Nová kniha o době, kterou by si přál zažít každý křesťan, o době „velkého probuzení“ – George Whitefield – Život a doba velkého evangelisty probuzení osmnáctého století“. Neobyčejný životní příběh George Whitefielda a jeho blízkých přátel, mezi které patřili nám dobře známí bratři John a Charles Weslyovi. Všichni bojovali nejprve za vlastní porozumění Božímu slovu, zvlášť evangeliu, a když byli z Boží milosti obráceni, kázali slovo všude tam, kam je Pán poslal. Jejich službu provázelo neobyčejné působení Ducha svatého projevující se až hromadným obracením hříšníků ke Kristu – Bůh konal své dílo s velikou mocí, jakou si v dnešní době ani nedovedeme představit.
Proč bychom se tedy měli začíst do životopisu George Whitefielda?
Za prvé je Whitefieldův život poutavým příběhem, který téměř nemá obdoby. Od svých 24 let, kdy vedl největší shromáždění, jaká kdy Amerika viděla, až do své smrti o 30 let později, naslouchal jeho hlasu celý anglicky mluvící svět. Vládne všeobecná shoda, že byl největším kazatelem 18. století a J. C. Ryle o jeho výjimečném kazatelském obdarování napsal: „Věřím, že žádný Angličan, ať už živý či mrtvý, se mu nikdy nevyrovná.“
Za druhé se kázání George Whitefielda stala proměňujícím vlivem historické epochy, která formovala dějiny Británie a Spojených států. Povstalo hnutí, při němž se probudilo dosud spící učení reformace. Zapomenuté pravdy kázané pod širým nebem pozvedly Anglii i jednotlivé americké kolonie, utvořily národní náboženské vědomí, prolomily náboženskou mrtvolnost Skotska a učinily z Walesu národ vychovaný na Bibli, a to vše bylo úzce spjato s působením Whitefielda. Z jeho věrné služby má dodnes užitek celý křesťanský svět.
Za třetí nám Whitefieldův život, který začal v době obrovské náboženské lhostejnosti a skepticismu, poskytuje neobyčejný studijní materiál k průběhu křesťanského probuzení, které je co do velikosti snad druhé hned po apoštolské éře. Skryté prameny velkého evangelikálního probuzení nespočívaly v lidech ani v době, kdy se odehrálo, ale z Boží milosti v novém vylití Ducha svatého do srdcí a myslí lidí. Proto i my v dnešním světě máme naději, že se zvěst evangelia o odpuštění hříchů a novém životu v Kristu Ježíši bude šířit, dokud trvá doba milosti.
George Whitefield
Zdá se, že ztráta finanční podpory ze strany Sira Johna nedělala Whitefieldovi nejmenší starosti. Jako duchovní farnosti Frederica v Georgii získal roční příjem ve výši 50 liber, který však odmítl přijmout. Rozhodl se spoléhat na Boha ohledně zaopatření svých potřeb. Věřil, že takový Boží zásah bude moci považovat za další potvrzení Božího povolání.
Asi po měsíci podivuhodného díla v Bristolu se Whitefield vrátil ke svým studiím na Oxfordu.178 Tohoto příjemného života si dopřál osm týdnů, načež se v domnění, že Oglethorpe již dokonal všechny přípravy, vrátil do Londýna.
Zde na něj čekalo nové důležité seznámení, a to s Jamesem Huttonem. Huttonové byli dva, otec a syn. Otec, reverend John Hutton, M. A., se vzdal své kariéry na základě svých zásad a stal se ředitelem chlapeckého internátu při Westminsterské škole připojené k Westminsterskému opat ství. Byl to učený muž a jeho manželka byla druhou sestřenicí Sira Isaaca
Newtona. Whitefield se u Huttonů ubytoval.
Syn James si nedávno v blízkosti Temple Bar otevřel svůj vlastní obchod s knihami pod názvem Bible a slunce (Bible and Sun). Obchod se stal místem setkávání evangelikálních křesťanů a Jamesův životopisec jej nazval
„kazatelnou, od níž zákazníci nikdy neodcházejí bez rozhovoru, který by nepřinesl užitek jejich duším“. Byl mužem vynikající povahy a během nad cházejících dvou let byl jedním z Whitefieldových nejbližších společníků. Po návratu Wesleyů z Georgie pak sehrál stejnou roli i v jejich životech.
Čekání na Oglethorpa se snažil Whitefield využít, jak říká, „svým ob vyklým způsobem, tj. četbou a modlitbou nad Božím slovem na kolenou“. Jeho odpočinek však neměl dlouhého trvání, neboť jej předcházela pověst jeho služby v Bristolu a brzy byl naléhavě žádán o další kázání.
Jen málo mužů by se chtělo zhostit úkolu, k němuž byl povolán Whitefield. Některé náboženské společnosti pořádaly v jistých kostelech bohoslužby pod vlastní záštitou. Při nich hostující duchovní vysluhoval svátost přijímání, kázal a pořádal sbírku na charitativní účely.
Zasvěcení Boží a lidské
však vymezena doba mimo pravidelné bohoslužby, a to obvykle v šest hodin ráno. Jenže jak se dalo očekávat, v takovou hodinu bylo posluchačů poskrovnu, bohoslužby mdlé a sbírka nevelká. Sponzoři proto neustále hledali takového kazatele, který by byl schopen vdechnout trochu života tomuto ponurému podniku, a když se na scéně objevil Whitefield, oka mžitě jej požádali o pomoc.
„Pozvání jsem přijal [píše], a přišlo tolik lidí, že jsme někdy museli posvěcovat chléb a víno dvakrát či třikrát a obsluhující měli co dělat, aby donesli celou sbírku až ke stolu přijímání.“179
Okamžitě byl požádán, aby sloužil i na dalších bohoslužbách o nedě lích a dalších dnech v týdnu. Zde je jeho podivuhodný příběh:
„Shromáždění neustále narůstala a v Den Páně jsem obvykle kázal čty řikrát, a to velmi početným a pozorně naslouchajícím davům. Kromě toho jsem též dvakrát či třikrát předčítal modlitby a pěšky nachodil okolo dvanácti mil při cestování mezi kostely. Bůh ale dal mým nohám hbitost a na konci dne plného práce mne vždy naplnil nevýslovnou radostí. Proto jsem začal vnímat laskavé rady svých přátel, abych se šetřil, jako pokušení. Ze své každodenní zkušenosti jsem totiž viděl, že čím více práce jsem udělal, tím více jsem se mohl účastnit Božího díla…
Po dobu téměř tří měsíců se ke mně nepřestaly hrnout davy lidí ke sly šení Božího slova … Někdy se na mé břidlicové tabulce nahromadilo až přes tucet jmen kostelů, kterým jsem přislíbil kázání. V den kázání pak museli u dveří stát strážmistři, aby zachovali pořádek. Pohled na tyto davy byl úchvatný. Hlavy byly tak natěsnány vedle sebe, že by bylo možné po nich chodit, a i v největších kostelích nebylo pro všechny návštěvníky místo. A lidé naslouchali tak pozorně, jako se naslouchá poselství z věčnosti.
Kázal jsem nyní běžně devětkrát týdně. Svátosti takto brzy ráno nás plnily posvátným úžasem. V Cripplegate, ve Svaté Anně i ve Forster Lane, jak často jsme před sebou spatřili Ježíše Krista vyvýšeného a ukři žovaného! Za nedělního rána, již dlouho před rozbřeskem, bylo vidět ulice plné lidí s lucernami, jak proudí do kostela a promlouvají mezi sebou navzájem o věcech Božích. Poblíž stojící přednáškové kostely180 byly plné lidí, kteří se nedostali do místa mého kázání, a ti, kdo se tam
Deníky (Journals), str. 87
Přednáškové kostely (Lecture churches – pozn. překl.) byly ty, v nichž se konala shro máždění pořádaná náboženskými společnostmi. Kázání při těchto příležitostech se
dostali, byli tak zasaženi, že se podobali lidem probodeným šípem či stiženým zármutkem nad smrtí prvorozených.“181
Tato Whitefieldova služba trvala čtyři měsíce. Začala koncem srpna a trvala až do jeho odjezdu do Georgie koncem prosince. Další záznam o ní nacházíme v jeho dopise, který napsal v listopadu:
„Předminulý týden jsem kázal desetkrát v různých kostelech, a minulý týden v sedmi. Včera jsem kázal čtyřikrát a dvakrát předčítal modlit by, ačkoliv jsem předcházející noc nespal déle než hodinu a strávil ji rozmlouváním o Božích věcech a v přímluvných modlitbách… Zahajuji charitativní kázání, která se konají dvakrát až třikrát týdně, vedle dalších dvou až tří o nedělích. Každý týden se vybere šedesát až sedmdesát liber pro chudobné děti. Tisíce lidí by se rády účastnily bohoslužeb, ale nemohou.“182
Dochovaly se důkazy o tom, že většina Londýna, tehdy města o pěti stech tisících obyvatel, byla hluboce pohnuta Whitefieldovým kázáním. Proč ale všichni tito lidé přicházeli? Co to bylo, co v jeho kázání či osob nosti tolik přitahovalo zástupy?
Není pochyb o tom, že tyto davy byly hnány duchovním hladem. Doba byla charakteristická všudypřítomným zamítnutím morálních zábran, zce la otevřeným zavržením Písem, bujícím zločinem a mrazivou bezcitností. Lidé marně hledali pomoc u církví a na většinu duchovních se dívali již jen s hořkým pohrdáním. Biskup Ryle o duchovních té doby píše následující:
„Většina z nich zabředla do světskosti a na své pravé povolání zapo mněla, ani o ně nejevila zájem … Zabývali se lovem, střelbou, farmář stvím, kleli, pili a hráli hazardní hry. Zdálo se, že cokoli je zajímá více než Ježíš Kristus ukřižovaný. Když se sešli, bylo to obvykle proto, aby připili na zdraví „králi a církvi“ a vzájemně se budovali v pozemském smýšlení, předsudcích, nevědomosti a formalitách. Když pak odjíždě li do svých domovů, pracovat a kázat si plánovali co nejméně. A když už někdy kázali, byla to kázání tak nevýslovně a nepopsatelně špatná, že jedinou útěchou je mi říci, že většinou kázali prázdným lavicím.“183
nenazývalo kázáním, nýbrž přednáškou proto, aby se odlišily bohoslužby pořádané státní církví.
Poprava oběšením v Tyburnu od Williama Hogartha. Viz strana 203.
Poprava byla příležitostí k bujarému veselí. Diváci si mohli zakoupit místa na tribuně, přičemž nejdražší byla ta nejblíže šibenici. V pravém popředí zve žena zákazníky ke hře, při níž se hází míč do vysokých pohárů; další žena svírá tvář chlapce, který nezbedně převrhává její vozík s ovocem na prodej. Žena na povoze za nimi prodává gin a poblíž spolu zápasí sku pina mužů s tyčemi. V popředí, blíže středu obrázku, drží muž psa za ocas a chystá se jej hodit na povoz pro mrtvé, zatímco po jeho pravé straně stojí žena a nabízí kopii posmrtného dopisu odsouzence. Za ní vidíme ženu odhazující své dítě na zem, aby se pěstmi pustila do nějakého muže.
Kočár poblíž středu obrázku veze úředního kaplana. Kat se opírá o ši benici, kouří dýmku a z vrchní řady tribuny je vyslán holub zpět do vězení na důkaz toho, že popravčí slavnost dorazila do Tyburn. Vojenská jed notka na koních provází popravčí vůz, v němž stojí odsouzený a opírá se o vlastní rakev. Když krátce před probuzením Hogarth namaloval první skicu tohoto svého obrazu, byl na něm jen samotný odsouzenec na po pravčím voze, neboť „žádný člověk neměl starost o jeho duši“. Ale v této druhé verzi, namalované o pár let později, vidíme na popravčím voze také metodistického kazatele Silase Tolda, jak bez ohledu na okolní davy stojí s otevřenou Biblí, vztyčenou rukou a oznamuje ubohé oběti cestu věčné ho života.
Zasvěcení Boží a lidské
Jistěže napříč denominacemi se našli mnozí, kteří na tom byli lépe, ovšem i mezi nimi bylo těžké najít zapáleného evangelistu a pevné přesvěd čení o pravdách křesťanské víry. Mezi nonkonformisty této doby se tyčily dvě velké osobnosti, Isaac Watts a Philip Doddrige, ovšem i tito dobří muži se příliš obávali, aby je snad někdo pohrdavě neoznačil za fanatiky, jak byla většina duchovních služebníků označována. Smělé a bojovné křesťanství bylo tedy neznámé.
Zástupy Londýňanů, kteří nenacházeli stravu pro svou duši v sou dobých církvích, se tedy obracely na náboženské společnosti. Ale moc hříchu a nevíry byla již tak silná, že i v tomto prostředí byla cítit beznaděj. Zároveň zde však byla i touha a snad i očekávání, že Bůh povolá mocného muže, který se ujme jeho díla.
A právě v této době z londýnských kazatelen zazněl hlas George Whitefielda, který promlouval s tím nejpevnějším přesvědčením a navíc tak, že mu všichni rozuměli. Nekázal nic jiného než základní nauky an glikánské církve, avšak na rozdíl od většiny duchovních se jeho osobní život vyznačoval svatostí a vše kolem něj jako by žhnulo zápalem pro Boží dílo. Některé lidi k němu bezpochyby přitahovala jen zvědavost a jiné zase nadšení spojené s jeho odjezdem do Georgie. Většinu davu však přede vším táhl duchovní hlad. Mnozí ho pak následovali od jednoho kostela k druhému, jen aby ho znovu a znovu uslyšeli kázat.
Můžeme si být ale také jisti, že lidé nacházeli cosi přitažlivého v sa motném mladém kazateli. Byl vždy nezvykle pečlivě upraven, v čemž se zračilo jeho chápání křesťanské kázně, a jeho vystupování bylo plné lehkosti a grácie. Tuto jeho životní fázi charakterizovala stále ještě neoká zalá mladistvost, avšak vědomí toho, že je povolán Bohem, mu dodávalo neobvyklou duchovní autoritu a odvahu. Mnohým svým posluchačům připadal jako posel z nebe. Byl zářivého vzezření a vystupoval jako ten, koho posílá Bůh. Stejně jako Charles Wesley, který ho již dříve nazval „an dělským hostem“, jej mnozí začali nazývat „serafín“.
Tato osobní přitažlivost však nikdy nezastínila Whitefieldovo pozo ruhodné řečnické umění. Tento dar, který se projevil již při jeho prvním kázání, se postupně zdokonaloval s každým dalším kázáním. Benjamin Franklin, který mu často naslouchal v pozdější době, o něm řekl:
„… každý přízvuk, každý důraz a každá modulace jeho hlasu byly tak dokonale utvořeny a umístěny, že i když někoho nezajímal obsah
George Whitefield
jeho promluvy, nemohl se ubránit příjemnému dojmu. Bylo to velmi podobné zážitku z poslechu skvělého hudebního díla.“184
Přesto by však bylo velmi zavádějící se domnívat, že Whitefieldovo kázání bylo jen pouhým představením. Opak byl pravdou. Tím nejpo zoruhodnějším rysem jeho kázání byla vroucí upřímnost bez jakéhokoli náznaku něčeho umělého. Jeho vnější projev byl jen výbojem onoho du chovního žáru, který provázel celý jeho život.
Toto jsou však jen lidské pokusy o vysvětlení Whitefieldova úspěchu. Vidíme v nich jeho nezvyklé schopnosti, ale jeho úspěch nespočíval ani v jeho výřečnosti ani v jeho zápalu. Když pohlédneme zpět do historie, vidíme, že čas, který Bůh zvolil, aby „povstal a ukázal své smilování se Siónem …ano, ten pravý čas nastal“, a když povolal Whitefielda, provázel jej a jeho službu „mocným vylitím svatého Ducha“. Byla to právě Boží moc, která byla tím hlavním tajemstvím Whitefieldova úspěchu.
Memoirs of the Life and Writings of Benjamin Franklin (Paměti ze života a díla Benjamina Franklina, sv. 1., str. 87
Zdroj: Poutnikova četba Datum: 23. června 2026 Foto: Poutnikova četba
