Kábul – Bývaly doby, kdy byla hudba slyšet na mnoha z ulic Kábulu. Linula se z kaváren a restaurací a zněla z domovů ve spleti uliček, které tvoří hudební čtvrť afghánské metropole. Ty doby jsou ale dávno pryč, napsala agentura AP.
Od roku 2022 jsou hra na hudební nástroje a poslouchání hudby oficiálně v celém Afghánistánu zakázané. Islamistické hnutí Tálibán, které se opět chopilo moci v roce 2021, postavilo mimo zákon veškerou hudbu kromě náboženských zpěvů bez doprovodu nástrojů. Zákaz vymáhá obávaná morální policie ministerstva propagace mravnosti a prevence neřesti.
„Hudba je v islámu zakázaná,“ uvedl mluvčí ministerstva Saíf Islam Chajbar. Dodal, že je ďáblovým nástrojem a často vede k různým dalším neřestem. „Nikdo nesmí poslouchat muziku nebo nahrávat písně a hudební kompozice,“ řekl.
Mnoho hudebníků a interpretů po příchodu Tálibánu ze země uprchlo. Ti, kteří zůstali, poslali své nástroje do zahraničí, nebo je schovali, aby je zachránili před tím, že je úřady zničí.
Hudebníci po celém Afghánistánu přišli za jednou noc o živobytí. Mnozí však mají muziku v krvi. Kolovala v jejich rodinách po generace. Myšlenka, že by už nikdy neměli hrát, je pro ně nesnesitelná.
Někteří jednou za čas vytáhnou své nástroje a tajně hrají. Klepání na dveře by mohlo znamenat nebezpečí. Přesto hrají.
V malém domě zastrčeném v úzké uličce hudebník připraví tři ručně vyřezávané dřevěné rubaby. Rubab je tradiční strunný nástroj, který připomíná loutnu. Je nedílnou součástí afghánské hudební kultury. Muzikant jeden z nich zvedne a na chvíli si ho položí do klína, než začne hrát. Místnůstku naplní vřelé zvučné tóny.
„Dokud žiju, budu hrát,“ říká. „Možná to budu dělat potají, ale nedovolím, aby rubab mlčel. Tohle je naše kultura, afghánská tradice, která nemůže mlčet. Musí být obnovena a já za to budu bojovat,“ dodává.
V další části Kábulu jako ozvěna se slovy hráče na rubab souhlasí hlas zpěváka. „V téhle chvíli nesmíme s hudbou vystupovat, ale nikdo ji nikdy nedokáže vymazat z našich srdcí,“ uvedl. „Ať už v tajnosti nebo ve snu, budeme dál zpívat a hrát,“ dodal.
Oba s AP kvůli obavám ze zatčení mluvili pod podmínkou zachování anonymity.
Zpěvák před návratem Tálibánu vystupoval na koncertech a oslavách. I on ukryl své nástroje: rubab, harmonium, flétnu, klávesy a tradiční afghánské bubínky tabla. „Den, kdy jsem přinesl své nástroje domů a schoval je pod vrstvou plsti, byl, jako by mě pod ni samotného pohřbili zaživa,“ vzpomínal. „Hudba mi dala život, přinesla mi slávu a uznání. Bez hudby je umělec jako tělo bez duše,“ uvedl.
Někdy prý postává před skrýší s nástroji a pláče. „Prosím je o odpuštění. Vysvětluju jim, že už na ně hrát nemůžu,“ řekl.
Hráč na rubab vyučoval hudbu ve škole a také vlastnil obchod s tradičními nástroji. Jeho otec a děd byli hudebníci. Obchod byl jejich rodinným podnikem. Po převratu ale sbalil tolik nástrojů, kolik dokázal, a poslal je do zahraničí. Ostatní ukryl a obchod zavřel. Ztráta podnikání byla pro jeho rodinu tvrdou ranou nejen finančně, ale také emočně, obzvláště pro jeho otce, který krátce poté zemřel na infarkt. Ztráta obchodu podle hudebníka byla pro jeho otce něčím, z čeho se nikdy nevzpamatoval.
Učení a obchod rubabistovi zajišťovaly pohodlné živobytí. Řekl, že si vydělával přibližně 10.000 afghánů (asi 3350 Kč) denně. Nyní jako manuální pracovník vydělává sotva 100 afghánů. On, jeho žena a jejich děti jsou teď zoufale chudí. Také zpěvák byl dva roky nezaměstnaný, než mu přátelé pomohli začít s drobným podnikáním.
Když zákaz hudby teprve začínal platit, konala se občas ještě nelegální vystoupení. Zpěvák i hráč na rubab na několika vystupovali. Nyní je to však příliš nebezpečné.
„Situace byla s každým dnem těžší a těžší. Vládní agenti aktivně pátrali po lidech jako já, aby je zatkli,“ řekl zpěvák. Tajně tak už nevystupoval čtyři roky. „Riziko je prostě příliš vysoké a já nechci skončit ve vězení. Mám malé děti,“ dodal.
Rubabista uvedl, že na setkání, na kterém vystupoval on, vtrhla morální policie poté, co jeden ze zúčastněných pořídil fotografie a poslal je úřadům. Mnoho účastníků policie zatkla, hráči na rubab se však podařilo vyklouznout. Od té doby na tajných shromážděních nevystupuje.
Hrát na rubab se naučil od svého otce. Toto umění se v jejich rodině předávalo po generace. Říká, že navzdory nebezpečí začne učit svého nejstaršího syna.
„Je to dědictví po mém otci. A já si přeju, aby jeho odkaz pokračoval. Od mého děda mému otci, od mého otce mně a ode mě mému synovi. A tak dále. Tahle tradice musí pokračovat,“ uvedl.
Zpěvák věří, že hudba je s afghánskou kulturou a identitou natolik propletená, že není možné ji doopravdy umlčet. „Nikdo nedokáže oddělit muziku od afghánské společnosti. Jsou neoddělitelné jako nehet od masa,“ řekl.
Autor ČTK, datum: 14. listopadu 2026, foto: Pixabay
