Charles G. Finney – Probuzení (část 1)

Charles Grandison Finney byl americký presbyteriánský duchovní a lídr Druhého velkého probuzení ve Spojených státech. Je také nazýván otcem moderního probuzenectví.  Jeho náboženské názory ho rovněž vedly k podporování sociálních reforem jako bylo zrušení otrocví nebo rovný přístup ke vzdělání pro ženy a Afroameričany. Noviny Křesťan Dnes budou na pokračování vydávat jeho životní příběh a  jeho vyučování o probuzení.

Jeho mládí

Charles G. Finney se narodil 29. srpna 1792 ve Warrenu ve státě Connecticut v Americe.

Dva roky po jeho narození se přestěhoval se svými rodiče do pusté, málo  obydlené krajiny, kam kazatel jen zřídka kdy zavítal. Noví osadníci si zřídili školy, a tak se postarali o dobré vzdělání svých dětí.

Až do šestnáctého roku mladý Charles navštěvoval školu, a to stále s vyznamenáním, takže s propouštěcím vysvědčením dostal právo, aby mohl sám ve škole vyučovat.

V ohledu náboženském měl však málo příležitosti ke vzdělání, což se ještě zhoršilo, když se později jeho rodiče přestěhovali na jih od jezera Ontario, kde nebylo vůbec duchovního ovzduší.

Když mu bylo 20 let, stal se učitelem v New Jersey. Po celou dobu se soukromě vzdělával. Roku 1818, po krátkém pobytu u svých rodičů, se dostal do města Adamsu ve státě New York, do advokátní kanceláře, aby se věnoval prakticky i vědecky studiu práv.

Zde po prvé ve svém životě přišel mladý, 26 jetý muž pod vliv dobrého křesťanského sboru. Duchovním správcem tamější církve byl pan Gale, vzdělaný muž, vynikající však nejvíce pobožností a přísnou kázní.

Opravdovost a pozornost mladého právníka brzy upoutala pana faráře, který ho začal každé pondělí navštěvovat. Rozmluvy, jež spolu mívali, týkaly se vždy vážných duchovních témat. Přesto zůstaly mladému, hledajícímu muži dosud nerozluštěné otázky: Je pokání stav anebo skutek člověka?

Je změna, která se při tom v člověku děje, totéž, co nazýváme znovuzrozením? A jak se té proměně má rozumět? Záleží ve vnitřní duchovní proměně člověka, kterou si člověk neví přivést sám, může ji jen čekávat a nebo ji lze přivodit rozhodnutím vlastní vůle?

A má-li nový stav co činit s vírou, jak se tomu má rozumět? Co je víra? Snad ne pouhé vědění a uznání za pravdu všeho toho, co se v Bibli píše? Jak by mohla mít tak velké následky?

Není spíše výsledkem vnitřní proměny, na niž se musí čekat, až se zalíbí Bohu, že nám ji dá?

Studoval pilně Písmo svaté, na něž byl v právnických spisech upozorněn. Pravidelné modlitební hodiny, jež navštěvoval pokud mohl, nedaly mu světla v těchto otázkách.

Přesto, že nacházel v Bibli zaslíbení, pozoroval, že modlitby za obživení církve zůstaly nevyslyšeny.

Pochyboval buď o náboženské  opravdovosti modlitebníků nebo o jejich víře v zaslíbení. Když byl jednoho dne tázán, přeje-li si, aby se za něho modlili, odvětil:

„Nevím, k čemu by mi měly býti vaše modlitby?

Vy se stále modlíte, aniž byste obdrželi, zač prosíte; modlíte se za probuzení už po celou dobu, co jsem zde v Adamsu, a probuzení dosud nemáte.

Prosili jste za dar Ducha svatého, a dosud naříkáte nad svou vlažností. Již jste se dost dlouho modlili, abyste zapudili ďábla z Adamsu; kdyby měly vaše modlitby nějakou moc, muselo by se to už vidět, ale takto vaše modlitby a nářek váš nebere konce.“

To jej tím více pohánělo k studiu Bible, kde se zabýval dále touto otázkou. „Tehdy jsem pochopil,“ pravil, „proč je Bůh nevyslyšel; poněvadž se nemodlí s vírou jako ti, kteří očekávají, že obdrží to, co jim Bůh zaslíbil.“

Po celé dva roky pak neuznával již nic za svého průvodčího a rádce, jen Písmo svaté. A do této doby opravdového hledání a vnitřních nepokojů spadá jeho obrácení.

Obrácení Charlese G. Finneye 

Bylo to jednoho nedělního večera na podzim roku 1821, kdy se  devětadvacetiletý Charles Finney rozhodl, že dá s Bohem a se svým svědomým vše do pořádku.

Ale když byl horlivě ponořen do čtení Bible a v modlitby, napadla ho najednou nikdy nepoznaná bázeň před lidmi. Obával se, že by mohl někdo pozorovat jeho duchovní proměnu. Ze strachu, aby ho někdo neslyšel, neodvážil se ani nahlas modliti.

Jakmile zaslechl kroky, ukryl rychle Bibli mezi ostatní knihy. S duchovním, jehož shromáždění až dosud pravidelné navštěvoval, neodvážil se nyní vůbec setkat.

V takovémto zahanbujícím a pokořujícím postavení setrval Finney tři dny. Zdálo se mu, že se úplně zatvrdí, poněvadž již nemohl plakat, ba ani se modlit. V úterý večer zmocnila se ho děsivá myšlenka, že musí zemříti, a zemře-li takto, že bude na věky ztracen.

Když se druhého rána — stále ještě v duševním rozporu — ubíral do kanceláře svého šéfa, advokáta, ozval se v srdci jeho hlas:

„Nač čekáš? Proč se tolik namáháš? Chceš si sám vydobýt spasení? Chceš si sám dopomoc k ospravedlnění?“ — Vtom se mu náhle v duši rozbřesklo a on viděl jasně, že to, co hledá, je již dávno zde, totiž spasení, vydobyté ve smíření s Bohem skrze Krista Ježíše, a že to spasení má jen přijmout jako dar Boží a poddat svou vůli Božímu řízení.

Jako přimrazen, aniž by toho pozoroval, zůstal stát s duševním zrakem upřeným na tuto jasnou, slavnou pravdu., A znovu se ozvalo svědomí! „Chceš přijmouti to spasení? A dnes? Ano, teď — hned?“

Ano, ještě dnes, nebo při tom zemřít!“ zněla jeho rozhodná odpověď.