Zdá se mi, že vést inteligentní diskusi je stále těžší. A obávám se, že jsme si ještě nesáhli na dno. Domnívám se, že to má několik důvodů, a pokusím se některé z nich zmínit. Rozhodně nepůjde o kompletní výčet, a možná se v něčem zcela mýlím. V takovém případě uvítám upozornění. Berte tedy tento článek jako nástřel k diskusi.
Jedním z důvodů je skutečnost, že lidé mají mnohem méně příležitostí k smysluplnému rozhovoru, v němž jde o hledání pravdy a nikoli o snahu prosadit pravdu, k níž jsem dospěl. Je to dáno tím, že dnešní mladí lidé vyrostli na chytrých telefonech a málo se setkávají fyzicky. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt hovoří o „phone-based childhood“ (dětství založeném na chytrých telefonech), které nahradilo „play-based childhood“ (dětství založeném na společné hře). Dokládá, že tříleté děti tráví spoustu času s chytrým telefonem na úkor dětských pohybových her, při nichž se děti setkávaly fyzicky a učily se řešit problémy při společné hře. Jonathan Haidt bije na poplach. Mozek dětí, které vyrůstají se smartphonem, se totiž vyvíjí jinak než mozek dětí, které byly zvyklé po návratu ze školy nechat tašku doma a jít si ven hrát s ostatními. (Pokud by pro vás bylo příliš těžké prokousávat se knihou psanou v angličtině, mohu doporučit českého neurologa Martina Jana Stránského. Vidí to stejně jako Jonathan Haidt – možná ještě ostřej
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Dějinný zlom III.
Klipy na tik-toku věru nepodněcují dítě, aby bedlivě četlo nějaký text a pozorně přemýšlelo, co ten text znamená. V poslední době jsem se trochu věnoval dvěma romským holčičkám – jedna je v pohodě, u druhé jsme to díky knížkám z domova i z knihovny vytáhli z pětky na trojku. Všiml jsem si ale, že když něco přečte, třeba i plynně, ne vždy vnímá, co to vlastně četla. A nedávno jsem slyšel stesk jedné učitelky, že porozumění textu obecně upadá. Diskuse v rozhlase a v televizi pak mnohdy vypadají podle toho: jednotlivé vstupy jsou trochu jako klipy. Lidé nereagují na předložený argument, takže celkově to připomíná rozhovor, ale ve skutečnosti jde o řadu na sobě nezávislých vstu
Zakusil jsem nedávno docela zázrak. Byl jsem na operaci šedého zákalu. Při přípravě mi řekli, že pokud chci jen základní program, budu potřebovat na blízko brýle a na dálku ne, naopak, budu potřebovat brýle na dálku a na blízko ne. Mohu si zvolit. Zázrak spočívá v tom, že nepotřebuji brýle ani na blízko, ani na dálku. Když jsme si o tom povídali s mou oční lékařkou, říkala mi, že když lidem nabízí brýle na blízko, v naprosté většině říkají, že je nepotřebují, že stejně nečtou
Až posud jsem psal o něčem, co je mimo konflikt ideologií a světonázorů. Teď ale zmíním něco, co se týká téměř výhradně křesťanů.
My křesťané víme, že máme činit učedníky ze všech národů. Platí to pro každého křesťana. Šířit evangelium se zdá být těžší než kdy jindy. Někdy se mi zdá, že následující Ježíšova slova určená farizeům platí teď spíše pro křesťany: „…obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu…“ (Mt 23:15). Trápí nás, že se nám misie nedaří, a hledáme důvody, proč. Vyměňujeme si zkušenosti, navštěvujeme sbory, kde se alespoň trochu daří, a hledáme cesty, jak lidi přivést ke Kristu. Klademe si otázku, proč se nedaří, a snažíme se svou evangelizaci zbavit všeho, co by se mohlo potenciálním konvertitům nějak znelíbit, zkrátka co by je pohoršilo. Snažíme se udělat evangelium co nejstravitelnější.
Mám tu výhodu, že už jsem starý. Zakusil jsem různá období a různou intenzitu zájmu o evangelium. Od probuzeníčka na Maninách v osmdesátých letech přes 3 roky otevřených dveří v letech 1990-1992, kdy nebylo těžké naplnit stadiony, pak následovala doba totálního nezájmu o víru, až po dnešek, kdy se tak trochu daří, ale celkově žádná sláva.
Mám za to, že tato období přicházela a odcházela bez jakékoli korelace s tím, jak jsme byli nebo nebyli horliví, jak moc jsme se modlili nebo nemodlili, nebo jaké evangelizační metody jsme se snažili aplikovat. Nemohu nezmínit Pavlova slova: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9,16). Nechci, aby tento citát působil demobilizačně. Když přestaneme být horliví, nezachytíme změnu duchovní atmosféry, za kterou jsme se tolik modlili.
Než nastalo maninské probuzení, věci se v tomto holešovickém sboru nedařily. Nikdo nepočítal s tím, že tento sbor přežije. Ani StB, ani synodní rada. Jeden můj kolega, evangelický farář, mne utěšoval slovy: „Dane, církev je tu od toho, aby adorovala“ (tj. aby uctívala Krista). Ať toto je tvůj postoj – na vnější okolnosti nedej. Dost mi to pomohlo.
Vidím ještě další úkol pro církev. Tím je promýšlet to, co říká Bible k tomu, čím lidé dnes žijí. Jaké otázky si kladou? Co je trápí?
A tu narážíme na vážný problém. Křesťané někdy Bibli příliš nestudují, a pak přejímají názory, které se nosí v tomto světě. Když pak přijdete s nějakým nepopulárním názorem, jste některými odmítáni, protože hlásáte věci, které by mohly nevěřící pohoršit a ohradit. A někdy stačí, abyste jen vyslovili určitou myšlenku, hned vás obviní, že lidem své názory „vnucujete“. Pokud jste ale nařčeni z takového „vnucování“, tak už je těžké se nějak bránit, že o to vám vůbec nešlo. Uvedu konkrétní případ z diskuse na Křesťanu dnes. Nejprve ocituji dvě věty z mého článku, a pak jednu reakci:
„Mým úkolem je modlit se za jejich muže [tj. manžely Ukrajinek] a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá.“
Mám tomu rozumět tak, že křesťan se má modlit za to, aby tito jejich muži a bratři mohli efektivněji vraždit kvůli zachování nějakých čar na mapě? Není to naprosto absurdní?
Bratr, který reagoval na můj článek, dobře ví, že se nemodlím za to, aby někdo efektivněji vraždil. Tu absurditu mi připsal naprosto neprávem, a obávám se, že vědomě. Jistě, mne to neodradí. Pro mě jsou to konkrétní lidé z našeho sboru. Modlím se, aby se manželka ještě setkala se svým manželem. Modlím se, aby její dcera, která žije zde, se setkala se svým otcem a se svým bratrem. Modlím se za ně denně v rámci modlitebního řetězce a prožívám alespoň částečně trápení, které je pro ně každodenním údělem.
Ano, toto je dosti extrémní příklad neporozumění. Ne vždy je to takto vyhrocené. Většinou to začíná drobným posunem v chápání určité myšlenky, případně jakousi „asociací odmítaných myšlenek“ (nedaří se mi to nějak definovat). Opět prakticky: Napsalo mi několik lidí, že jsem-li proti istanbulské smlouvě, musím být putinovec. A divili se, když jsem se ohradil, že tomu tak není. Prostě někdy jen říci, jak nějaké otázce z Bible rozumím, znamená vysloužit si nálepku, že lidem tyto názory vnucuji.
Vícekrát jsem narazil na tvrzení, že něco, co je v Bibli, je jen pro křesťany – nevěřícím to nemáme vnucovat. Nepopírám, že něco je skutečně jen pro nás. Když ale třeba tvrdíte, že zanedbávat výchovu dětí není správné a že rozvádějící se rodiče dětem ubližují, pak to není jen pro křesťany. Platí to obecně. A z toho bychom neměli slevit, i když je to nepopulární.
Nadepsal jsem tento článek „Ztráta univerzalismu“, a dostávám se k tomuto tématu až v posledním odstavci. Nu, nebude to poprvé, kdy z plánovaného jednoho článku byly dva. Nebo dokonce tři. Pokračování příště.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 23. července 2026. Foto: Wikimedia Commons
