Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Mk 10, 35 – 45
V tomto textu je skryto jisté tajemství vedení, kdy jeden pohled reprezentují bratři Zebedeovi a druhý pohled Ježíš. Text je zarámován veršem 35 „chceme, abys nám učinil, o co tě požádáme“ a Ježíšovým výrokem „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby dal…“ Vidíme dva světy. Jeden je svět ambicí, vlivu, moci, výhod, slávy a druhý je svět kříže, ponížení a služby. Vidíme dokonalý protiklad pojetí vedení, služby a života.
Chtěl bych ukázat tři protiklady.
První je protiklad mezi sobeckou ambicí a obětí. J. Stott v jednom komentáři napsal, že „vyjádření bratrů (chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme) lze hodnotit jako nejhorší, nejnestoudnější sobeckou modlitbu, jakou se kdy kdo modlil“. Jakoby zde byla vyjádřena modlitba Páně naruby, kdy místo buď vůle tvá zde bratři vyjadřují buď vůle má, nebo buď vůle naše. Jinými slovy, moje touha je to nejdůležitější a ty to Bože naplň. Výsledkem je, že někdy je svět ale i církev plná kariéristů, kteří usilují především o čest, prestiž, uznání, úspěch, kteří hledají především, jak ze života a z druhých něco vytřískat. V tomto pojetí je Ježíš výborný nástroj, jak toho dosáhnout. Někdy se přístup „dej nám, o co žádáme“ může přenést i do vedení, kdy člověk časem zjistí, že vedení v sobě může nést i výhody v podobě obdivu, slávy, uznání, moci, vlivu, cestování atd. Určité výhody vycítili Jakub a Jan. Jistě ve slovech „dej nám oč tě požádáme“, nechtěli žádat o to, aby se museli obětovat. Ježíš jim a nám ale nastavuje jinou perspektivu. Perspektivu kříže, oběti a služby. Svoji moc Ježíš skutečně využívá, ale k tomu, aby sloužil druhým, a když to bylo třeba, aby se pokořil, nikoli aby ze své pozice získal výhody.
Druhým protikladem je rozhodování se mezi mocí a službou.
Místa, na kterých Jakub a Jan chtěli sedět, evokují moc. Každý by měl jeden trůn, z kterého by řídili druhé. Slovo moc je podobné jako moci (něco udělat). Kdo má moc, ten může, a čím má moci více, tím více může. Opakem je nemoc, kdy být nemocen doslova znamená nemít moc, nemoci dělat to, co chci, nemoci ovládat okolnosti a druhé. Jedno z pokušení je, že se člověk snaží druhé někam pohnout z pozice moci. Jenže tajemství vedení a to nejen ve firmách, v církvi, ale i v rodině je z pozice vlivu, o kterém budeme více číst v jedné z dalších kapitol. Navíc Ježíš tento přístup ještě upřesňuje, když mluví o službě. Ježíš zde ukazuje na nový model společenství a vedení, které není postaveno na nadvládě, ale na vzájemné službě, na snaze pomoci druhému a nestrachování se při tom, zda ztratím svou image, moc nebo vliv.
Třetím protikladem je kontrast mezi pohodlím a utrpením.
Tím, že Jakub a Jan žádali o trůny a slávu, tak vlastně vyjadřovali touhu po pohodlném bezpečí. Zároveň asi čím dál více vnímali, že společenství s Ježíšem jim moc kýženého bezpečí neposkytuje. A ono popravdě neposkytuje bezpečí ani dnes. Nemusíme být ohroženi na životě, ale následování Ježíše, které s vedením hluboce souvisí, nás stejně vytrhává z bezpečí, pohodlí a zajištěnosti.
Chtěl bych se právě nad otázkou utrpení chvíli zastavit. Švýcarský křesťanský psycholog a autor mnoha knih, P. Tournier kdysi napsal knihu Tvořivé utrpení. Jeho kniha začala odkazem na jakýsi článek, který se jmenoval „Sirotci vedou svět“. Autor učinil ohromující objev, kdy ze životních příběhů nejvlivnějších vůdčích osobností dějin našel téměř 300, kteří byli sirotci. Namátkou jmenuji A. Velikého, J. Caesara, Karla V., Ludvíka XIV. nebo G. Washingtona, Napoleona ale i Lenina, Stalina a Castra. V náboženství uveďme Mojžíše, Buddhu, Konfucia nebo Mohameda. Toto Tourniera zastavilo, protože celý svůj život přednášel o klíčové roli matky a otce, což přesně tito lidé neměli. Autor článku Sirotci vedou svět vyvinul teorii, že nejistota vyplývající z emocionální deprivace v těchto lidech vyvolala mimořádnou touhu po moci. Jiný autor s touto teorií nadále pracoval a došel k názoru, že jakákoli deprivace (nejen sirotka) vede k tvořivosti. Tournier ale došel k jinému pohledu. Tvrdil, že padesát let se mu pacienti svěřovali se svými bolestmi a konflikty, aby nakonec viděl, jak se skrze svoje utrpení proměňují. Jejich utrpení se nestalo automaticky příčinou růstu, ale příležitostí k růstu. Otázka ale je, proč někteří skrze utrpení rostou a jiní ne. Tournier odpovídá: záleží na pomoci, která se jim dostane zvenčí. Deprivace nebo chcete-li utrpení bez pomoci lásky, znamenají katastrofu, zatímco rozhodujícím faktorem v tom, aby deprivace přinesla ovoce, je láska. Tedy nejedná se až tak o utrpení samé, které přivádí lidi k dospělosti, ale o tom, jak na utrpení reagujeme. Jinými slovy utrpení samo o sobě nemusí člověka někam posunout, ale lidé se málokdy v životě posunou vpřed bez utrpení. Není to utrpení, co způsobuje, že člověk roste, ale člověk většinou neroste bez utrpení.
Když Písmo ilustruje, jak Bůh používá utrpení k naplnění svého cíle, pak používá tři obrazy: Je to obraz přísné výchovy, taviče stříbra a zlata a nakonec prořezávání vinné révy. Všechny tři metafory ukazují negativní proces. Ukázňování dítěte, přetavování kovu a prořezávání keře. Zároveň všechny nesou pozitivní výsledek – dobro dítěte, čistotu kovu a plodnost révy. Jinými slovy platí, co někteří křesťané shrnuli do tvrzení, že utrpení se může stát prostředkem milosti. Nakonec to vidíme i u Pavla a jeho ostnu v těle, nebo čteme-li následující text: Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti (Žd 5, 9).
Vzhledem tomu, že Jakub s Janem nečetli P. Tourniera, tak se jim spíše zamlouval výhled pohodlného života, kdy na nabídku popíjení z kalichů nadšeně reagují, že se rádi napijí ze stejného kalichu jako Ježíš. Zvláště pokud se účastnili svatby v Káni Galilejské nebo o této svatbě slyšeli, nebylo se co divit. Jenže Ježíš hovoří o kalichu utrpení, což jim zřejmě došlo později. Ježíš nezastírá, že jak vedení, tak následování v sobě prvek utrpení nese. Jenže utrpení pro Krista, které je s vedením spojené, má smysl a hlavně nás přetváří – pokud s ním správně pracujeme.
Rozhovor Ježíše a bratří Zebedeových ukázal na tři vůdcovské protiklady: Sobecké ambice nebo oběť, moc nebo služba, pohodlí nebo utrpení. Součástí vedení je rozhodování se mezi těmito dvěma protiklady. Každý den máme možnost zvolit si jednu z těchto dvou cest. Pokud Ježíš bratřím Zebedeovým ukazuje, že jeho cesta je ta těžší, naskýtá se otázka, zda není vedení a s ním spojené následování jistým druhem masochismu. Proč si komplikovat život? Přece se dá žít i „na pohodu“, nekomplikovat si život.
Nejde o to cíleně si komplikovat život, ale následovat Ježíše a vlastně celý život se učit žít pod otázkou – co Pane ode mě chceš a co se ti líbí. Více myslet na něj a na druhé než na sebe. Ze začátku se tato cesta učedníkům nezdá, ale nakonec vidíme, že později Jakub vyzná: Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jk 1, 2 – 3) a Jan: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. (1 J 2, 15)
Nejednou vidíme jakoby jiné vedoucí, vedoucí s jinými postoji, než když se hádali, kdo bude vládnout. Vedoucí, kteří se nechali přetvořit Kristem…
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 7. listopadu 2026, foto: Wikimedia Commons
