Během své pastorační praxe jsem se setkal s několika lidmi (šlo jak o muže, tak o ženy), kteří se velice trápili. Byli totiž přesvědčeni, že se dopustili neodpustitelného hříchu proti Duchu svatému. Oč vlastně šlo, tedy čeho se měli dopustit, už si v jednotlivých případech nepamatuji. Ve skutečnosti to ani nebylo důležité, jak se pokusím vysvětlit v závěru tohoto článku.
O neodpustitelném hříchu se v Novém zákoně píše na dvou místech či lépe řečeno ve dvou situacích (výskyt ve třech evangeliích počítám za jedno místo – jde o tatáž slova). Je to jednak ve všech třech synoptických evangeliích, a sice v 12. kapitole Matouše, 3. kapitole Marka a v 12. kapitole Lukáše. Druhé místo je v 5. kapitole 1. listu Janova, kde v 16. verši čteme: Uviděl-li by někdo svého bratra, že hřeší hříchem, který není k smrti, ať za něj poprosí, a Bůh mu dá život; těm, kdo nehřeší k smrti. Je hřích k smrti; u takového neříkám, aby prosil.
Jan zde mluví o hříchu, který „je k smrti“, a domnívám se, že tento hřích je totožný s oním neodpustitelným hříchem, o kterém mluví Pán Ježíš, když říká: „A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Tomu však, kdo by se rouhal (ř. promluvil zle) proti Svatému Duchu, odpuštěno nebude“ (Lk 12:12).
Jan tedy zmiňuje neodpustitelný hřích, a je patrně důležité, že mluví o hříchu v jednotném čísle, nikoli tedy o „hříších“. Proto si nejsem jist, zda je správné učení o „sedmi smrtelných hříších“. (Za sedm smrtelných hříchů se považuje pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost.) Jsou to nepochybně vážné hříchy, nicméně vidíme-li někoho, kdo se těchto hříchů dopouští, můžeme se za něj modlit. Já jsem ostatně rád, že se za mě někdo modlil, když jsem se těchto hříchů dopouštěl. Janovo slovo, že se nemáme modlit za člověka, který hřeší hříchem „k smrti“, neznamená, že se nemůžeme modlit za někoho, kdo se dopustil některého z uvedených sedmi hříchů.
Pán Ježíš nám naštěstí jasně specifikuje, co oním „hříchem k smrti“ je. A jasně říká, že může být odpuštěno dokonce i to, když někdo mluví nepatřičně či pohrdavě o „Synu člověka“, tedy o něm samotném: „…kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (Mt 12:32). Lukáš říká v podstatě totéž, a stejných slov používá i Marek: …kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (Mk 3,28-29). Evangelista Marek v následujícím verši výslovně uvádí i důvod, proč to Pán Ježíš řekl: Říkali totiž: „Má nečistého ducha“ (3,30).
Matouš a Lukáš toto explicitní vyjádření neuvádějí, nicméně ono vyplývá z kontextu. Ten je u všech tří synoptických evangelistů tentýž: Pán Ježíš uzdravuje, jeho služba je pozoruhodná, a lidé si kladou otázku, zda je Ježíš oním očekávaným Mesiášem. Přitom šlo o míru a rozsah Ježíšových uzdravování, nikoli o samotnou fakticitu, že šlo o skutečné uzdravení. To bylo samo o sobě sice vždy pozoruhodné, nicméně nikoli ojedinělé. Uvědomme si, že farizeové nezpochybňovali, že Ježíš skutečně uzdravuje. V sázce byla – kvůli postoji farizeů – otázka, jaký je zdroj této uzdravující moci.
Pro někoho je možná překvapením, že Pán Ježíš nebyl jediný, kdo tehdy uzdravoval: „A vyháním-li já démony v moci Belzebula, v čí moci je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci“ (Mt 12,27). (Slovo „synové“ zde může znamenat „žáci“ nebo „učedníci“.)
Provinění farizeů spočívalo v tom, že Ježíšovy mocné činy – uzdravování a vysvobozování od démonů – připisovali moci Božího nepřítele. A zřejmě zcela vědomě.
Mezi farizeji a zákoníky byly různé směry či „školy“. Jednoho z farizeů známe jménem. Čteme o něm ve 3. kapitole Janova evangelia. Jmenoval se Nikodém. Ve Skutcích čteme o farizejích, kteří se stali součástí Boží církve (viz např. Sk 15,5). Nás ale zajímá, s čím Nikodém přichází za Pánem Ježíšem. Začíná slovy: „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh“ (Jan 3,2).
Nikodém nedospěl k poznání, že Pán Ježíš je Mesiáš. Považoval ho za učitele. Ovšem za učitele, který přišel od Boha. V tuto chvíli nás ale zajímá jiné slůvko: „Víme.“ Ne tedy, „Já vím“. Koho má na mysli? Celý Izrael? Členy Velerady? Připadá mi nejpravděpodobnější, že farizeje, tedy své druhy. Nikodém říká „víme“, nikoli „vážně o tom uvažujeme“ nebo něco podobného. Možná v tom někteří měli „guláš“, jak se říká. Možná pořádně nedomysleli, co říkají, když vyslovili slova: „V moci knížete démonů vymítá démony.“
A právě tento postoj prohlašuje Pán Ježíš za neodpustitelný hřích. Proč? Protože Bůh se už konečně pořádně naštval, takže mu došla trpělivost?
Domnívám se, že je to takto: Pokud jsi svědkem něčeho dobrého (v tomto případě vysvobozování a uzdravování), ale z nějakých „pragmatických“ důvodů to připisuješ Božímu nepříteli, nemůžeš sám být vysvobozen. Podřezáváš si větev, na které sedíš. Víš, odkud přichází pomoc, ale lžeš o jejím zdroji, a tím bráníš lidem, aby ji sami zakusili.
Hříchy proti Duchu svatému
Na začátku tohoto článku jsem zmínil lidi, kteří se trápili myšlenkou, že se provinili proti Duchu svatému. Proti Duchu svatému mohou lidé (nás nevyjímaje) hřešit různým způsobem. Můžeme například Ducha svatého uhašovat: „Ducha neuhašujte“, nabádá nás apoštol Pavel (1Te 5,19). „Nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení“ varuje tentýž apoštol v Ef 4,30. Pokud někdo Ducha svatého zarmucuje nebo uhašuje, neznamená to, že se dopouští rouhání proti Duchu.
V rozhovorech s lidmi, kteří se obávali, že se dopustili neodpustitelného hříchu proti Duchu, jsem nejprve upozornil na tuto skutečnost. Pro mnohé bylo už toto zjištění částečným vysvobozením.
Ještě důležitější ale je, aby pochopili, že člověk, který se trápí myšlenkou, že zhřešil neodpustitelným hříchem, dokazuje už tímto svým trápením, že tak neučinil. Farizeové, kteří tvrdili lidem, že Ježíš vymítá démony ve jménu knížete démonů, se takto netrápili.
Lidé, kteří se obávají, že jsou zatraceni, protože se provinili proti Duchu, se stali obětí Božího nepřítele, který je přiměl, aby meč Ducha, jenž je slovo Boží (He 4,12), obrátili sami proti sobě. Nicméně ve většině případů se daří relativně snadno lidi vysvobodit – tím, že jim vysvětlíme z Písma, jaký je rozdíl mezi rouháním na jedné straně a zarmucováním na straně druhé, a pomůžeme jim pochopit, kdo je touto věcí trápí. Pak můžeme tomuto nečistému duchu přikázat, aby vypadl, což ostatně v některých případech může tento člověk udělat sám.
Zažil jsem i situaci, kdy se zdálo, že vysvobozování proběhlo hladce, ale vzápětí (nebo s odstupem jednoho nebo dvou dnů) přišel dotyčný s tvrzením, že se přece jenom hříchu rouhání proti Duchu dopustil. Snažil se to doložit jakousi velmi složitou konstrukcí, která vnějšímu pozorovateli musela připadat zcela nesmyslná. Měl jsem dojem, že je za tím ještě nějaký jiný duch. Sekulární psychologové či psychiatři by to možná označili za jakýsi duchovní masochismus. Nic naplat, svobodu v Kristu musíme aktivně uchopit. Rochnit se v neštěstí, že mi nemůže být pomoženo, může být démonické, ale také to může být čirá neposlušnost a neochota spolehnout se na Boží slovo. Radujme se z Božího slova z 1. Listu Janova: „Na to se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky ďáblovy“ (1J 3,8).
Autor je teolog a publicista, datum 13. října. 2026, Foto: Pixabay
