Pokušení nalézat svou hodnotu v tom, nakolik mne schvalují druzí – neboli bázeň před člověkem – u mne existovalo, kam až má paměť sahá.
Často jsem svou hodnotu měřil podle své poslední interakce. Pokud jsem se domníval, že jsem se předvedl dobře, dočasně se mi ulevilo. Pokud jsem to nezvládl tak, jak jsem chtěl, připadal jsem si hluboce nedostatečný. A nejhorší bylo, že ať to dopadlo jakkoli, číhala další interakce hned za rohem a ve všem tom jsem se musel osvědčovat nanovo. Byl to zoufalý koloběh.
Jak se těch pocitů nejistoty zbavit? Zkoušel jsem bezpočet strategií: skrývat své chyby, dělat ze sebe někoho, kdo nejsem, slavnostně si slibovat, že to zvládnu lépe – ba dokonce jsem se snažil mínění druhých o mně úplně ignorovat, což mělo daleko k lásce i ke kristovskému jednání (Matouš 5,16; 2. Korintským 8,21; 1. Timoteovi 3,7). Po každém strategickém pokusu jsem se cítil ještě méně sebejistý. Nejenže se mé vnímání, jak mne posuzují druzí, ustavičně měnilo, ale za mou hrou na schovávanou a sebepředváděním byla domněnka, že člověka, jakým doopravdy jsem, nemůže mít nikdo rád.
Jsem vděčen, že mi s růstem ve víře Pán dal a dává skutečnou, poznatelnou svobodu – ve větší míře, než jsem si dokázal v mladším věku představit. Strach z lidí bude vždy pokušením; objevil jsem však nástroje, jak jej porazit, kdykoli vystrčí růžky. Uvedu čtyři návyky, které mi pomohly a stále pomáhají.
1. Přistupujte k lidem se soucitem, ne se sebejistotou.
Připomeňte si, jak vás někdy vystrašilo, jaký dojem jste na někoho udělali: třeba na schůzce, při rozhovoru pro noviny, nebo když jste měli kázání či proslov před nějakou skupinou. Co jste si říkali na vlastní adresu?
Jako náctiletý nebo krátce po dvacítce jsem se pokoušel bojovat se svou nejistotou pomocí samomluvy: Blaku, jen do toho! Buď sebevědomý, nebo se tak aspoň snaž vypadat.
Sotvakdy to zafungovalo. Vypadat sebejistě – to jsem ještě tak nějak zvládl, ale žádnou radost jsem z té chvíle ani sám ze sebe neměl, protože starost, jak jsem to zmákl, mne zaměstnávala až příliš.
Co nejvíc změnilo pravidla hry? Především to, když jsem se místo na pěstování sebejistoty zaměřil na pěstování soucitu. Nervozita vzniká z toho, když v druhých vidím prostředek, který mi má potvrdit (nebo nepotvrdit) mou hodnotu, zatímco bych v nich měl vidět své druhy v hříchu i v utrpení, kteří potřebují naději a povzbuzení.
Je úžasné, kolik úzkosti se vytrácí, když dostatečně dlouho zapomínám na sebe a mám na paměti bolest toho druhého a to, jak potřebuje Ježíše. Nejlepším protijedem na nervozitu je často nikoli sebejistota, nýbrž soucit.
2. Předběhněte a trumfněte svůj strach.
Stalo se vám někdy, že vás při rozhovoru s někým zaskočila úzkost, takže jste začali zoufale usilovat o udržení konverzace a zároveň ve svém nitru bojovat o skoncování s tou úzkostí?
Přílišnou snahou úzkost analyzovat a za pochodu se s ní vypořádat ji často ještě zhoršíme. Ptáme se: co je špatně? Proč se cítím takhle? Jak to zastavit? Přitom debatujeme dál, avšak žijeme ve dvou světech, takže již nejsme duchem naplno přítomni.
Jednou z nejlepších prevencí takového vpádu paniky uprostřed rozhovoru je věnovat chvíli před schůzkami rozdýchání, modlitbě a předběžnému rozhodnutí, jak na vpád úzkosti zareaguji. Že se třeba strachem, pokud přijde, nebudu zabývat, nýbrž že si připomenu:
Bůh je tu se mnou a pro mne (Žalm 56,10; 118,6).
Moje nervy neohrožují Boží svrchovanost (Matouš 10,29-31).
Vítězstvím není udělat na druhého dojem, nýbrž projevit mu lásku (Matouš 22,37-39).
David uplatnil vzorový postup: „Přichází den strachu, já však doufám v tebe“ (Žalm 56,4). Nespokojil se s doufáním, že strach nepřijde; předem se rozhodl, co v případě jeho vpádu udělá.
Objevil jsem, že mi velice pomáhá, když se před odchodem do kanceláře, před setkáním se členy sboru nebo před večerním sejitím s přáteli či s rodinou pomodlím za Boží požehnání a ochranu. Věnuji se modlitbě i po schůzkách: přináším je Pánu jako dar a prosím jej, ať si mé silné i slabé stránky použije pro svou slávu.
3. Ověřte si, koho přiživujete.
Jednou pravil stárnoucí Čerokí vnukovi: „V tobě se perou dva vlci – dobrý a zlý.“ „A který“ – vyvalil vnuk oči – „vyhraje?“ Náčelník se odmlčel a pak dodal: „Ten, kterého živíš.“
Snadno lze poznat, že to tak funguje u všech hříchů: u hořkosti, závisti i chtíče. Čím více ty vlky budeš krmit, tím více porostou. A platí to i o strachu z člověka.
Strach z lidí jsem přiživoval vždycky, když jsem si před zrcadlem kontroloval účes, sledoval své lajky na sítích, přehrával záznamy, abych technicky podpořil svůj hlas; když jsem se v duchu jako posedlý vracel k rozhovorům, porovnával svůj život se životem jiných, fantazíroval o své velikosti, přeháněl své úspěchy nebo potlačoval svá selhání.
Ježíš učil, že co skrýváme v srdci, odtamtud přetéká v podobě našeho jednání (Lukáš 6,45). Můžeme snad – pokud se neustále plníme (čili krmíme) strachem z lidí, čekat něco jiného, než že z nás ten strach bude přetékat?
Cokoli budeme krmit, poroste; cokoli necháme vyhladovět, uhyne hlady. Chceme-li ve významných chvílích zakoušet svobodu, musíme se v těch nevýznamných okamžicích – přes den – zaměřit na umoření strachu z lidí hladem.
4. Pamatujte, kdo jste (a čí jste).
Kamarád Jorge se mi svěřil, že své tříleté dcerce Arii co nejčastěji říká: „Mám tě rád.“ A zdůvodnil to:
„Ve škole bude v pokušení si o sobě myslet: nejsem tak chytrá jako ona. Nebo: není se mnou taková legrace jako s ním. Na sítích zase, že ‚není tak hezká jako ona‘ anebo ‚tak populární jako on‘. Mým otcovským úkolem je připomínat jí, kým je doopravdy: že je milovaná, že jí náleží vysoké ocenění, že má hodnotu a je krásná.“
V otcově přítomnosti si Aria připomíná svou pravou identitu a svobodu.
Totéž platí pro každé Boží dítě. Naše vrcholné ujištění musí vycházet z toho, co o nás říká Otec, ne ti druzí (nebo dokonce to, co si o sobě říkáme sami). Přísloví 29,6 praví: „V přestoupení zlého člověka je léčka, ale spravedlivý plesá a raduje se“; podobnou léčkou je strach z lidí, ale ten, kdo důvěřuje Pánu, je v bezpečí.
Až budete zase v pokušení srovnávat se s jinými nebo posuzovat svou identitu podle jejich názorů, hned se rozběhněte k Tatínkovi. Poctivě se mu přiznejte; poproste jej, ať vás vysvobodí ze zbožšťování jiných a posílí vás svou láskou (1. Samuelova 30,6; Žalm 94,18).
Příteli, Otec vás zná dokonale – a naplno vás miluje (Jan 16,27). Nemiluje svou „verzi“ z Instagramu, ani to, jak vás v rozhovoru představily noviny, ani někoho, v koho se podle své domněnky musíte změnit, abyste získal lásku jiných. Miluje své skutečné já. A protože jeho láska je neproměnlivá, je stálá i vaše hodnota. Spočiňte tedy dnes v této věčné jistotě.
Blake Glosson (magistr teologie z Reformovaného teologického semináře) je pomocným univerzitním pastorem ve sboru Chapelstreet Church v illinoiském městě Genevě. Předtím sloužil jako vedoucí mladých dospělých ve sboru New Covenant Bible Church. Podívejte se na jeho stránkách na knihy, které napsal.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 3. května 2026 Foto: Pixabay
