Mé dcerce bylo pět let. Manžel ji vysadil na větev stromu, aby ji mohl vyfotografovat, a ona prohlásila tohle. Ve skutečnosti ale byla v pořádku. O deset let později, mezi patnáctým a šestnáctým, rokem, přibližně jako hrdinka filmu Za zvuků hudby, představuje závěr generace Z a pořád je ještě v pořádku; milióny jejích vrstevnic po celém Západě – jak dokládá britská autorka Freya India v knize Girls®: Generation Z and the Commodification of Everything (Děvčata s ochrannou známkou: generace 7 – vše se mění ve zboží) – už ale v pořádku nejsou.
Sociální psycholog Jonathan Haidt v knize The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness (Úzkostná generace: Jak velké násilné zásahy do dětství vyvolávají epidemii duševní choroby) z roku 2024 dokazuje, že se generaci Z jako demografické skupině dostává příliš mnoho ochrany ve skutečném světě a na internetu příliš málo. Místo aby šplhaly po stromech, hrály si bez dozoru se svou věkovou skupinou, zvládaly tělesná rizika a vyzrávaly k nezávislosti, vtahuje je internetový svět jako do králičí nory; okrádá je o čas a do hloubky deformuje jejich život.
V knize Girls® India dvojnásob zdůrazňuje, jak tento jev ovlivňuje v generaci Z především ženy. Aby nás vyburcovala k největší ostražitosti a zpozornění, jak divoce se tento požár v této skupině rozmáhá, uvádí, že „v USA v roce 2021 skoro každá třetí náctiletá vážně uvažovala o sebevraždě, zatímco o deset let dříve jich bylo jen devatenáct procent, a jde o dvojnásobek oproti chlapcům“ (8). To je – ať už to vezmeme jakkoli – opravdu vážně zlá nouzová situace. Indiin třistašestapadesátistránkový pohled zevnitř přináší důkladný rozbor toho, co přesně se pokazilo. A kazí.
India přesvědčivě hájí názor, že nejde o nějaké dělání problémů z ničeho, nýbrž že spíše „moderní technika rozšiřuje pradávné úzkosti, které dospívající dívky vždy prožívaly“ (9). Mladé ženy mají obzvláště sklon k nejistotě v názorech, romantických a přátelských vztazích a sociálním postavení. India však dokazuje, že společnosti provozující sociální sítě, influenceři zabývající se oblastí krásy, pornografické stránky a korporace, které prodávají drogy a služby ovlivňující duševní zdraví, těchto jejich zranitelných stránek bezohledně zneužívají.
U této krize nejde o nějaký náhodně vzniklý rozsáhlý požár. Je to žhářství.
Digitální úpravy fotografií jako prostředek posilující postavení
Indiiným exponátem číslo jedna je fenomén „digitálních úprav fotografií“. Pod neustálým nátlakem, aby na sítích uveřejňovaly selfie a videa, strávily dívky z generace Z bezpočet hodin virtuální kosmetickou chirurgií. Digitální úprava fotografií (hlavní aplikace umožněná umělou inteligencí) zeštíhluje končetiny, zaobluje rty, tvaruje nosy, dodává pleti hladkost i jemnost a zvýrazňuje ňadra, díky čemuž mohou dívky uveřejnit dokonalý obrázek.
Tento proces však má ničivý vedlejší účinek. India vzpomíná, jak si takovou úpravu jako náctiletá objednala: „Pak se občas stalo, že jsem náhodně odklikla zrušení procesu a zahlédla svou skutečnou podobu – a bylo mi nanic. Můj obličej a tělo byly tak nesnesitelné, jak jsem je nikdy dříve neviděla, avšak nyní jsem je takové nevidět nedokázala“ (27).
Podle Indiina postřehu tyto virtuální kosmetické úpravy pak u dívek vzdouvají snahu dosáhnout podobné krásy v reálném životě, takže si objednávají stále víc a víc drahých a agresivních kosmetických procedur. Ani zdaleka však nerozpoznávají, že jim to škodí; tvrdí se jim totiž, že to „posílí jejich postavení“. „Oslav Mezinárodní den žen – zlepši svůj zevnějšek na uveřejněném selfíčku – takový návyk může být doopravdy mocným způsobem sebevyjádření,“ sugerovala na sítích zpráva aplikace virtuálních úprav v roce 2018 (45).
Ústředním bodem její argumentace je to, že – jak prozíravě odhalila – vykořisťování je vydáváno za posílení postavení (tzv. empowerment). „Nebyla to láska k sobě, nýbrž sebeklam – lhaní si do kapsy; žádné nabytí moci, nýbrž degradace,“ všímá si. „Žádná z těch aplikací nebo filtrů či procedur nám nepomáhala najít své pravé já; naopak jsme samy sebe ztrácely: odpojovaly jsme se od své identity do té míry, že se u nás rozvinula dysmorfická porucha [posedlost představou, že máme na svém těle vážný tělesný nedostatek, který nás hyzdí – pozn. překl.] a úzkostné poruchy“ (57). Jenže se to všechno dalo zpeněžit.
Od přátel k terapeutům a „zdravoťákům“
S tím, jak dívky trávily stále více času na internetu a stále méně s přáteli, hnalo je to do sklíčenosti a úzkosti. A současně je zneužíval trh prostředků na „duševní zdraví“. „Otevřenost ohledně našeho duševního zdraví byla prý nejen dobrá pro nás,“ vzpomíná India, „nýbrž bylo to něco jako mravní povinnost“ (61).
Dívky se svěřovaly, jak bojují se stigmatem, a dozvídaly se, že mají zůstat na internetu; to prý povede k vyřešení. „Když se má generace otevřela, algoritmy si nás hned pospíšily poučovat: těžily z našich zranitelných míst a vstřebávaly nás stále více do svých propastí,“ zní Indiin postřeh. „Vtahovaly nás hloub a hlouběji do našich nejistot, dodávaly nám další příznaky, symptomy, rady, a – ovšem – reklamy a inzeráty“ (62).
Více času na internetu bylo to poslední, co dívky potřebovaly. Ale obchod vzkvétal. „Navíc k influencerům zaměřeným na krásu jsme nyní měly programy na péči o pleť a plány na operace,“ vzpomíná. „Měly jsme teď influencery specializující se na duševní zdraví, připravené vylepšit nám nejen zevnějšek, nýbrž i pocit“ (63).
Platformy na sítích vytvářely problémy a pak přicházely s jejich diagnózou, a influenceři byli jak oběťmi, tak pachateli, neboť algoritmy odplácely jak extrémní chování, tak nehorázná tvrzení. Dívkám se tvrdilo, že negativní pocity vůči vlastnímu tělu nebo pocity o sobě, že „nezapadají“ do společnosti, jsou příznaky stavu duševního zdraví. India však přichází se zjištěním: „Pocit nezařazenosti, nejistoty a nenávisti k vlastnímu tělu – to nejsou jen příznaky nějakých poruch; jsou to i příznaky toho, že je nám čtrnáct“ (65).
Jedním z projevů této kultury sebediagnostikování byl i svět transidentity:
Možná u vás zjištění, co je „genderová identita“, začalo tím, že vám sledovači nebo mluvčí TikToku tvrdili, že „zapomnětlivost“ a „neustálá únava“ jsou příznaky genderové dysforie (ano, tohle je TikTok jako vyšitý!), což vede přímo ke sledování influencerů s jejich jizvami po amputaci ňader, videoblogy o cestě k plastické operaci pochvy a otázkou, zda operaci nepotřebujete vy. (67)
V souladu se zprávou britské dětské lékařky Hilary Cassové o genderové dysforii kritizuje India internetové influencery za „explozi diagnóz genderové dysforie“ mezi dívkami generace Z (88).
Dívkám vyhladovělým po opravdovém přátelství vstoupila do cesty armáda terapeutů, kteří se vydávali „spíše za přátele než profesionály“ – prý proto, aby dívky „měly někoho, kdo tu bude pro [ně]“ (75), a influenceři jim namluvili, že „na stresory, které útočí na normální život, potřebují léky“ (83).
Indiiným cílem není znevážit terapii ani antidepresiva jako takové, nýbrž odsoudit nekontrolovaný proud diagnóz a předpisů. Její zjištění se zde kryje s tím, které v roce 2024 uveřejnila Abigail Shrieová v knize Bad Therapy (Špatná terapie): „Ano, v moderním světě dívky opravdu trpí,“ ujišťuje India, „avšak hlavní složkou této krize je, že se normální negativní emoce zneužívají pro obchod a medikalizaci“ (93). V některých případech šlo o dobrý záměr; v některých však bylo zakalkulováno vykořisťování.
Od života v soukromí k prezentaci na sítích
S úpadkem srdečných vztahů s nejlepšími přáteli se standardním stalo sdílení myšlenek, pocitů, líčení prvních schůzek i nejhlubších nejistot na internetu. „Stejně jako o pozornost dívek stále divočeji soupeřili influenceři zaměření na krásu a duševní zdraví,“ všímá si India, „byli i videoblogeři tlačeni k tomu, aby sdíleli stále intimnější záběry“ (97). Dívky generace Z následovaly jejich příkladu. India pronikavě analyzuje:
Tvrdili nám, že se tím o svůj život podílíme s přáteli a rodinou, zatímco ve skutečnosti jsme tím předávali svá osobní údaje společnostem, takže jsme se tím lépe mohly stát jejich terčem. Namluvili nám, že jde o sdílení, jímž se pro ty, které máme rády, stáváme stativem, aby si o nás mohli kdykoli udělat obrázek. A my jsme v usilovné snaze definovat se a zdokumentovat poztrácely samy sebe. Na těchto platformách jsme se o svůj život pouze nepodílely, nýbrž jsme ho žily pro ně – často pro uznání ze strany lidí, které jsme dokonce ani neznali a nic nám po nich nebylo. (132)
To neustálé sebezveřejňování s sebou přineslo mravní pouta. „Čím více jsme na internetu sdílely každá svůj život, tím více na nás dotírali, abychom sdíleli i své politické názory,“ říká s odstupem India. „Morálka se stala měřitelnou; okamžitě ji posuzovali podle toho, co jsme zveřejnili nebo nezveřejnili“ (118).
Jelikož mladé ženy mívají sklon snažit se vyhovět společenským očekáváním, vyhlížely obzvláště dychtivě, zda uslyší správné názory, aby držely krok se svou vrstvou. To bylo ale obtížné. „‚Správný‘ postoj se neustále vyvíjel,“ podotýká India, „s tím, jak se nejradikálnější hlasy stávaly virálními a stoupaly na nejpřednější příčky našich příspěvků.“ Od dívek – aby je nehodili přes palubu – se „očekávaly názory na vše: na změnu klimatu, dostupnost potratů, práva translidí, zahraniční konflikty“ (123). Už jen neuveřejnit žádný příspěvek znamenalo dát najevo mravní postoj.
Z aktivity, ať se týkala čehokoli, tak nebylo úniku. Dívky byly stále více vystavovány na veřejnost, jak tím, že musely předvádět to, co bývalo jejich soukromým životem, tak tím, že je stíhalo odsouzení za politické přešlapy. A i když se tvrdilo, že projevy, které papouškují, posílí jejich postavení, jejich skutečné zkušenosti byly právě opačné.
Rozpad vztahů
Podle Indiina pronikavého vyjádření dorůstaly dívky z generace Z „ve světě, kde má člověk pocit, že si musí na seznamovacích aplikacích na sebe vytvářet reklamu jako na nějaký výrobek, ve světě, kde již před pubertou sledujete násilnická videa na pornografických stránkách a kde se náhodný a nenucený pohlavní život a dělání zboží ze sebe samé prodává pod záminkou, že tím jako žena posilujete své postavení“ (10). Stejně jako digitální úpravy zevnějšku poškodily dívkám z generace Z jejich smysl a cit pro jejich vlastní já, vedla všudypřítomnost násilnické pornografie k tomu, že se násilí v pohlavním životě, na němž se oba partneři dohodnou, stalo normou.
India cituje průzkum z roku 2020 konaný mezi britskými muži ve věku 18-39 let, který ukázal, že „71 procent z nich během dohodnutého pohlavního styku svou partnerku ‚políčkovalo, dusilo, ucpávalo jí ústa nebo po ní plivalo‘“. (201). Avšak místo aby se to považovalo za nehoráznou misogynii, propagovalo se to jako něco, co ženám „posílí jejich postavení“.
India není první ženou, která na to poukazuje. Jak kniha Louisy Perryové The Case Against the Sexual Revolution (Žaloba proti sexuální revoluci), tak Rethinking Sex (název lze přeložit jako Nové zamyšlení nad sexem, případně Sex a etika), jehož autorkou je Christine Emba, odsuzují vyvyšování pohlavního násilí coby „dodávání moci ženám“ jako nepřípustné. India však v tomto světě vyrůstala, takže ho prohlédla zevnitř. „Desátá léta našeho tisíciletí byla érou feminismu, která viděla v pohlavním životě cosi pozitivního,“ vysvětluje, „érou, v níž platila představa, že posilovat jako žena své postavení znamená bez konce usilovat v pohlavním životě o více svobody, objevů a vyjádření. Čím více ze sebe celebrita učinila ‚objekt‘, tím platila za ‚osvobozenější‘“ (185).
Dívkám se tvrdilo, že násilí a ponižování při pohlavním styku je to, co chtějí, a sugeroval se jim pocit hanby v případě, že jim zážitky a zkušenosti říkají něco jiného. India cituje zpěvačku Billii Eilishovou, která se jako devatenáctiletá svěřila s tím, že porno začala sledovat ve věku jedenácti let: „To mi vážně poničilo mozek,“ rozpomněla se Eilishová v roce 2021. Porno ji také psychologicky zmanipulovalo k souhlasu: „Při několika prvních stycích jsem neodmítala to, co nebylo dobré, a to proto, že jsem si myslela, že se ode mne očekává, že mne to bude přitahovat“ (199–200).
Téhož bizarního výkladu – že ponižování ženu osvobozuje – se užívalo při tvrzení, že jí moc dodá prostituce. Podle Indiiných citátů takto mluví nejen celebrity a hvězdy vystupující na platformě OnlyFans, nýbrž i přední britské univerzity (svými vlastními slovy) „zpochybňují stigma spojované se sexuální prací“ a nabízejí studentkám pracujícím v sexbyznysu bezpečnostní balíčky, poradenství apod. (191; přímo na internetu lze najít takové nabídky, např. od univerzity v Leicesteru:file:///C:/Users/provo/Downloads/Student%20Sex%20Work%20Toolkit%20for%20Staff%20in%20HE.pdf – pozn. překl.).
Přitom se dívkám dostávalo i školení, „jak nepodlehnout romantickým citům“ vůči mužům, s nimiž souloží (176), a podle Indiina dojemného vysvětlení „to, co obvykle nazýváme láskou – když nás partnerovy city oslovují, když upřednostňujeme jeho potřeby a vzniká mezi námi vzájemná závislost – dostávalo stále důrazněji nálepku ‚(chorobné) spoluzávislosti‘ či ‚úzkostné citové vazby‘“ (194). A to nepodrývalo pouze pohlavní a romantické sbližování. Podrývalo to lásku ve všech jejích podobách.
Úpadek lásky a vzestup umělé inteligence
India podrobně rozebírá, jak v našem světě, jehož středem se stal internet, upadá vše, co ztělesňuje pravou lásku – a jak se dívkám tvrdilo a tvrdí, že své ztráty nemají litovat. Dívky z generace Z například vychovávali v kultuře, která rozvod pojímá jako výraz lásky k sobě a osvobození, a zlehčovali škodlivé účinky rozvodu na děti. Ty, jak tvrdili, by se rozchodem rodičů neměly trápit…
Místo aby dívky této generace nabádali k tomu, aby našly potěšení v pravé, plnohodnotné lásce, lákali je k „přátelství“, které prý najdou prostřednictvím aplikací. I ty nejjedovatější platformy podle Indiina postřehu slibovaly: „Úprava zevnějšku – to není jen aplikace; je to komunita!“ „170 miliónů Američanek nachází komunitu na TikToku“; „Pornhub – pornografické centrum – je komunita, která na tebe čeká!“ (151).
„Nejdrtivější pocit z toho všeho je rozpad vztahů,“ vyvozuje z toho India. „Vytunelování přátelských vztahů. Rozpad rodiny, po němž zbyl dívkám pocit, že jsou ztraceny a hozeny přes palubu. ‚Komunita‘ jako pouhá simulace. Můžeme klidně dál předstírat, že tohle je pokrok – že je to osvobození a ne osamělost. Dívky si však nikdy nepřipadaly opuštěnější“ (161).
A nyní se ta osamocenost zpeněžuje. Nejnovějším příkladem z dílny korporací, které nacházejí nová odbytiště, jsou – jak zdůrazňuje India – „přátelé“ a romantičtí partneři vyrobení umělou inteligencí. „Právě ty společnosti, které nám vytunelovaly přátelské vztahy,“ všímá si, „mají tu drzost, že nám za ně dodávají náhradníky. Dívkám a mladým ženám se prodávají nebývalé, nikdy nevídané napodobeniny, které jim mají nahradit lidské vztahy – a každá je dokonale přizpůsobena našim tužbám a přáním“ (162).
My, lidské bytosti, hladovíme po tom, aby nás někdo znal a miloval. Jsme-li připraveni o skutečné lidi, s nimiž můžeme mít opravdu oboustranné vztahy, prožíváme přímo hladomor. Avšak nitrožilní hadičkou, která nám do žil dodává lásku simulovanou, nás lze ukolébat k halucinaci, že naše potřeby jsou splněny. A právě to dostávají milióny dívek generace Z od svých simulovaných přátel a milenců: pocit, že někdo tu je pro ně. Avšak ve skutečnosti nikdo takový neexistuje.
Diagnóza, která hledá nějaký předepsaný lék
Indiina kniha přináší přesvědčivou diagnózu procesu, jímž dívky generace Z procházejí; avšak v době, kdy knihu psala, hledala ještě správný lék, který by na ni bylo možno předepsat. S naléhavostí vyzývá k návratu do normálních vztahů, ví však, že to nestačí: „Souběžně s krokem zpět, uchýlením se do většího soukromí, investováním do skutečných vztahů a snahou starat se více o jiné potřebujeme najít – víru.“ Poté však ustupuje: „Ne nutně víru náboženskou, nýbrž víru v něco víc, přesvědčení, že něco víc než takovýto život je možné, něco za hédonismem, konzumním životem a soupeřením“ (264).
Po tolika stránkách bystré diagnózy máme z tohohle předpisu pocit, jako kdyby nám proti rakovině nabídla bylinkový čaj. Pokud neexistuje Bůh, neexistuje ani žádné „něco víc“. Nespojí-li se to s něčím reálným, je to klam.
Zdá se však, že v době mezi odevzdáním knihy do nakladatelství a jejím vydáním prošla India duchovní cestou. V rozhovoru s britským spisovatelem Justinem Brierleyem, který také vystupuje v rozhlase, sdílí své zážitky z prvního setkání s křesťanstvím. Zpočátku víru odmítala, protože vyrostla v kultuře, která ji považovala za „staromódní“, „trapnou“ a „nejspíš k ničemu“. Ale později „jsem slyšela lidi mluvit o křesťanství a o všem, co mi nahánělo úzkost“, vzpomíná, „a ach – vnímala jsem, že zde jsou odpovědi, které existují od nepaměti a skutečně jsou odpovědí na každý druh nouze, kterou jsem pociťovala a s níž jsem si nevěděla rady.“
V knize Girls® rekapituluje, že vyrostla v kultuře, která od ní očekávala, že bude zveřejňovat své nejhlubší myšlenky a pocity; a jak se zdá, brání se proto nyní každému nátlaku, když přijde řeč na její rašící víru. Brierleymu to vysvětluje:
Je to pomalá cesta. . . . Osobně prostě cítím, že ten pocit sílí, a čím více o tom píši, tím více v tom vnímám jakousi jistotu, avšak . . . snažím se to spíš uchovat v soukromí, právě proto, že to nechci jen tak nabízet celému světu.
Lidé si často pletou skutečnost, že víra v Ježíše je hluboce soukromá – že se zmocňuje jádra našeho srdce – s představou, že by si ji měli držet uzavřenou v soukromí a nevykládat nic o tom, co přesahuje vlastní já. V tomto případě však tuším, že India moudře poskytuje svému křehkému semínku víry příležitost vyzrát mimo sžíravé světlo podrobného dohledu veřejnosti.
„Už jenom odvaha chodit do kostela pro mne znamenala a stále ještě znamená trochu zápas, protože ve mně přetrvává pocit, že je to pro mne cosi velice cizího a skoro něco jako překážka na cestě,“ vyznává. Tleskám jí za to, že se zaměřuje na vítězství v tomto zápase a na to, aby zapustila kořeny v místním sboru. A jsem jí současně též vděčna za její trefnou diagnózu, kterou předává nám, pro které je církev už tak jako tak domovem.
Rozpoznává, že jsme politicky rozděleni podle pohlaví, neboť mladí muži mají spíše sklon ke konzervativismu a mladé ženy jsou progresívní, a přichází s postřehem:
Myslím, že dnes je problematické, že máme sbory a křesťany, kteří se snaží přitáhnout mladé muže, a mladé ženy právě jaksi zanedbávají, protože si myslí: Běda, ty ani nedokážeme oslovit. Jsou příliš daleko na opačném břehu. A přitom právě ony to zoufale potřebují.
Dívky z generace Z postihlo vykořisťování a zneužívání, vsugerovali jim pocit hrůzy z vlastního zevnějšku a pocit studu za vlastní city. Odřízli je od významných vztahů, nahnali do rdousivých pohlavních styků bez lásky a namluvili jim, že právě tohle jim posílí postavení. Tvrdili jim, že křesťanství je to poslední, co potřebují.
Pokud však – jako India – zahlédnou skutečnou křesťanskou lásku, mohly by si právě uvědomit, že odpovědí na jejich utrpení je Ježíš. „Pokud můžete mladým lidem říci: ‚Víš, je opravdu tragické, že prožíváš takovou úzkost, ale je tu pro tebe celá instituce, komunita pro tebe‘ – myslím, že je to může přivést k víře,“ navrhuje India. A má pravdu.
Po přečtení Girls® jsem poslala esemesku kamarádce Justině, která předtím, než před třemi lety vstoupila do církve, prošla téměř vším, co ta kniha popisuje. Sdělila jsem jí, že jsem četla knihu o tom, jak ženám z její generace ubližovali a lhali. S Indiiným popisem souhlasila.
Dívky generace Z vyrůstaly uprostřed skutečně zlé nouzové situace. Jejich jedinou nadějí je Ježíš. Kniha Girls® nám může pomoci porozumět, čím prošly. Avšak úkolem těch z nás, kdo známe Velkého lékaře, je oslovit tyto mladé ženy jeho poselstvím odpuštění, života a lásky. Pokud to uděláme, sotva nás překvapí, o jak bohatou žeň jde.
Rebecca McLaughlinová je držitelkou titulu PhD z Cambridgeské univerzity a teologického titulu z Oak Hill Seminary v Londýně. Je autorkou několika knih: Confronting Christianity (Konfrontace s křesťanstvím), The Secular Creed (Vyznání světáků), Jesus Through the Eyes of Women (Ježíš očima žen) a Does the Bible Affirm Same-Sex Relationships? (Potvrzuje Bible správnost homosexuálních vztahů?). Můžete ji sledovat na X, Instagrmunebo na jejích webových stránkách.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Překlad Ivana Kultová Zdroj: the Gospel Coalition Datum: 20. června 2026 Foto: Pixabay
