„Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu, ona jediná je holubice moje, moje bezúhonná, jedinečná ze své matky, přečistá z té, jež ji porodila. Spatřily ji dcery, blahoslavily ji, královny i ženiny jí vzdaly chválu.“ (Pís 6,8–9)
Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o svého milého? (Pís 8,5)
Když se na oba texty podíváme, mají společnou jednu věc. Muž zde vyznává, že „ona jediná“ je pro něj skutečně jedinou. Porovnává ji s královnami, ženinami a dívkami, tedy s krásnými ženami, aby nakonec vyznal: ale ty jsi pro mě jedinečná. Toto se snadno vyznává na svatbě, když spolu chodíme, ale platí to celý život? Manželka stárne, postupně zjišťujeme její nedokonalosti. Stejné pak platí opačně. Co s tím?
Další text ukazuje na ženu, která vyznává, že se o svého milovaného může opřít. Dokonce je zde upřesnění, kdy se o něj může opřít – když vystupuje z pouště. Tedy když je unavená, možná má rozmazaný make-up, snad je i zpocená. Prostě to není ta krásná nevěsta, upravená, radostná, příjemná. Je to přinejmenším ta, která je unavená a sotva se udrží na nohou. Co s tím?
Podívejme se ještě na jeden text:
„Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocna láskou.“ (Pís 5,8)
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Rodičovské ambice
Vidíme pohled ženy, která vyznává, že je doslova nemocná láskou. Jedná se o krásné vyznání. Ale je to možné na celý život? Být nemocný celý život je cosi chronického a nežádoucího. Není lepší milovat, ale nestat se chronicky nemocným? Tedy nechat si od lásky jistý odstup?
Začnu slovy jednoho kazatele, který popisoval následující zkušenost: „Jednoho dne jsem byl povolán, abych sloužil na dvou pohřbech. V obou případech manželka zemřela po dlouhém a šťastném manželství. Jeden pár právě oslavil a druhý se právě chystal oslavit svou diamantovou svatbu. Zarážející bylo, že mi oba manželé řekli totéž, prakticky stejnými slovy: „Miloval jsem ji stejně jako v den, kdy jsme se poprvé zamilovali.“ Slyšet to jednou, po 60 letech manželství, by bylo vzácné. Slyšet to dvakrát ve stejný den mi připadalo jako víc než pouhá náhoda.“
Když přemýšlíme nad láskou, která je obecně považována za jednu z nejsilnějších emocí, máme tendenci si myslet, že emoce jsou prostě to, co cítíme. Nevybíráme si, co se nám líbí a nelíbí, ani naše strachy a radosti. Emoce nás často zastihnou nevědomky. Najednou se bojíme, najednou se radujeme, najednou máme z něčeho dobrý nebo špatný pocit, milujeme.
Nakonec je to patrné i u lásky. Jednomu člověku ten druhý nic neříká, nic vůči němu necítí, a jiný se do téhož člověka zamiluje a chce s ním prožít celý život. Zároveň z toho někdy vzniká pocit, že nás emoce mohou držet tak trochu bezmocné ve svém sevření. Dobře je to slyšet v angličtině, ale i v italštině a francouzštině, kde slova „vášeň“ a „pasivita“ – tedy passion a passive – spolu souvisejí. Proto někteří snad podvědomě dospěli k závěru, že si nemůžeme pomoci v tom, co cítíme, že naše emoce jsou v mnohém určující. Proto je láska spojována s vášní – a když vášeň vyprchá, vyprchá i láska.
Nutno dodat, že tento předpoklad je umocňován přesvědčením, že pravdivé a správné je to, co je upřímné. Možná jste slyšeli výmluvu ve smyslu: jednal jsem sice špatně, ale myslel jsem to upřímně.
Jenže když se vrátíme k textům z Písně písní: co když se milému upřímně nechtělo podepírat svou unavenou milou, která se plouží z pouště a chce se opřít? Co když se mu upřímně líbily jiné ženy více než jeho milá? Má se ovládat? Asi odpovíme má se ovládat, ale to už přece není upřímné! A není-li to upřímné, je to ještě láska?
Před pár dny jsem se dostal k zajímavému článku o kognitivně-behaviorální terapii, která vychází z předpokladu, že to, co cítíme, je ovlivněno tím, co si myslíme a jak vnímáme svět kolem sebe. Dobrá zpráva je, že můžeme změnit způsob svého myšlení. Jinak řečeno: nejsme bezmocné loutky řízené svými emocemi. Martin Seligman, průkopník v této oblasti, nazývá pesimismus „naučenou bezmocností“.
Podobně je to s láskou. Ten, kdo věří, že manželství je „jen kus papíru“, že sex přichází bez závazků a že potěšení je měřítkem všech věcí, bude mít jednu škálu emocí. Ten, kdo věří, že manželství je posvátná smlouva, že láska je neoddělitelná od věrnosti a že je propojena s obětí, bude mít škálu jinou. Nepříjemné emoce přijdou v obou případech, ale nebudou tím, co v posledku určuje rozhodování a podobu lásky.
Tuto dvojznačnost lásky intuitivně cítíme všichni. Mnoho věcí děláme proto, že nám něco přinášejí. Pracujeme, abychom měli z čeho žít, cestujeme, abychom něco viděli, studujeme, abychom něco poznali. Když nás to přestane bavit, změníme práci, místo nebo školu. Řekneme: už mě to nebaví, nic mi to nedává.
Proč vlastně vstupujeme do manželství? Řečeno kupeckou mluvou: co mi to dává? Všechno, co manželství přináší, lze do jisté míry prožít i mimo něj. Co je tedy oním bonusem navíc?
V lásce někdy platí „miluji tě, protože“, ale jindy také „miluji tě navzdory“. Až když platí obojí, můžeme mluvit o lásce. Pokud je jen „protože“, milujeme spíše představu než skutečného člověka. Žijeme ve světě rychlých potěšení a nestálosti. Láska nás učí stálosti. Učí nás, že smyslem manželství není především to, co mi dá, ale co mohu dát.
A tuto změnu přístupu přináší víra a vědomí, že milujeme, protože Bůh v Kristu miloval nás.
Uzavřu slovy onoho duchovního. Toho dne, když jsem slyšel dva staré muže uprostřed zármutku mluvit o lásce, která se časem nezmenšila, vzpomněl jsem si na slova Dylana Thomase: „I když milenci budou ztraceni, láska ne; a smrt nebude mít žádnou nadvládu.“ Uvědomil jsem si, že milující Bůh nám pomáhá milovat jeden druhého.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 2. března 2026 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
