6 Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.
7 Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.
8 Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.
9 V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“
/Iz 25, 6-9/
Dvacátá pátá kapitola z proroctví Izajáše začíná chválou Hospodina zástupů, který je pro svůj lid útočištěm, ochráncem slabých a záštitou proti nepřátelům. Obrátí jejich města a paláce v sutiny. V této kapitole Izajáš líčí jakousi starozákonní apokalypsu, při níž se zachrání jen nemnoho spravedlivých. Je zde i zmínka o pokoření Moábu, království ležícího na východním břehu Mrtvého moře.
Starověký Izrael žil v permanentním nepřátelství s pohanskými národy, které ho obklopovaly. Neustále byl nucen bát se o svou existenci, popřípadě o ni přímo bojovat. Proto si představoval, že národy, které ho ohrožují nebo čas od času přímo znevolňují, budou za to jednou postaveny před Boží soud. Soud ovšem hrozil také samotným izraelitům, pokud nežili před tváří svého Boha řádný život. Mělo se to státi někdy v budoucnosti – „v onen den“. V Písmu se líčení toho, co jednou přijde, často uvádí slovním spojením „v onen den“, popřípadě „onoho dne“ „v ten den“, „v den Hospodinův“ a pod. A týká se to jak Božího soudu nad nepřáteli a nad svévolníky, tak jeho zaslíbení – splnění toho, co Bůh svému lidu slíbil ve smlouvě, kterou s nimi uzavřel.
Proroci ovšem předpovídali obojí. Soud, který měl Božímu lidu připomínat smlouvu a povinnosti z ní plynoucí, i budoucí splnění Božích zaslíbení. Prorok Amos používá výraz „v onen den“ pětkrát, z toho čtyřikrát jako hrozbu Božím hněvem a jednou jako útěchu plynoucí z jeho zaslíbení. Ve svém proroctví líčí den Božího soudu: „V onen den se obrátí chrámové zpěvy v kvílení, je výrok Panovníka Hospodina, mnoho mrtvých těl bude pohozeno na všech místech.“ (Am 8,3) Poté následuje zaslíbení obnovy: „ V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných“. (Am 9,11) Amos pokračuje: „Z hor bude kanout mladé víno a všechny pahorky budou oplývat vláhou.“ (Am 9, 13)
Podobně je tomu u jiných izraelských proroků. Někteří se opakují. Týž verš o mladém víně kanoucím z hor najdeme u Joela (Jl 4, 18). Hrozby Božím soudem (někdy nad pohany, někdy nad Izraelem) bývají vystřídány líčením budoucího období pokoje a hojnosti, svobody a spásy. U obojího je často užíván výraz „v onen den“ („onoho dne“), popřípadě „v ten den“ nebo „v den Hospodinův“.
Jeremjáš: „Běda, bude to veliký den, bez obdoby, čas soužení pro Jákoba, ale bude z něho zachráněn.“ „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, zlomím jeho jho na tvé šíji a zpřetrhám tvá pouta. Nebudou už sloužit cizákům, budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a Davidovi, svému králi, kterého jim vzbudím.“ (Jr 30, 7-9) Jeremjáš mimoto často (asi patnáctkrát) používá spojení „hle, přicházejí dny“ – a to také pro předpověď soudu i zaslíbení pro Boží lid. V těžkých časech se věřilo, že „onen den“ je už blízko.
Boží soud byl tedy hrozbou pronárodům, nepřátelům a svévolníkům z řad izraelitů. A jeho spása? Už ve Starém zákoně jsou náznaky, že Hospodinova spása, jeho pokoj, budou v budoucím věku patřit všem lidem, tedy i pohanům, poté, co poznají Hospodina. Naše perikopa je toho dokladem. Stručně je zde popsána hostina na hoře (možná na Sijonu?), která bude určena národům, čili pohanům. Bude to tučná hostina s vybraným a vyzrálým vínem. Hospodin zde odstraní závoj, přikrývku, jíž byly přikryty pohanské národy. O jaký závoj se jedná? Možná jde o závoj nevědomosti, jakoby přikrývku z mlhy, která pohanům znemožňovala rozpoznat Hospodina, který je i jejich Bohem, nejen Bohem Židů. Závoj bude sňat a pohané poznají Hospodina a jeho spásu. Ano, skutečně tato hostina vyvolává dojem univerzální spásy. Vždyť hostina je v evangeliích alegorií Božího království.
Ale i jiná místa Starého zákona naznačují, že pohanské národy, pokud se před Hospodinem skloní, budou mít účast na tom, co přijde v budoucím věku. Prorok Micheáš říká: „Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách.“ (Mi 4, 2) Podle Joela budou ovšem předtím národy souzeny v údolí Jošafat (název znamená „Hospodin bude soudit“. Stane se to v „oněch dnech a onom čase“.
V Novém zákoně se rozdíl mezi Židy a pohany ještě zmírní. Člověk už není pouhou částečkou svého lidu, kmene, národa, ale stává se svobodným jedincem s vlastní vůlí. Ježíš vytváří vlastní paralelu (Mt 25, 31-46) k obrazu národů shromážděných k soudu v dolině Jóšafat (Jl 4, 2). I on občas používá výrazu „v onen den“ nebo „v ten den“, když mluví o budoucnosti, o tom, co se má stát: Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani nebeští andělé, ani Syn – jedině sám můj Otec. (Mt 24,36; Mk 13,32)
Kdo bude v ten den na střeše a jeho věci v domě, ať nesestupuje, aby je pobral; a také kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. (L 17,31)
V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. (J 14,20) A také říká: „V onen den se mě nebudete již na nic ptát“ (Jan 16, 23) Znamená to: už budete všechno chápat.
Apoštol Pavel rovněž, jak pro soud, tak pro splnění zaslíbení, používá výrazu „v onen den“: „Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (1K 3,13 )
Nebo také: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2Tm 4,8) Častěji než o „onom dni“ se však Pavel zmiňuje o dni Páně. (1 K 5,5, 1 Te 5, 2, 2 Te 2, 2-3). O dni Páně mluví též první kapitola Zjevení. Vlastně celé Zjevení je o budoucím čase, tedy o tom, co se má stát v „oněch dnech“. Je tam obsažen i osmý verš naší perikopy, který vypovídá o tom, že Bůh (v onen den) provždy odstraní smrt, setře slzu z každé tváře a sejme potupu svého lidu. Konkrétně je to ve Zj 21, 4 a Zj 7, 17.
Křesťané od počátku toužebně vyhlíželi onen den, ve zlých časech volali maranatha! A dnes? Nedáno mě prostřednictvím Facebooku oslovila neznámá paní, podle všeho křesťanka, snad nějaká charismatička. Chtěla po mně, ať se zapojím do modlitební skupiny intenzivně očekávající druhý příchod Ježíše. Ať s nimi poslouchám misionářskou katechezi, která nám pomůže „zbavit se životních břemen, osvobodit se od hříchu, nemoci a utrpení a získat Boží požehnání“ – jak to vyjádřila. Lidé prý jsou dnes unavení, nešťastní, trpí nemocemi, cítí se osamělí a bezmocní. To všechno proto, že Ježíš ještě nepřišel.
Musím se přiznat, že jsem k tomu neměla chuť. O facebookových přátelích ostatně člověk nikdy neví, zda jsou to skuteční přátelé. Pokud je neznáme naživo, nevíme, kdo vlastně s námi komunikuje.
Nakonec se mě zeptala, zda věřím Pánu Ježíši, když řekl: „Přijdu brzy“. Co na to říci? Věřili tomu křesťané před téměř dvěma tisíci lety? A splnilo se to už? Nebo jinak: Co znamená brzy? Vždyť i apoštol Petr vysvětluje (zřejmě neustále se dotazujícím spolubratrům): „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘“. (2 P 3, 8)
Víra v dobrou budoucnost nemůže být vírou v to, že ta budoucnost musí přijít hned zítra. Naopak, zítra může být hůř než dnes. Denně se na nás valí špatné zprávy. Dřív se ve zprávách psalo o tom, co se ve světě stalo, dnes se stále častěji píše, co se s největší pravděpodobností stane. Nejvíc o všelijakých hrozbách. Podle zpravodajců nám každou chvíli „hrozí“ špatné počasí – silný vítr, dlouhotrvající déšť, který může způsobit záplavy, extrémní vedro, ze kterého mohou lidé kolabovat, klimatické změny způsobující oteplování, nebývalé sucho, neúrodu, nekontrolovanou migraci obyvatelstva. Jednou hrozí přelidnění, podruhé vymírání. A v neposlední řadě je tu hrozba války, hrozba našeho zničení. Lidé permanentně žijí ve strachu, ať zjevném nebo skrytém. Budoucnost dnes jakoby neexistovala nebo je v lidských myslích přinejmenším temná a nedobrá. To však není křesťanské.
Víra v budoucnost znamená věřit, že Bohu (dobru, lásce, pravdě, spravedlnosti, moudrosti) bude jednou patřit konečné vítězství nad zlem, i když my osobně se toho možná nedožijeme. Už teď však (ne až v budoucnu) může Bůh vítězit v nás, kteří mu věříme. Už teď může být Ježíš naším Králem, kterého posloucháme. A když mu nasloucháme, tak je přece s námi – v této době, v tomto světě plném těžkostí a trápení. Boží království se má šířit už v tomto nepříznivém světě. Možná nejsme tak úplně bezmocní. Nemusíme čekat na druhý Ježíšův příchod a zatím jen nějak přežívat. Jsou lidé osamělí? Můžeme jim dělat společnost. Trpí bídou? Pokud jsme schopni, můžeme jim vypomáhat. Trápí se něčím? Můžeme si trápení a těžkosti ulehčovat navzájem. Ježíš je s námi a může (chce) působit skrz nás. Neměli bychom čekat na „onen den“, kdy konečně nastane spravedlnost a ten pravý život. Máme žít už teď. Vždyť na světě, přes všechno zlé, je i mnoho pěkného. Jen člověk pro to musí mít otevřené oči.
Autor: Eva Hájková, datum: 20. září 2026, foto: Pixabay
