Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ Hospodin odvětil: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu.“ Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ On však k němu mluvil ještě dále: „Možná, že se jich tam najde čtyřicet.“ Pravil: „Neudělám to kvůli těm čtyřiceti.“ I řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet.“ Pravil: „Neučiním to, najdu-li jich tam třicet.“ Řekl pak: „Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet.“ Pravil: „Nezahladím je kvůli těm dvaceti.“ Nato řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset.“ Pravil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu. Gn 18, 21 – 33,
Přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte, umyjte si nohy a za časného jitra půjdete svou cestou.“ Odvětili: „Nikoli, přenocujeme na tomto prostranství.“ On však na ně velice naléhal; uchýlili se tedy k němu a vešli do jeho domu. Připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli. Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“ Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratří moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře. Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod.Gen 19, 1 – 11
Občas nevím, zda některé příběhy v Bibli číst dětem a toto je jeden z nich… Čteme o hříchu Sodomy a Gomory, který byl tak těžký, že se Hospodin rozhodne obyvatele potrestat.
Když dva poslové přijdou do Lotova domu v Sodomě, shromáždí se kolem domu mužské obyvatelstvo města všech generací a požadují, aby jim je Lot vydal, „abychom se s nimi poznali“ nebo-li aby je znásilnili. Toto chování jednak představovalo popření starověkého étosu pohostinnosti a ochrany hosta a jednak zde vidíme sexuální zvrácenost spojenou s násilím.
Křik ze Sodomy a Gomory
Všimněme si zdánlivě nevýznamné zmínky o křiku Sodomy a Gomory. Jak to souvisí s hříchem? V biblickém jazyce křik označuje hlasité volání o pomoc, nářek obětí nespravedlnosti, chudých, ubitých a bezbranných, kterým je ubližováno. Křik, který Bůh slyšel, byl pláč těch, na nichž bylo pácháno bezpráví. V právním systému Tóry fungoval křik napadeného jako právní důkaz. Pokud byl člověk napaden a hlasitě křičel o pomoc (např. v izraelském právu znásilněná žena), tento křik svědčil o jeho nevinně a o vině útočníka. Zde utištění mohli křičet, ale stejně jim to nepomohlo, nebo to byl křik tak zoufalý, že v přeneseném smyslu Bůh řekne, že se „jde podívat“, zda je realita opravdu taková. Pro mnohé vykladače Písma byla Sodoma vnímána jako varovný symbol tzv. kultury blahobytu bez svědomí a dále sexuální nemravnosti zde spojené s násilnou homosexualitou.
Možná si řekneme, OK ale to byla Sodoma a Gomora. Jenže když se podíváme na západní svět, pak kultura blahobytu bez svědomí znamená třeba následující. Levné oblečení, telefony, které jsou vyráběny v rozvojových zemích nebo v nelidských podmínkách asijských či afrických manufaktur, kde je tato produkce závislá na dětské práci a otrockých mzdách. Nebo systém neregulovaných půjček, které cílí na lidi v tísni, a následný nelítostný systém exekucí, z něhož profitují silní na úkor bezvýchodné situace chudších vrstev. Nebo ignorace ekologické devastace, která je daní za bezbřehý blahobyt poměrně malé skupiny lidí. Sexuální zvrhlost pak může znamenat obchod s bílým masem, sexuální turistiku, která zneužívá chudé dívky a chlapce, nakonec něco z toho jsme mohli zaznamenat v tzv. Epsteinových dokumentech v kterých jsou zapleteni nejvyšší představitelé mnoha vlád, kteří by měli být nositeli hodnot.
Je to i náš příběh?
To, co čteme v Genesis, ukazuje Sodomu a Gomoru jako místa, která bychom asi moc nechtěli navštívit; dokonce se rčení „Sodoma Gomora“ dostalo i do našeho jazyka jako výraz nemorálnosti a zvrhlosti, jenže on takový je, byť ne tak do očí bijící, i stav naší společnosti. Jde o to, že po přečtení tohoto příběhu, zvláště o tom, jak se skupina chlapů chystá znásilnit Lotovy hosty, se celkem logicky rozhořčíme. Trochu méně nám vadí křik utiskovaných, ale jediný rozdíl je v tom, že dnes se podobné věci odehrávají skrytě, více nenápadně. A dokonce někdy toho můžeme být, byť nechtěně, součástí. Třeba oné nespravedlnosti. Tím chci ukázat na jedno – milost potřebujeme i my. To není jen příběh „o nich“ ale i o nás a o naší společnosti.
Podívejme se na reakci Abrahama. V kulturách Blízkého východu, které obklopovaly Abrahama a jeho rodinu, platilo, že se lidé bohů báli, a pokud nějaké město stihla katastrofa, přijímali to s fatalistickým pokrčením ramen, s tím, že bohové jsou někdy krutí a lidé jsou bezmocní. Nebo to přijímali jako hněv bohů, kterým je lepší se klidit z cesty, aby příště takto nejednali i s námi, protože nikdo nemáme čisté svědomí. Nebo si je pomocí obětí pokoušeli udobřit. Jenže Abraham volí jinou a na svoji dobu revoluční cestu. Podívejme se na tři reakce.
Zodpovědnost za druhé
Abraham by mohl zůstat v klidu. On a jeho rodina byli v bezpečí, měli zaslíbení do budoucnosti, a hlavně problém Sodomy a Gomory se ho příliš netýkal. Přesto Abrahám neřekne: „Hlavní je, že jsme zachráněni my.“ Abraham se staví za město, které bylo synonymem pro morální úpadek a zkázu. Ukazuje tím, že spravedlivý člověk nemůže lhostejně přihlížet zkáze druhých, ani kdyby šlo o tzv. hříšníky. Jednak k nim patříme také a jednak máme zodpovědnost za tento svět. Proto je o nás řečeno, že jsme sůl a světlo světa. Abraham, stejně jako my, stejně tak církev, jsme povoláni k tomu, abychom se za tento svět přimlouvali, zápasili o spravedlnost a přinášeli do světa světlo evangelia. Abrahamův postoj jde proti duchovnímu sobectví, které se uzavírá do vlastní zóny bezpečí, vlastní církve a ignoruje bolest okolního světa.
Síla menšiny
Příběh je zvláštní tím, že Abraham s Bohem smlouvá a šestkrát mění návrh, až končí u deseti spravedlivých. Co to vypovídá o společnosti? Co toto číslo znamená? Obyčejně to vykládáme v kontextu soucitu. I deset lidí má hodnotu. Jiný význam ale může být, že i přítomnost pouhé hrstky morálních, spravedlivých lidí může zachránit celé město či civilizaci. V kontextu Ježíšova „vy jste sůl země“ to můžeme číst i takto: I když je nás, křesťanů málo, vůbec to neznamená, že nemáme žádný vliv. Abrahamovo vyjednávání s Bohem odhaluje, že hodnota lidské společnosti nestojí na kvantitě, ale na přítomnosti morálních jednotlivců, kteří brání celkovému mravnímu rozkladu. Číslo deset symbolizuje minimální počet nebo hrstku spravedlivých, jež dokáže vyvážit zkaženost celého města. Když Ježíš hovořil o to, že jsme solí země, pak ukazoval, že křesťané nemusejí usilovat o politickou moc, aby mohli skrze tichý příklad a svědectví proměňovat své okolí. Příběh tak ukazuje, že ani v hluboké společenské krizi neztrácí menšina svůj hluboký význam a vliv na záchranu druhých.
Dialog namísto slepé poslušnosti
Dialog mezi Abrahamem a Bohem ukazuje, že víra není založena na slepé, bezduché poslušnosti, ale na vztahu, ke kterému patří rozhovor a argumentace. V 17. verši je otázka, která je velmi zvláštní tím, kdo ji položí. Je to Bůh, který se ptá: „mám Abrahamovi zamlčet, co chci učinit“? A pak následuje „důvěrně jsem se s ním sblížil… „aby přikazoval všem, kdo přijdou po něm, aby dbali na Hospodinovy cesty.“ Je to Bůh, kdo zve Abrahama do rozhodovacího procesu. Tím Bible ukazuje Boha, který chce, abychom s Ním vedli dialog, abychom zpochybňovali zlo a abychom se zastávali druhých, sice s hlubokou pokorou („jsem jen prach a popel“), ale přesto se zastávali. Proto, když přemýšlíme na tím, jak ukazovat druhým na evangelium, vedeme o tom s Bohem dialog, rozhovor, radíme se. Nikde není přesně psáno, jak to má vypadat, a to činí tento proces jedinečným a dobrodružným.
Závěr: Tento příběh není jen starodávnou epizodou, ale staví nás před následující otázky. Nezavíráme oči, sebe sama, sbor před bolestí světa? Jsme těmi, kdo vnáší sůl evangelia tam, kde jsme? Vedeme rozhovor s Pánem Bohem, a to nejen o sobě a svých potřebách, ale i druhých. Zároveň Abraham je předobrazem Krista, který se nejen přimlouval, ale i obětoval za nás, za tento svět, za Sodomu a Gomoru, jejíž jsme byli součástí. A protože jsme touto milostí byli obdarováni, jsme voláni k tomu, abychom nebyli lhostejní. Nejsme povoláni k tomu, abychom svět soudili, ale abychom se za něj – vlivem, modlitbou a službou – přimlouvali. Stejně jako Abraham a Kristus.
Autor je předseda Rady Církve bratrské, datum: 15. listopadu 2026, foto: Wikimedia
