V roce 1984, když mi bylo patnáct, jsem od katolického kněze dostal Bibli. Ačkoli bylo komunistické Polsko náboženské, nikdo tehdy nevěděl, kde Bibli sehnat, lidé ji nečetli a neznali. Tato Bible byla pašovaná ze Švédska. Když jsem ji poprvé otevřel, do Božího slova jsem se zamiloval. Začal jsem zažívat Boží přítomnost a vedení. Hluboce se mě to dotklo a měl jsem touhu evangelium sdílet s dalšími lidmi.
Začali jsme s partou kamarádů chodit do ulic. Měli jsme skládací stolek, na něj jsme položili nějaké knihy, letáčky, lidé k nám přicházeli, my jsme s nimi mluvili a modlili se. Bylo mi pouhých sedmnáct, a už jsem kázal. Později jsem studoval teologii, abych se stal pastorem, ale pak se otevřely hranice a lidé ztratili o náboženství zájem, nechtěli už do kostela chodit. Stále jsem měl touhu kázat evangelium, ale lidé mi nenaslouchali. V té době jsme se s Agatou vzali.
Později jsme na YouTube našli videa, jak Todd White s jedním dalším klukem chodí do ulic mezi lidi a modlí se za ně. To nás inspirovalo: Když lidé nechtějí do církve, půjdeme my za nimi. Nebylo to vůbec jednoduché, báli jsme se. Brzy jsme ale zjistili, že mnoho lidí je otevřených a naslouchat chtějí. Povzbudilo nás to a dalo nám to hlad po tom, dělat to víc. Tak Pouliční sbor začal.
Jak vypadá dnes?
Maciej: Vedeme ho už 11 let, každé úterý od 17 hodin. Máme tým složený asi z 30 lidí. Bůh nám dal nádherné místo ve starém městě v Gdaňsku. V létě tam bývá mnoho lidí z celého světa, a tak kážeme v různých jazycích včetně perštiny, čínštiny a arabštiny. Máme v těchto jazycích i Bible. Lidé se zastavují, modlíme se za ně. Zažíváme opravdu krásné okamžiky.
Kdosi řekl, že negativním vedlejším efektem služby na ulici je to, že vám pak běžný sbor připadá nudný. A je to pravda.
Kromě toho vedete nadaci Všechno je možné, věnujete se humanitární práci v Pákistánu. Jak se dva bývalí učitelé dostali z Polska do Pákistánu?
Agata: Nepřemýšleli jsme o sobě jako o misionářích – aspoň ne někde v zahraničí. Chtěli jsme kázat evangelium v Polsku. Jeden pákistánský pastor nás našel na internetu, viděl video o tom, co děláme v polských ulicích. Napsal mi, že by si přál, abychom přijeli do Pákistánu, abychom spolupracovali. Nechtěla jsem mu moc odpovídat, myslela jsem si, že z nás chce jen dostat peníze. Po pár měsících jsem ale začala mít pocit, že bychom se do Pákistánu měli jet podívat, ačkoli jsme o této zemi skoro nic nevěděli a netušili jsme, co bychom tam dělali. Koupili jsme si letenky a letěli jsme.
Zjistili jsme, že pastor, který nás pozval, má rozjetou velkou službu, hodně pomáhá, jezdí kázat evangelium po celé zemi. Je také mediálně činný, provozuje své křesťanské televizní vysílání, na internetu spolu se svou ženou sdílí evangelium. Jeho práce má obrovský dopad na celou zemi.
A tak jsme začali pomáhat, různými způsoby na různých místech. Náš největší projekt je osvobozování otroků z cihelen.
Maciej: Je to ke křesťanům velmi nepřátelské prostředí. Z 250 milionů obyvatel činí pouze dvě procenta křesťané. A jsou to ti nejchudší z chudých. Nemají žádná práva, jsou pronásledovaní, nemají vzdělání, ani ho nemohou získat. A právě mezi nimi v současnosti probíhá možná největší duchovní probuzení na světě. Duch svatý tam mocně jedná.
Je to země, kde je hodně extremistů. Nedaleko od místa, kam jezdíme, byl zabit Usáma bin Ládin. Na jednu stranu extremisté, kteří házejí na kostely během bohoslužeb výbušniny, na druhou stranu spousta lidí hladovějících po Kristu a mnoho nových sborů. Nejezdí tam žádní turisté, bílého člověka tam nepotkáte, nemůžete se jen tak procházet po ulici. Většinu země tvoří velmi chudé slumy. Všude špína. Pohled na ty lidi není příjemný. Ale můžete zde také zahlédnout, co dělá Bůh – jako nikde jinde na světě.
Mohli byste sdílet nějaký příběh?
Agata: Hodně se tam za lidi modlíme. Jednou jsme se modlili už asi dvě nebo tři hodiny, lidé stáli ve frontě a čekali na modlitbu. Přišla ke mně mladá dívka, a když zvedla hlavu, uviděla jsem v jejích očích bílé blány. Lidé kolem opakovali: „Je slepá, je slepá. Nevidí.“…
Autor: Lucie Vlasáková Datum: 26. dubna 2026 Agata a Maciej Strzyżewští, foto FB Maciek Strzyżewski.jpg
Pokračování rozhovoru najdete v dubnovém čísle Života víry. Jeho tématem tentokrát je laskavost. Je Bůh plný hněvu, nebo soucitu? Jde to dohromady? Kdo jsou „ředitelé prvních dojmů“ a jak to souvisí s tím, jak se k sobě v církvi chováme? Jak můžu mít správně rád sám sebe? Nad laskavostí Boží, mezilidskou i k sobě samému se zamýšlejí Martin Moldan, Ondřej Kameník a Dita Frantíková. Příhodu ze života maminky malých dětí přidává Johana Ondráčková, o ovoci Ducha (tedy nejen, ale i o laskavosti) píše Jaroslav Pleva. Téma doplňuje kreslený vtip Pavla Bosmana.
Tomáš Dittrich se zamýšlí nad tím, jak si „zjednodušit život“. Velikonoční události přibližují dva články: První je o (minimálně) deseti setkáních se Vzkříšeným, o nichž se zmiňuje Bible, druhý nabízí zamyšlení nad křížem – pohoršujícím symbolem křesťanství.
Jana Bielava popisuje své zkušenosti z evangelizace v Zambii, o sdílení evangelia nejen u egyptských pyramid píše Michal Krchňák v souvislosti s mezinárodním setkáním GO Movement. Na něj navazuje rozhovor s bývalým spolupracovníkem Reinharda Bonnkeho Stephenem Mutuou.
Rodičům je určen článek o tom, zda a jak chválit děti. Jeden čtenář sdílí svůj příběh o partě mužů, kteří se v garáži vydávají po stopách biblických příběhů. Ohlédnutí do historie představí příběh Johanna Dobera, ochranovského misionáře v Karibiku připraveného stát se otrokem. Dubnové číslo doplňuje článek o matematikovi, který se pokusildokázat existenci Boha, recenze knihy Když Bůh nikomu nechybí nebo jarní přemítání Ondřeje Kameníka. Nechybí zprávy o dění v církvi doma i v zahraničí, aktuální náměty k přímluvným modlitbám a přehled chystaných křesťanských akcí.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
