David Novák / Ztráta jako univerzální zkušenost

Nedávno jsem běžel nějaký běh a dostal účastnickou medaili, jenže jsem ji ztratil. Ale pak zase nalezl. Bible má podobný příklad: Má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde?  A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘  V toto textu Lk 15 sice nejde o medaili, ale přiznejme si, že nález čehokoliv potěší. Zároveň ztráta medaile nebo peněz zabolí, ale zase o tolik nejde, zvláště když to srovnáme s následující příběhem. 

Kdysi mi jeden kamarád v mém věku poslal mail a když jsem otevřel přílohu, bylo v ní parte a na něm jeho dítě… dvě ztráty – medaile a dítěte, které jsou ale zcela nesrovnatelné. Zároveň každý z nás někdy něco ztratil a každý z nás něco a také někoho ztratí. Člověka, vztah, zdraví, sny o budoucnosti, peníze, klíče. Čím hlouběji jsme k tomu nebo k němu byli připoutání, tím více to bolí. Ztráta je jedna z nejběžnějších ale i nejtěžších lidských zkušeností. 

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Marie a Marta

Nechci být cynik, ale pokud je vám okolo třiceti a méně, pak pravděpodobně každý z vás bude sedět na pohřbu svých rodičů. Ale nemusí jít jen o smrt, ale třeba o zdraví, sny, majetek, děti odletí z hnízda, mnozí z nás se bojí, že naše civilizace ztrácí svobodu atd. Nejde o to, jestli ztrátu zažijeme, ale jak ji uneseme.  Proč ztráta bolí? Protože se jedná o rozpad světa, jak jsme ho znali, a s tím související narušení jistot, zaběhlých pořádků. Něco nebo někdo tu je, a nejednou tu není. 

Jaké bývají reakce na ztrátu? Šok („to není možné“), hněv („proč se to stalo, kdo za to může?“), vina („mohl jsem něco udělat jinak, mohl jsem tomu předejít“), prázdnota („už tu není“), únava, pocit beznaděje („tolik jsem se snažil a najednou je to pryč, ztratilo se to, někdo mě podvedl, umřel“). Tyto a jistě i mnohé další reakce jsou náročné i proto, že se týkají našich emocí, které se nedají úplně ovládat. Racionálně víme, že občas něco ztratíme, že smrt patří k životu, ale to nám nepomůže. Jsme smutní, prázdní, vzteklí, rozčarovaní atd.  

Otázka je, co s tím? Jak na ztrátu a s ní související bolest reagovat? Dovolím si navrhnout pár následujících nápadů. 

Dovol si truchlit a prožít bolest

Nejedná se o slabost, malou víru, ale přitakání realitě. Často je třeba si bolestí projít, přiznat ji a pojmenovat. Zároveň přines bolest Bohu, a to ne až po zpracování, vyrovnání se s bolestí či po tom, až budeš znát všechny odpovědi. Především Žalmy jsou až nápadně plné nezpracované bolesti. Uvedu jeden příklad za všechny, kdy David a po něm Ježíš volají „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.” Ž 22 Jiným příkladem je Ježíš a Lazar: „Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!”” Lk 19, 41

Drž se naděje

Křesťanská naděje není pocit, ale rozhodnutí. Vím, že ztráta je těžká, vím, že emoce pracují a že bývají neovladatelné, vím, že bolest se někdy zdá nesnesitelná a že dokáže člověka dostat na kolena. Zároveň právě v těchto chvílích si máme a můžeme uvědomit, že ztráta nemá poslední slovo, že není konec příběhu, že Bůh je přítomný i v temnotě a že Bůh nedělá chyby. Někdy to znamená vyznání: „Bože, já už nemám sílu věřit – ale držím se Tebe.“ Někdy je udržet si naději boj. V tomto duchu vyznává Job uprostřed svého krutého trápení a ztrát: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru Jb 19, 25 – 27 Jedním z nejsilnějších vyjádření naděje uprostřed krize je Komenského vyznání: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ (Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.)

Nezůstávej sám

Ztráta a bolest mají tendenci izolovat. Ale křesťanství je komunitní víra. Proto je třeba s někým bolest sdílet.  Církev není místo silných, ale nesoucích se navzájem. Někdy se nám nechce bolest sdílet, abychom nevypadali špatně, někdy čekáme, až si nás někdo všimne. Je proto třeba být i proaktivní, nestydět si o pomoc říci, stejně tak pomoc nabídnout. Nemusíme mít správné odpovědi, řešení, ale můžeme nabídnout blízkost.

Příkladem je nám Ježíš: “Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Mt 26, 35 – 37

Zkusme se na ztrátu a s ní související bolest dívat jako na učitele, který nám bere to, co jsme považovali za samozřejmé a odhaluje, co je skutečně podstatné. V bolesti se rozpadá iluze kontroly, ale zároveň se rodí hlubší citlivost pro druhé a pro křehkost života. Často teprve ve ztrátě pochopíme hodnotu vztahů, času a věcí, které nelze koupit ani nahradit. Ztráta nás neochuzuje jen o to, co odešlo, ale pokud s ní moudře pracujeme, může nás – možná pro někoho paradoxně i obohatit. Proč? Protože nás učí nás nést rány, aniž bychom ztratili schopnost věřit. A někdy velmi pomalu a nenápadně otevírá prostor pro nový začátek, který by bez ní nikdy nevznikl.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 28. září. 2026 Foto: WikimediaCommons