V poslední době jsem prožíval vzrušující dny, neboť vyšla má knížka Život pod dohledem. Teď mám v hlavě několik závažných článků, ale potřebuji trochu vypnout, a tak vložím na trpělivá bedra mých čtenářů poněkud odlehčenější úvahu nad známou českou písničkou Ach, synku, synku, kterou měl velice rád náš první prezident T. G. Masaryk. A je to tak trochu úvaha i nad ním a nad povahou Československa.
Ve zmíněné knize Život pod dohledem jsem něco psal o svých rodičích i prarodičích, ale do vzdálenější minulosti jsem z dobrých a pochopitelných důvodů nešel. V posledních letech vyšla řada knih o Masarykovi, ale nenašel jsem jedinou, která by se zmínila o vztahu T. G. Masaryka k mému pradědečkovi, kazateli Františku Urbánkovi. Přitom může jen těžko být pochyb, že přátelství s kazatelem Urbánkem nemohlo zůstat bez vlivu na našeho prvního prezidenta. Snad se mi někdy podaří nastudovat a napsat o tom více.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Neodpustitelný hřích
Onen vztah měl dramatickou genezi. V roce 1915 byl Masaryk v zahraničí. Jeho americká manželka a jeho děti ale zůstaly v Praze, tedy v tehdejším Rakousku-Uhersku. Masarykovi příbuzní byli pochopitelně pod dohledem, neboť Masaryk byl považován za velezrádce. Odsouzen byl sice až 6. prosince 1916, nicméně rodina byla sledována již o dva roky dříve.
15. března 1915 zemřel Masarykův nejstarší syn Herbert.[1] Paní Masaryková žádala postupně několik protestantských duchovních, aby vykonali církevní pohřeb, ale všichni ji odmítli, patrně ze strachu, že by si tím přivodili pronásledování vládní moci. Všichni, až na jednoho. Tím byl právě František Urbánek, kazatel Svobodné církve reformované, předchůdkyně dnešní Církve bratrské.
Ukázalo se, že obavy duchovních nebyly neopodstatněné. Františku Urbánkovi bylo tehdy 49 let a měl 5 dětí. Nedlouho po onom pohřbu byl povolán na frontu, kde byl – člověku se chce říci naštěstí – raněn, a proto z armády propuštěn. Mohl se vrátit k práci ve svém sboru na pražském Žižkově. Tento sbor podporoval během války Masarykovu rodinu, která zůstala zcela bez prostředků, až do konce války. Masaryk se setkal s Urbánkem několik dní po návratu z exilu a za vše mu poděkoval. Od té doby se tito dva muži setkávali nikoli snad pravidelně, ale nikoli výjimečně. V rodině koluje řada anekdot (ve smyslu útržků různých událostí, ne ve smyslu vtipů), které tady nebudu uvádět, protože je nemám ověřené.
Přemýšlel jsem o tom, proč měl náš první prezident tak rád právě písničku Ach, synku, synku. Nyní pustím na špacír svou fantazii a dovolím si vyslovit určitou hypotézu.
Je obecně známo, že nositelkou českého národního obrození byla buržoazie. V tom byli Češi ve střední Evropě ojedinělí. V Německu byla situace složitá a nejednoznačná; v Polsku a Maďarsku byla nositelkou národního obrození šlechta. Poláci a Maďaři byli početnější než Češi. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že Poláci neměli vlastní stát. Část české šlechty se na národním probuzení podílela, nicméně o šlechtě jako celku se to říci nedá. Vztah českého národa ke šlechtě byl celkově negativní, což souviselo se situaci po Bílé Hoře, kdy značná část české šlechty musela zemi opustit a její majetky obsadili šlechtici z ciziny, zejména z Německa, Itálie nebo Francie.
Příslušníci šlechtického stavu – teď mám na mysli Poláky, Maďary (a také Rusy, i když v Rusku se o národním obrození nedá mluvit) – byli zvyklí dělat dluhy. Ne tak česká buržoazie. Ta si osvojila protestantskou etiku, jak ji popisoval Max Weber, a do jisté míry to platí i o příslušnících buržoazie katolické. Česká buržoazie dluhy nedělala a díky tomu se zejména Čechy a do velké míry i Morava staly nejprůmyslovější a nejrozvinutější částí Rakouska-Uherska.
Písnička, kterou se zde zabývám, obsahuje mnohá poučení, a myslím, že o něčem podstatném vypovídá. Uvedu v bodech:
- Otec už nechává syna hospodařit samostatně, ale neztrácí ho ze zřetele, protože za něj stále cítí odpovědnost.
- Syn reprezentuje množinu lidí, kteří se snadno nechají odradit, když narazí na problém („kolečko se polámalo“). Otec to nenechává jen tak být.
- Tato písnička odráží samozřejmost postoje, že věci, které se pokazí, je dobré okamžitě řešit. Zlámané kolečko je jednotlivost, nicméně dobré hospodaření se skládá z těchto jednotlivostí.
Masarykovi a české buržoazii obecně záleželo na dobrém hospodaření. Tento charakter – a to považuji za velice zajímavé – se projevoval i po první světové válce. Český přístup k hospodaření způsobil, že ač bylo Československo obklopeno státy, které v prvních poválečných letech zakusily bez výjimky astronomickou inflaci, ono samo zakoušelo deflaci! Když se pak po druhé světové válce všechny tyto státy ocitly v orbitu Ruska, vstoupilo do hry mnoho jiných faktorů, nicméně mezi těmito středoevropskými národy byly stále ve hře určité síly související s minulostí. Dluhy dělali Poláci a Maďaři, nikoli však Češi. O mnoho let později Československo stejně jako ostatní státy zavádělo kapitalismus; na rozdíl od nich ale mělo minimální zahraniční dluh, což neplatilo o Polácích a Maďarech, a Polsko a Maďarsko opět zakoušely vysokou inflaci, jakou Československo nikdy nezažilo, byť určitou míru inflace jsme zakusili také.
Nicméně nic netrvá v světě věčně. V posledních letech jako by si Polsko a Česká republika vyměnily pozice. Miliony Poláků pracovaly nějakou dobu v cizině, a tak si osvojily kapitalistickou pracovní morálku, a když se za covidu Poláci vraceli domů, uplatnili svůj přístup a nabyté know-how. Čekal jsem, že nastane náraz do zdi, a ono tomu bylo naopak: Polská ekonomika za covidu rostla jako jediná v Evropě. (Prosím vás, nechytejte mě za slovo, fakt nevím, jak na tom bylo San Marino nebo Andorra.)
A co u nás? Český národ zakouší nehospodárnou politiku a zvyšuje zadlužení i v čase hospodářského růstu. Ducha, kterého nezdolali ani komunističtí hospodáři, „přemohly“ až současné vlády, zejména ta nynější Babišova.
Tak si vyhrňme rukávy a pusťme se do opravy toho, co se zlámalo, až už to bylo kolečko nebo něco jiného.
Autor je teolog a publicista, Datum: 29. října 2026, Foto: Wikimedia Commons
