Představte si, že stojíte v přeplněném supermarketu, někdo začne křičet a mávat pistolí, lidé panikaří. Nevíte, jestli jde o hloupý vtip, nebo skutečnou hrozbu. Co se vám v první vteřině bude honit hlavou? Co uděláte?
To je situace, kterou si často přehrávám v hlavě, protože se s tím potýkám celý život. Mám nastavené určité postupy. Nejprve bych rozlišil: Mám tam rodinu? Pokud ano, snažil bych se ji zabezpečit, aby se ve zdraví dostala pryč. Pokud ne, snažil bych se zachránit životy dalších lidí. Snažil bych se vyhledat daného člověka a nějak ho eliminovat. Problém je, že na dálku se nerozpozná, jestli ta osoba má skutečnou zbraň, nebo ne. Proto bych musel ještě zvážit, jestli útočník opravdu někoho zabíjí, anebo jenom vyhrožuje. Strašně nerad bych totiž někoho zastřelil, a pak zjistil, že to byla plastová zbraň a že si jenom natáčel scénku na instagram.
Vnímám to tak, že stát do mě investoval spoustu peněz a byla by škoda, kdybych teď, když už nejsem v aktivní službě, všechno zahodil. Řekl jsem si, že budu stále připravený, a když se někde něco takového bude dít, zareaguji.
Zažil jste během své činné služby jako policista nějakou obdobnou situaci?
Ročně jsme měli asi třicet až čtyřicet případů, ke kterým jsme byli vysláni. Převážně šlo o ty nejnebezpečnější lidi, kteří tady byli. Ale útoků, kde by najednou k něčemu došlo, a my bychom to nevěděli dopředu, bylo strašně málo. Jak tady v Česku, tak při zahraničních misích docházelo k situacím, kdy jsem mířil na lidi a byl jsem připraven střílet. Naštěstí jenom to, že jsme ukázali zbraně a byli jsme připraveni je použít, stačilo.
Pojďme na začátek vašeho příběhu. Měl jste jako kluk rád dobrodružství a adrenalinové zážitky, touhu testovat a posouvat své hranice?
Měl jsem to trošku jinak. Když mi byly dva roky, zemřela mi maminka a byl jsem napůl sirotek. Když se mě na to někdo zeptal, tak až do nějaké čtvrté třídy jsem se vždycky rozbrečel. Schoval jsem se pod stůl. Nevěděl jsem, jak to řešit. Když přišel nějaký konflikt, skoro vždycky jsem ustupoval a nevěděl jsem, jak reagovat.
To, že jsem se pak dostal k policii a později k Útvaru rychlého nasazení, mě změnilo. Teď už vím, že konflikty jsou přirozené. A že nemusím vždycky jenom ustupovat, ale můžu konflikt vyřešit – buď slovně, nebo i s použitím síly.
Takže jsem nebyl kluk, který by pořád někde bojoval, ale hodně jsem sportoval. Jako rodina jsme neměli peněz na rozhazování, takže když byla možnost jet do školy na kole a ušetřit peníze za autobus a místo toho si za ně něco pořídit, tak jsem to udělal. Najezdil jsem tak strašně moc kilometrů – v létě, v zimě.
Byla vaše rodina věřící?
Ano, pocházím z Hrádku, kde je sbor Církve bratrské, kam chodili už můj táta i děda. Byl jsem ten křesťanský kluk, který chodil v neděli do sboru, přes týden na dorost. Ve třinácti letech přišlo období, kdy jsem se sám musel rozhodnout, jestli chci takhle pokračovat. Ale nejenom to, ale opravdu žít s Bohem a podřídit tomu, jak budu vést svůj život.
Prožil jste v tom rozhodování nějaký Boží dotek?
Myslím, že u většiny lidí, kteří se narodili ve věřící rodině, není ten přerod tak jasný. Když jsem to v těch třinácti začal vyhodnocovat, postupně jsem se k tomu přikláněl. Modlil jsem se a zažil jsem několik Božích doteků, kdy jsem cítil, že jsem úplně očištěný a že veškerý hřích je ode mě opravdu odňat, a cítil jsem se svobodně v Pánu Ježíši Kristu.
V patnácti letech jsem se nechal pokřtít a křest považuju za jasné znamení svého rozhodnutí, že půjdu životem Boží cestou.
Vnímal jste už jako kluk potřebu zastávat se práva a bránit slabší?
Asi ano, ale naráželo to na to, že nás ve sboru vždycky učili: Když tě někdo udeří, nastav mu i druhou tvář. S takovým nastavením se špatně prosazuje spravedlnost. Pamatuju si situaci, kdy mého kamaráda na sídlišti někdo bil. Přišel jsem a říkám: „Hele, radši zbij mě.“ Tak se kluk do mě pustil, ale já už jsem byl fyzicky zdatný, takže mě to vůbec nebolelo. Stál jsem tam a nechal jsem do sebe boxovat. Ten kluk toho pak nechal a odešel. Sice jsem zachránil kamaráda, ale stejně jsem tam jenom stál jako solný sloup.
Poté co jsem prošel policejní kariérou, vnímám, že křesťan by si měl sám svobodně zvolit, jestli nastaví druhou tvář, nebo ne. I Ježíš si sám zvolil, jestli půjde na kříž, nebo ne. Věřím, že kdyby nechtěl, nebyla by na světě síla, která by ho k tomu donutila. A já chci žít tak, abych byl připraven reagovat: Můžu se s útočníkem domluvit, můžu ustoupit a třeba mu dát telefon nebo peníze. Ale taky si to můžu hájit a umím to hájit i fyzicky.
Vydal jste se na dráhu policisty, vaše další kroky vedly k Útvaru rychlého nasazení (URNA). Ten na území naší republiky působí například při zadržení nebezpečného pachatele nebo při zásazích proti teroristům. Členové ale vyjíždějí i na zahraniční mise. Kde jste působil vy?
Byl jsem na jedenácti misích. Osmkrát v Bagdádu (Irák), dvakrát v Pákistánu a jednou v Africe, v Mali. Všechno to byly země, které ministerstvo zahraničních věcí vyhodnotilo jako nebezpečné, a proto jsme tam chránili diplomaty nebo byli jejich bezpečnostními poradci. V těchto zemích ani nemohou mít své rodiny.
Co pro vás byla nejnáročnější situace, ve které jste se ocitl?
Když jsem jel na první misi…
Autor: Kateřina Coufalová Datum: 17. března 2026 Jan Macura – foto ŽV, Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v březnovém čísle časopisu Život víry.
Bývalý elitní policista Jan Macura v něm popisuje momenty, kdy mu šlo o život (např. při seskoku s vadným padákem) i o první misi v Iráku krátce po svatbě. Jak se vyrovnával se strachem ze smrti? Jak jeho práce ovlivnila rodinný život? Co se může církev naučit od policistů – a co naopak policisté od církve?
Tomáš Dittrich se v úvodu Života víry zamýšlí nad možnou záchranou západního světa. Ludmila Pohanková poukazuje na to, že láska se nemusí projevit jen přitakáváním. Miloš Poborský píše o zklamání celebritami a tenké hranici mezi odpuštěním a zavržením.
Jana Trávníčková seznamuje s novým Světovým indexem pronásledování organizace Open Doors. Mariana Navrátilová se v dalším z mýtů o dětech a rodičovství zabývá tím, jak si poradit s dětskými emocemi.
V aktuálním vydání najdete i další rozhovory: s vedoucími ukrajinského centra pro postižené, vdovy a sirotky nebo s Michalem Malým o tom, jak souvisí křesťanské správcovství s komunální politikou.
Do historie se můžete vydat po stopách pobělohorského exulanta a prvního Čecha, který se usadil v Americe. Březnový Život víry přináší ochutnávku z nové knihy Chucka Parryho, recenzi nového alba chval Vidím úsvit nebo článek o tom, co vznikne, když se spojí AI, Bible a hudba. Nechybí ani příběhy čtenářů (o cestě ze závislosti až na misii a o uzdravení ramene), zprávy o církvi u nás i v zahraničí, náměty k přímluvným modlitbám a oznámení o chystaných křesťanskýchakcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupitjednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
