Charles G. Finney – Probuzení (část 2)

 

Charles Grandison Finney byl americký presbyteriánský duchovní a lídr Druhého velkého probuzení ve Spojených státech. Je také nazýván otcem moderního probuzenectví.  Jeho náboženské názory ho rovněž vedly k podporování sociálních reforem jako bylo zrušení otrocví nebo rovný přístup ke vzdělání pro ženy a Afroameričany. Noviny Křesťan Dnes budou na pokračování vydávat jeho životní příběh a jeho vyučování o probuzení.


Místo do úřadu obrátil své kroky k lesu, kam rád chodil na procházku. Tam se protlačil houštinami, až se dostal na místo, kde si myslel, že ho nikdo nepozoruje. Tam padl na kolena. Ale sotva se počal modliti, vyskočil a bázlivě se rozhlížel, není-li tu nikoho, kdo by jej mohl vyrušit. Pak se vrátil a znovu slíbil: „Zde se odevzdám Bohu, anebo se víckrát odsud nevrátím“.

Marně se však pokoušel modlit. Buď nenalezl slov anebo odříkával bezvýznamné věty, a při každém šustotu polekán vyskočil v domnění, že je vyzrazen.

To se opakovalo několikrát. Konečně téměř zoufale pravil: „Nemohu se modlit, mé srdce je studené, bez života, nechce se modlit!“ A začal sil vyčítat, proč sliboval. A přece slib rušit nechtěl. Zcela vysílen chtěl již vstát a vrátit se.

V tom okamžiku se mu zdálo, že se někdo blíží, otevřel oči — a byla to zase jen domněnka jeho pošetilé pýchy, kterou si však v té chvíli uvědomil jako strašnou zvrácenost. Konečně zvolal silným hlasem: „Cože, takový mizerný hříšník jako jsem já, kterýž není hoden pozvednout svou duši  ke svatému Bohu, měl by se stydět před jiným hříšným člověkem, že ho zde nalezl na kolenou, jak volá o smilování? Ne! A kdyby mne všickni lidé i všickni ďáblové z pekla obklíčili, neodejdu odsud!“ 

Nyní bylo to pyšné srdce před Bohem zlomeno. Jako jasný paprsek naplnilo jeho srdce slovo: „Když se budete modlit, vyslyším vás.

„Budete mě hledat a naleznete, když mne budete hledat celým svým srdcem“. Tu po prvé uvěřil a zvolal v plném přesvědčení o Boží věrnosti: „Pane, držím se Tvého slova. Ty víš, že Tě z celého srdce hledám, a Ty jsi zaslíbil, že mě vyslyšíš. Vždyť jsi to zaslíbil!“ Znovu a znovu opakoval ta slova. Jedno zaslíbení za druhým a jedno sladší než druhé naplňovalo jeho srdce. Přijímal je jako nepochybné pravdy od Boha, který nelže.

Zdálo se mi“, pravil, „že ta zaslíbení vnikají spíše do mého srdce než do rozumu. Uchopil jsem se jich a spolehl na ně vší silou topícího se člověka“. 

Na všecky jeho prosby odpovídal Pán verši, jež jako nebeská rosa osvěžovaly jeho duši. Takto strávil tam dlouhou dobu. Stále vroucněji se modlil, aniž by si toho byl vědom, povstal z kolenou a pronikal houštím dále, hlasitě a slavnostně opakoval: „Až budu jednou obrácen, budu kázat evangelium“.

Mezitím se dostal na cestu a blížil se k městu. Ale jaké ticho zavládlo v jeho nitru! Bylo mu, jako by i ta příroda nábožně poslouchala. Ani to slunce mu nikdy tak nádherně nesvítilo. „Ale co to má znamenat?“ tázal se sama sebe: „Všechno vědomí hříchu, všechna starost o mou duši zmizela. Ještě nikdy jsem nebyl tak bezstarostným o své spasení. Snad jsem si příliš mnoho dovolil, když jsem byl na kolenou, že jsem upomínal Boha o Jeho sliby.

Nebyla-li to smělost a snad rouhání?“ Ale přesto všechno blažený pokoj mu v duši zůstával, jakkoli se všemožně namáhal, aby si oživil vědomí viny, anebo aby alespoň litoval, že ani toho není již schopen. Znovu utkvívaly jeho myšlenky s nepopsatelnou vroucností na Bohu. Tato radost se zdála býti nevyčerpatelnou.

Bylo již poledne a čas k obědu. Finney však na jídlo dnes nemyslel a odebral se hned do kanceláře. Nebylo tam nikoho. Sejmul violoncello, aby si, jak často konával, zazpíval a zahrál duchovní písně. Hlas mu však selhal a slzy nepřestávaly téci, ani když nástroj odložil. Nic ho nemohlo vyrušiti z blažené nálady.

Když mu večer přál šéf dobrou noc a odešel, rozdělal si oheň a zamkl dveře; chtěl být sám. Opět se ho zmocnilo vnitřní pohnutí. Bylo mu, jako by se jeho srdce chtělo rozplynout, a on toužil po tom, aby je vylil celé před Bohem.

Odešel do vedlejšího pokoje a klesl na kolena. Ačkoliv tam nebylo ani rozsvíceno ani zatopeno, připadalo mu, jako by celý pokoj byl ozářen. Ježíšův obraz, stál jasně a záříl před jeho duchovním zrakem, jako by se naň díval tváří v tvář. Pán se na něj díval beze slova, ale takovým pohledem, že padl k Jeho nohám. Tam klečel, plakal jako dítě a přerývanými slovy vyléval před Ním své srdce. Zdálo se mu, že smáčí Ježíšovy nohy slzami, a přece neměl toho dojmu, že by se Ho dotýkal.

 

Zdroj: jesus.707.cz
Foto: Wikipedia

První čast 

2 Komentáře

  1. Pingback: Charles G. Finney – Probuzení (část 3 ) - Křesťan Dnes

  2. Pingback: Charles G. Finney – Probuzení (část 5) - Křesťan Dnes

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář