Dnes se už každé dítě učí anglicky, takže bych snad ani nemusel připomínat, že mainstream znamená hlavní proud. Možná to byl původně termín zeměpisný – nevím. Toto slovo ale dnes používají spíše žurnalisté, publicisté a politologové. Domnívám se ale, že toto slovo v posledních letech mění svůj význam, a to značnou rychlostí. Tato změna je z určitých důvodů nevyhnutelná – k tomu se brzy dostaneme. Pokusím se popsat několik významů, které tento výraz v současnosti nabyl.
Primární je rozdíl mezi všeobecně sdíleným míněním a míněním okrajovým. V diktaturách, kde nepanuje svoboda slova, je mainstream formován či přímo diktován vládou (pod vládou zde míním nejen kolegium ministrů, ale i vedení tiskových agentur (ČTK), rozhlasu či televize apod). Tento mainstream je o to jasněji vymezen, oč je v daném státě svobody méně. Vedlejší proudy téměř neexistují, a proto rozdíl mezi tím, co je a co není mainstream, není předmětem nějakých úvah.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Modlitební řetěz
V zemích, kde panuje svoboda slova, slovo mainstream nemusí znamenat, že myšlenky a názory jsou určovány vládou. Čím více svobody, tím více „alternativních“ názorů. Zastánci těchto „vedlejších proudů“ (tedy ne-mainstreamu) se zpravidla proti mainstreamu vymezují, zdůrazňují, že oni sami mainstream nejsou, a v krajní poloze považují mainstream za něco, co slouží nějakému spiknutí. Ve své agresivnější podobě tvrdí, že provládní, tj. mainstreamoví, žurnalisté jsou „uplacení“, a někdy se je snaží dehonestovat zveřejňováním skutečných či vymyšlených negativních informací.
Když se národ či stát zbaví nesvobody a najednou je možné psát o věcech, o nichž se dříve psát nemohlo, označuje mainstream soubor názorů a pohledů, které převažují. Zatímco v diktatuře je mainstreamem vše, co posvětila nějaká strana a vláda, jak se říkalo za komunismu, nyní se mainstream utváří svobodně, respektive je do značné míry určen publicisty a žurnalisty. Mezi vládnoucími kruhy a žurnalisty může panovat shoda (byť spíše výjimečně), nebo větší či menší napětí. Co je v takové situaci mainstream? Ve svobodné zemi to není nikdy kompaktní celek; mainstream má v takové společnosti široký a rozmazaný okraj (zde to nemyslím pejorativně).
Moje maminka pracovala v letech 1968 až 1990 pro agenturu Associated Press, a po roce 1990 ještě několik let chodila na vládní a jiné tiskovky. Jelikož novinařině opravdu rozuměla, popisovala různé triky, jaké novináři používají. Popíšu jeden běžný: Tisková konference se týká určitého tématu, dejme tomu povodní v určité části republiky. Příslušný ministr odpovídá na otázky novinářů, všechno je celkem normální a skoro nezáživné. Když se tisková konference chýlí k závěru a lidé se začínají rozcházet, jeden novinář položí poslední otázku: Je pravda, že se premiér chystá odvolat určitého ministra? (Jde o jiného ministra než toho na tiskovce.) Ministr na tuto otázku není připraven, něco žbleptne, aniž si to promyslí, a druhý den se na první stránce novin objeví palcový titulek „ministr XY mlží ohledně aféry ministra YZ.“ Ministři XY a YZ byli do té doby kamarádi, ale teď už si nejsou zcela jistí. Proč o mně mluvil takhle? Jenže on možná takhle nemluvil – formulace jsou novinářovy. Ale člověk pak vypadá jako blbec, má-li vysvětlovat, že on by to takhle neřekl…
Nic naplat, tak to na světě chodí, a pokud nějaký politik začne tvrdit, že novináři jsou lháři, situaci jen zhorší. Ano, novináři mají právo klást nepříjemné otázky. Pokud by psali jen tak, aby politiky nepopudili, produkovali by články „bez chuti a bez zápachu“, a koho by tím posílili? Prozradím vám to: alternativní média.
To jsem popsal situaci země, v níž panuje svoboda slova, a v níž tedy lze rozlišit mainstream a alternativní média. V posledních deseti letech ale došlo – z hlediska budoucích historiků – ke změně téměř skokové.
Změna spočívá v tom, že díky sociálním sítím, u nás především díky YouTube a Facebooku, si může kdokoli vytvořit jednak vlastní webovou stránku, jednak svůj profil na sociálních sítích, na nichž publikuje své názory. A dále: V této souvislosti se objevilo zcela nové slovo influencer, případně influencerka. A protože máme svobodu slova, můžete publikovat téměř cokoli, vyjma takových krajností jako je otevřené nabádání k teroristickým činům.
Nutno ovšem poznamenat, že novotvarem (o něco starším, než je influencer) je tzv. hate speech, nenávistné mluvení. Za tzv. hejt se ovšem dá prohlásit téměř cokoli, a nadto chybí jakákoli nuance mezi normálním projevem a „hate speech“. Tam, kde jsou „hejty“ na sociálních sítích trestné, je se svobodou slova v podstatě konec.
Co se v této nové situaci stalo s mainstreamem?
Můžeme za „mainstream“ považovat názory a argumenty, které vláda či některé provládní instituce dávají „do placu“. V poslední době ale kombinovaná sledovanost alternativních (zde toto slovo nechápu nutně negativně) médií (televizních stanic, rozhlasových stanic, alternativních časopisů, ale především youtubových podcastů) vysoce převyšuje „mainstream“. Mainstream tedy už není „main“, tj. hlavní ve smyslu nejsledovanější.
Současný stav má jednu velkou výhodu a dvě velké nevýhody.
Výhodou je, že do publicistiky se může pustit v podstatě každý. Záleží na vůli a na umu. Záleží na nich víc než na financích.
První nevýhoda se týká fakticity. Klasická mainstreamová média měla dostatek financí, aby mohla do míst, kde se něco děje, vyslat „své lidi“, tj. reportéry. Alternativní média sice mohou mít nějaké „své lidi“ přímo na místě, ale rozhodně ne všude. Douglas Murray, jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších publicistů dnešní doby, tvrdí, že nepíše reportáže z míst, na kterých osobně nebyl. Jednoduše nepřejímá zprávy od druhých a kritizuje své kolegy, kteří píší o místech, které nikdy nenavštívili, a o lidech, které nikdy nekontaktovali. Neustále opakovaná námitka, že mainstreamová „média lžou“, poněkud ztrácí na přesvědčivosti. Alternativní média lžou taky. A pokud jde o nějaké „spiknutí“ či „uplacenost“, pak na tom také nejsou o nic lépe.
Druhou nevýhodou je, že současná technologická schopnost produkovat „fejky“ dosáhla neuvěřitelných rozměrů. Padělat lze téměř vše: nejen vizuály, ale i lidský hlas či nejrůznější dokumenty. Výsledkem je, že nemůžete věřit nikomu a ničemu.
Co si má člověk počít? Především si uvědomit, jaký je současný stav. Já ve svých článcích málokdy uvádím fakta. Jednak proto, že je nemohu dokázat, jednak proto, že nevím, zda je někdo nafejkoval. Mnohdy mlčím, čímž své přátele někdy matu, protože oni jsou o něčem skálopevně přesvědčeni, že „tohleto přece už ví každej“. Každej možná ano, ale já pořád ještě ne. S jistotou toho můžeme vědět vlastně mnohem méně, než jsme mohli vědět před nástupem internetu a sociálních sítí.
Za druhé: Snažím se zjistit, kdo je spolehlivý. Pro mne je to již zmíněný Douglas Murray, a abych jmenoval ještě alespoň jednoho dalšího, uvedu Konstantina Kisina.
Jsme v situaci podstatně složitější, než byla společnost před třiceti či padesáti lety. Nicméně přesto se dá smysluplně žít. Vrátím se k tomu v některém z dalších článků.
Autor je teolog a publicista, datum 6. října. 2026, Foto: Wikimedia Coomons
