Dan Drápal: Může křesťan přijít o spasení?

Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi – ano nebo ne. Tvrdit, že člověk může přijít částečně o spasení je logický nesmysl.

K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. (Pochopitelně ovšem platí, že teologie, kterou vyznáváme, má určité pastorační důsledky, a že každý, kdo pastoruje, vychází z určité teologie, ať už si to uvědomuje nebo ne.)

Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. A to jistě platí.

Piper odpovídá: Může znovuzrozený křesťan ztratit svou spásu? >>>

Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali (a po léta byli považováni) za křesťany, ale pak Boží cestu opustili (zapřeli víru, odpadli…). Lidé, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, se s touto otázkou vyrovnávají poměrně snadno: Řeknou, že takový člověk vlastně nikdy spasen nebyl. Důkazem toho, že člověk byl Bohem vyvolen a povolán, je právě to, že zachová víru (či, lépe řečeno, je Bohem zachován ve víře) až do konce. Kdo odpadl, dokázal tím, že nikdy povolán nebyl. Ty, které Bůh skutečně povolal, Bůh zachová do konce.

Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Z důvodů pastoračních i teologických.

Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ (J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Máme svobodu odpadnout.

Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět. Jak říká C. S. Lewis, Bůh nám vypráví – a ozřejmuje – náš vlastní příběh, nikoli příběh někoho druhého.

Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. I kdyby se dopustil těch hříchů nejtěžších.

A přece existuje způsob, jak můj syn může přestat být mým synem, ne-li biologicky, pak tedy jistě právně.

Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. A, vztaženo do teologie, zřeknutí se Otce.

Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Ne, abyste doufali, že budete mít. Ne, abyste doufali, že máte. Ne, abyste věřili, že budete mít. Ne, abyste věřili, že máte. Ale abyste věděli, že máte.

Jistotu spasení ale máte sami za sebe. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (srov. Ř 8,16). Ne duchu někoho jiného – třeba našeho pastora, našich rodičů, nebo toho, kdo nás křtil.

Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován. Mohu jiným ukazovat cestu k této jistotě.

Nepovažuji za příliš účelné ujišťovat o jeho spáse někoho, kdo se sice považuje za věřícího, ale ve skutečnost právě teď nějaký vztah s Otcem nemá. Možná ještě častěji než teoretickou otázku „Může křesťan přijít o spasení?“ jsem jako pastýř slyšel praktickou otázku „Dane, dostanu se do nebe, když…“. Většinou to pokračovalo nějak ve smyslu „…kdy udělám něco, co je eticky a biblicky sporné“. Pokud otázka zní takto, většinou si můžeme všimnout, že tázající nemá své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem, ale ač vyznává, že je křesťan, ve skutečnosti hledá naplnění těchto potřeb u lidí nebo prostě někde jinde. Nicméně chce být „spasen“. Ví totiž, že „v nebi“ (ve skutečnosti v Novém Jeruzalémě) to bude krásné, kdežto v pekle ošklivé. Chce si tedy zde na zemi užít, hledá nejmenšího potřebného jmenovatele, jak si žít po svém, ale do „nebe“ se přesto dostat, ale nějaký vztah s Ježíšem Kristem nemá a nějak tragicky ho nepostrádá. Pokud ale nechce být s Ježíšem teď, proč by to měl chtít na věčnosti? A o to, abychom „byli s Pánem“ přece jde. Už tady, nejen až na věčnosti.

Pokud někdo nemá jistotu spasení nebo pokud flirtuje s hříchem, potřebuje dle mého názoru něco jiného než správnou teorii o tom, zda lze nebo nelze přijít o spasení. Potřebuje najít vztah s Kristem teď.

Přiznám se rovněž – to ovšem není argument teologický – že mě trochu mate, že lidé vehementně tvrdící, že znovuzrozený člověk o spásu nemůže přijít, bývají často dost sudičští a nesnášenliví. Jsme-li plni Ducha Kristova, jistě to z nás nedělá automaticky laskavé lidi. A jistě nejde o to, abychom byli všichni nějak lepivě nasládlí, a přitom bez chuti a bez zápachu. Nicméně Ježíš nás nevede k nesnášenlivosti. O apoštolech členové synedria „poznali, že bývali s Ježíšem“ (Sk 4:23). Kéž by to bylo poznat i na nás!

Autor je teolog a publicista  Datum: 24. července 2019  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

 

 

41 Komentáře

  1. Pokus rozhodovat za Boha, zda někdo bude či nebude spasen, nebo dokonce „jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován“, mi připadá mírně řečeno zcestný. Imho mohu jen věřit a doufat.

    Odpověď
    • Ne, vy máte mít plnou jistotu pro den soudu. ( 1.Janův 4:17) A tak v nás Boží láska dosahuje svého cíle. Je to naše nejvyšší meta jako křesťanů mít plnou jistotu pro den soudu. A ti, co vás, znejisťují a uvádí do zmatku neujdou soudu! (Gal 5:10)

      Odpověď
  2. Spása – věčný život, čili plnost života (plenitudo vitae) určitě začíná už tady na zemi. A člověk tedy může vědět, že ho má, pokud má své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem.

    Odpověď
  3. Vladimír Neškudla

    Dane, díky. Je to výborný článek, mluvíte mi z duše. Jako katolík se setkávám s různými interpretacemi na toto téma mezi letničními a evangelikálními křesťany (záleží na sboru) a sám jsem zažil také různou míru nesnášenlivosti, pokud argumentuji tak jak uvádíte. Velmi rád čtu Vaše články – jsou teologicky i lidsky vyzrálé, stejně tak i Vaše politické názory.

    Odpověď
    • Moc děkuji za Vaše občerstvující slova. Mně se totiž zdá, že vždycky u části čtenářstva vzbudím bouři nevole. Nesouhlas chápu, ale tu razanci a vehemenci odporu už ne. Kladu si otázku, proč následovníci Kristovi nedokáží být někdy laskavější. Přeji vše dobré!

      Odpověď
  4. Na jedné straně nás Ježíš nabádá, aby naše ano nebo ne bylo jasné – ANO nebo NE. V tomto smyslu však nelze chápat a odpovědět na uvedené téma. Ani Ježíš by na něj takto jednoznačně neodpověděl (on totiž takto vůbec všeobecně neodpovídal), protože je přímo v rozporu k naší životní pouti a samotnému životu. To jenom naše oblíbená a tristně obhajovaná „pravda“ o jednom životu a „šlus“, nás tlačí do jednoznačné odpovědi ANO nebo NE, která však vůbec neodpovídá realitě a směruje nás do této slepé uličky. Opět jsme spoutáni našimi teoreticko/zákonickými představami a uniká nám skutečný důvod proč zde jsme, odkud a kam kráčíme. Kniha života jistě neobsahuje pouze jakési „odfajfkování“ naplnění předepsaných kritérií, ale celou naší životní pouť, kdy jsme podle Božího záměru postupně přeměňováni z hlíny do drahých kamenů, tak jak nás poučuje Písmo … Čas jistě nehraje roli tak, jak jej vnímáme my.

    Odpověď
  5. Článek se mi líbil, akorát ten příklad z pastorace na konci, kdy se dotyčný ptá na spornou věc, je podle mě příliš přísný a kontrastuje s příkladem otcovské lásky na začátku článku. Když je člověk v pokušení překročit nějakou hranici, tak, si myslím, to nemusí přímo znamenat, že nemá vztah s Otcem, ale může to znamenat, že není schopen přijmout Boží zákon. Myslím si, že je správné věřit, že člověk není v takové chvíli ještě ztracen, i kdyby se rozhodl proti Pánu Bohu. Myslím, že i to je možno chápat podle podobenství o ztracené ovci a také další podobenství o dobrém pastýři a ovcích.

    Odpověď
  6. Úvodem cituji z Janova evangelia 10:27-30 :
    „Moje ovce slyší můj hlas, říká Pán Ježíš, já je znám, jdou za mnou a
    já jim dávám věčný život. Nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky
    nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, nikdo je
    nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Toto prohlášení
    našeho Pána Ježíše Krista je tak jasné, že se v jeho významu nemůže
    žádný upřímný člověk mýlit. Ten, kdo má věčný život od Pána Ježíše,
    nezahyne na věky. Ten, koho má Pán Bůh ve své ruce, je zabezpečen jednou
    provždy.

    Apoštol Pavel píše : „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil,
    aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi
    mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž
    povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil.“
    (Řím.8:29-30) Tato slova se vztahují na každého věřícího člověka, bez
    výjimky. Každý věřící je předzvěděn, předzřízen, povolán, ospravedlněn a
    oslaven. To, co Bůh začne, to i dokoná. Všimněme si, že ani jedno z
    toho, o čem apoštol Pavel píše, není něco, co by Bůh od nás požadoval,
    čeho bychom se měli nějak dopracovat vlastní snahou a úsilím.
    Předzvědění, předzřízení, povolání, ospravedlnění i oslavení jsou hotové
    věci! O všem tom se Bůh – prostřednictvím apoštola – vyjadřuje v minulém
    čase. Tedy i to naše oslavení, které dojde svého naplnění v budoucnosti,
    je již u Boha hotovou věcí. Je zajištěno, pojištěno, hotovo. Ptáme se:
    jak by pak nemohl být věřící člověk, jeho spasení v Kristu, jak bychom
    si nemohli být jisti?

    „Jsem si jist“, píše apoštol Pavel Filipenským, „že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (1:6) Nejen, že to byl Pán Bůh, který v nás začal dobré dílo, ale tentýž Pán Bůh je při nás i dokoná. Boží dílo je naprosto nezávislé na našem jednání. Není podmíněno tím, co uděláme nebo neuděláme my. Záleží na tom, co koná On, svatý a všemohoucí Bůh. Jestli při tobě Bůh začal konat své dílo, On je také dokoná. Můžeš si být jist jednou provždy, že tě Bůh nepustí ze zřetele. V biblické knize Kazatel čteme : „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním“. (3:14)

    Apoštol Juda uzavírá svůj dopis těmito slovy: „Tomu pak, který má moc
    uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář
    své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho
    Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po
    všecky věky. Amen“. (verš 24-25) Bůh má moc uchránit nás před pádem.
    Používá této moci snad jen tehdy, kdy my sami o ni stojíme? Nikoli. Bůh
    projevuje svou moc v našich životech nezávisle na nás samých. Cožpak já
    vím, od kolika pádů mne již uchránil? Kdy jsem si třeba ani nebyl vědom,
    že nějaké nebezpečí pádu vůbec hrozí? Díky Bohu za jeho moc!

    Písmo staví do příkrého kontrastu Boží lásku a Boží hněv. Věřící člověk
    je neoddělitelně spjat s Boží láskou. Apoštol Pavel píše: „Jsem jist, že
    ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani
    budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celémtvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši,našem Pánu“. (Řím.8:38-39) Ten, kdo nemůže být odloučen od Boží lásky, nemůže být již nikdy vystaven Božímu hněvu, soudu a trestu.

    Pisatel epištoly Židům hovoří takto: „A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat
    (tady se hovoří o Pánu Ježíši Kristu), ale jednou provždy dal svou
    vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“ (9:13) Nejen, že Pán
    Ježíš prolil svou vlastní krev jednou provždy, ale On nám tím získal věčné
    vykoupení. Věčné zabezpečení. Vždyť jedině tak může apoštol Pavel směle
    psát: „Jsem přesvědčen, že On má moc ochránit, co mi svěřil, až do
    onoho dne.“ (2.ep. Tim.1:12) Apoštol Petr to vidí stejně: „Boží moc vás
    skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.“
    (1.Pt.1:5) Kdybychom si my sami museli střežit své spasení, určitě
    bychom je dříve či později ztratili. Díky Bohu za to, že je střeží On
    sám !

    Apoštol Jan píše: „Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo
    najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protožeho spatříme takového, jaký jest.“ (1.J 3:2) Víme! Není tu myslíme! Když již nyní můžeme vědět, že budeme jednou Pánu Ježíši podobni, pak je
    zřejmé, že naše vědění je podloženo realitou, která již nyní existuje a
    která trvá do věčnosti.

    Apoštol Pavel nám připomíná: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s
    Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i vy se spolu
    s ním ukážete v slávě.“ (Kolos. 3:3-4) Kde by bylo bezpečnějšího místa
    než v Bohu ? Můžeme nějakým způsobem přijít o spasení, když jsme ukryti
    v Bohu? Jistě nechápeme plný dosah této pravdy, ale to nijak neubírá na
    její platnosti.

    Bohu se jedná o to, aby Jeho děti věděly, že mají věčný život, že
    jsou zachráněny. Domnívat se není totéž jako vědět. Apoštol Jan
    píše: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli,
    že máte věčný život.“ (1.J 5:13) Kdyby byla možná nějaká ztráta spasení,
    nemohli bychom ve skutečnosti nikdy vědět, že máme věčný život.

    Díky Bohu za jistotu spasení !

    Odpověď
    • Pane Vožehu, to jste mne tedy zklamal. Vaše série článků „Moderní reformace“ se mi líbí, dokonce ji sdílím i na svém FB, ale tohle Vaše vyučování o jistotě spasení by mne v začátcích mé víry jistě strhlo do náboženského ducha víry v pouhou literu Písma bez osobního vztahu s Kristem. Totéž co učíte Vy na mne zkoušeli před 30-ti lety v církvi. Věděl jsem, že Bůh JE, je živý a „technicky funkční“ (prožil jsem jeho mocný dotek a nadpřirozené vysvobození ze závislosti), ale jistotu spasení jsem neměl. Pastor mi říkal: „Nesmíš si všímat jak se cítíš, to musíš přijmout pouze vírou!“ Odpověděl jsem mu: „Tak to ti teda pěkně děkuju, teď mám místo jednoho problému problémy dva. Ne jen, že nemám jistotu spasení, ale navíc musím věřit, že správně věřím!“ Odmítal jsem přijmout mrtvou náboženskou víru bez osobního ujištění ve vztahu. Vždyť je psáno: „I démoni věří, ale hrozí se toho.“ (Jak 2:19)
      Vztahuje-li se podle Vás Řím 8:29-30 na všechny věřící, pak tedy i na farizeje a zákoníky, na jiná náboženství i na démony? To asi ne. Pak tedy na které věřící?
      Jistotu spasení jsem dostal až se zjištěním, že Boží království je smluvní království:
      „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.“ (Řím 10:9-10)
      Jistota spasení nevychází z víry v tuto jistotu, ale ze smlouvy, tedy nutně z nějakého našeho volního rozhodnutí a prohlášení. Uvěřit máme ve svém srdci ve vzkříšení Krista a ne ve svou jistotu svého spasení. To zajišťuje naše vyznání, tedy naše svobodná volba. Vyznat Ježíše svými ústy za Pána v sobě ovšem skrývá také závazek ho jako Pána následovat a spolupracovat s ním na proměně svého charakteru.
      Máte pravdu, že všechny atributy vyjmenované v Řím 8:29-30 – předzvědění (vyvolení) atd. jsou předem hotové věci. Jsou ale předem připravené pro všechny lidi (i nevěřící) jako „právní“ status, do kterého se lze svým vyznáním svobodně přihlásit. Spasení je freeware, můžeme si ho zcela zdarma kdykoliv stáhnout z nebe, ale musíme se zaregistrovat.

      Odpověď
      • Mám zato, že pan Vožeh napsal svůj příspěvek velmi dobře a je mi líto, že Vás jím zklamal. Píšete o „náboženském duchu víry v pouhou literu Písma bez osobního vztahu s Kristem“, do kterého by Vás podobné vyučování mohlo dříve strhnout. Kde to v tom jeho textu prosím vidíte? Určitě si nechejte, prosím, od p. Vožeha poslat ta skripta, která Vám nabízí.

        A též nesouhlasím s Vaším tvrzením, že naše jistota spasení vychází z našeho volního rozhodnutí a prohlášení. Nebo, že klíčové je naše vyznání, naše svobodná volba.
        Není to tak, je to přesně opačně. Přece ne my jsme si nejdříve zamilovali jeho, ale nejdříve on nás, viz 1. Jan. Víra je dar od Boha (např. Ef 2,8) který v Kristu zahrnuje i jistotu spasení – v Kristu máme toto vše společně a takto i chápu příspěvek p. Vožeha. Viz např. Ř 8,32 – Bůh Otec nám daroval nám svého vlastního Syna a s ním nám daroval všecko, vč. víry a jistoty spasení.

        I Vaše poslední 2 věty prozrazují cosi o naší lidské soběstřednosti. My si přece nic z nebe zdarma nestahujeme. A osoby Boží a jejich dílo bychom neměli nepřirovnávat k něčemu tak primitivnímu, jako je nějaký počítačový program, který může být vytvořený vždy jen v hlavách nás lidí.
        Bylo to naopak: byli to dokonaly Bůh Otec spolu s dokonalým Synem, kteří se společně rozhodli, že Syn sestoupí z nebe (tj. žádné stahování z nebe), stane se člověkem, bude ukřižován rukama hříšníků z vůle Otce, jako jednou provždy dokonalá oběť Bohu Otci za naše hříchy, třetího dne bude vzkříšen a vrátí se zpět k Otci. Dokonalý Duch svatý tuto pravdu o dokonalém Božím spasení napíše (rukama lidí) do Bible a též tuto pravdu oživuje v srdcích lidí, ve kterých probouzí víru a skrze věřící pak oslavuje Pána Ježíše Krista a Boha Otce.

        Oslavujeme Boha pro jeho nezaslouženou a dokonalou milost v Kristu. Pokud bychom si tu milost stahovali z nebe, volili si ji nějak či i jinak s Bohem“spolupracovali“, bylo by pak riziko, že bychom se mohli chlubit.

        Odpověď
      • Mně se slova pana Rady o freeware a o smlouvě docela líbí a nepovažuji to za žádné znevážení. Spása je přece zadarmo. A vztah s Ježíšem je skutečně smlouva. Vždyť Nový Zákon je vlastně Nová Smlouva. Tu s ním musí opravdu uzavřít každý sám za sebe (zvlášť když Boží lid vůbec není jednotný).

        Odpověď
        • 1/ Nerozumím myšlence, že „spása je přece zadarmo“ vypadá to, že si myslíte, že příspěvek p. Vožeha nebo i můj příspěvek tvrdí opak, tedy že není? Pokud si to myslíte, tak na základě čeho prosím?

          2/ Podstata Nové smlouvy není v tom, že ji uzavírá člověk s Bohem, ani Bůh s člověkem. Bůh s člověkem uzavřel Starou smlouvu, kterou člověk nikdy nebyl a není schopen dodržet. Proto následovala přijít Nová, zásadně jiná smlouva, která byla Bohem zaslíbena ještě před tou Starou (Adamovi, Abrahamovi… http://www.slovo-pravdy.cz/2015/11/08/60-naplnenych-proroctvi-o-jezisi-kristu/

          Nebo jinde o Nové smlouvě, v listě Židům kp. 8 a 10 – zde je dokonce dvojí (protože pro člověka je těžké pochopit a přijmout opravdovou milost) citace proroctví Jeremiáše. Bůh sám Novou smlouvu zapsal do lidských srdcí skrze Kristovu prolitou krev na kříži a skrze jeho vzkříšení. Podobně slovy Pána Ježíše při jeho poslední večeři: Nová smlouva je jednostranně potvrzena jeho krví.

          Bůh pro Novou smlouvu používá slovo pečeť. On nás zapečetil a dal Ducha jako závdavek, 2 K 1,22, podobně Ef 1,13 a 4,30, podobně 2 Tm 2,19. Nikde nečteme, že na Nové smlouvě je ještě nějaká další pečeť.
          Může člověk tuto Novou smlouvu, kterou zapečetil sám Bůh krví svatého Božího Syna, rozpečetit a a uzavřít ještě jednou, tentokrát sám za sebe? Nebo může na ni doplnit ještě další pečeť a tak ji uzavřít ještě sám za sebe? Nemůže, ale kdyby se o to čistě teoreticky pokusil, pak by to už nebyla Boží milost a bylo by se čím chlubit.

          Odpověď
          • Chápu, že nerozumíte. Já zase nerozumím vašim myšlenkám. Ještě že si každý můžeme ponechat to, k čemu jsme došli. Aniž by bylo čím se chlubit, pochopitelně.

  7. Je mi líto, že jsem Vás zklamal . . . hlavně když víte, že Pán Ježíš Vás nezklame. A v tom je vlastně základ jistoty našeho spasení a jistoty, že o spasení nemůžeme přijít – zárukou je Bůh sám, protože v Pánu Ježíši Kristu je náš život „skryt s Kristem v Bohu“.
    Jinak pro upřesnění : to, co jsem napsal, je jen první část celého seriálu úvah o jistotě spasení, který byl několikrát odvysílán přes TWR. Kdybyste měl zájem, mohu Vám poslat skripta (je to asi 20 úvah), napište mi svůj email.

    Odpověď
    • Dobrý den,
      Já bych zájem měl. Z článku pana Drápala jsem velmi smutný. Domnívám se, že jistota spasení je základ naší víry. Je to víra v Boží pravdomluvnost, když říká, že neztratí ani jednoho, nikoho se nevzdá, nikoho nevyžene, není nic co by nás mohlo odloučit od Jeho lásky…. Spasení není na nás, abychom si ho vlastní silou museli nějak udržet, nelze ho ani vlastní silou a poslušností získat ani ztratit slabostí a neposlušností. Stejně jako díte nepřestane být vaše dítě, protože je neposlušné, dokonce i kdyby si změnilo jméno a nikdy se k vám nehlásilo, pořád to už bude vaše dítě.
      Dále nesouhlasím, že lidé, kteří hlásají pravé evangelium a jistotu spasení jsou obecně nějak nesnášenlivý. Já osobně mám zkušenost s pravým opakem, že jakmile člověk začne hlásat pravé evangelium spásy bez skutků, navalí se na něj nesnášenlivost lidí, kteří jsou v zákonictví nějakým způsobem. A že v něm jsou snad všechny denominace. Všichni nějakým způsobem věří ve spásu ze skutků včetně pana Drápala.
      Pokud věřím, že o spasení můžu vlastními skutky přijít, věřím ve spásu ze skutků. Pokud by tomu tak bylo, mohl bych se chlubit, že jsem udělal něco nebo všechno pro to, abych jí neztratil. Ale my z Písma víme, že zákon víry vylučuje chloubu, že chlouba je vyloučena. Jakým zákonem? Zákonem víry. (Ř.3:27)
      Nikdo se v otázce spasení nemůže chlubit vůbec ničím pouze Ježíšem Kristem. Spasení není o nás a naší poslušnosti, ale o Kristu a Jeho poslušnosti. On neztratí ani jednoho. Jednou spasen, navždy spasen. Amen

      Odpověď
  8. Kamil Skočdopole

    Samozřejmě, že spasení ztratit lze. V Bibli je podobných příkladů spousta. Dva za všechny:

    Mt 5:22  Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.¨

    Ježíš nikdy nenazýval nespasené lidi bratry.

    Mt 6:15  Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

    Ježíš nikdy netvrdil, že Bůh je Otcem nespasených.

    Pokud ale kalvinista upřednostní své učení před Božím slovem, jistě najde obezličku, jak tyto verše nevztahovat na Boží děti 🙂

    Odpověď
    • Logický závěr Vašeho mylného výkladu Božího slova je v podstatě ten, že jeden den můžeme být spaseni a druhý den nikoli, a tak napořád, podle toho jak jsme ten den zrovna prožili. Spasení je dané novým narozením. Kdo je jednou znovuzrozen, nemůže být zase „znovu nenarozen“. Buď jsme novým stvořením skrze Krista a v Kristu, anebo jím nejsme.

      Odpověď
  9. Pro paní Hájkovou, odpověď na její příspěvek, vložený dnes v 8:18:
    Napadlo mě, z toho co píšete, jestli se Vás nějak nedotkla moje slova „pak by to už nebyla Boží milost a bylo by se čím chlubit“. Myšlenka o „chlubení se“ je citát z Ef 2,8-9 (z ekumenického překladu) a nemyslel jsem to na nikoho z nás osobně.

    Věřím že Bůh chce, aby člověk měl jistotu spasení na základě toho, co udělal on sám v Kristu a to je milost zdarma. Pokud by naše jistota spočívala nejen v tomto, ale i v tom, že jsme uzavřeli závazek, nebyla by to milost a bylo by čím se chlubit, v tomto smyslu byl míněný ten citát.
    Mrzí mě, že píšete, že nerozumíte těmto myšlenkám. Pokud bych je měl shrnout ještě jednou a jinak: Nová smlouva je smlouva mezi Otcem a Synem, stvrzená obětí Syna na kříži a proto je dokonalá (větší oběť neexistovala a nemůže existovat). A proto máme jistotu spasení, protože to spasení není z nás, ale z Boha.

    Odpověď
    • Už to trochu chápu. Myslela jsem si, že nějaký závazek přece máme: Poslouchat Boha.
      Jestliže smlouva je jenom mezi Otcem a Synem, proč bylo psáno:
      „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou“?

      Odpověď
      • Už pan Rada začal hovořit o „smlouvě“ a nyní se to tu ozývá znovu. Otázka Božích smluv je poměrně složitá a velmi rozsáhlá. Jen například, těch Božích smluv je v Písmu několik, je to i otázka biblické definice „smlouvy“(smlouva není jen vzájemná dohoda, ale i jednostranný příslib), apod.

        No a když se dostaneme k otázce biblické „nové smlouvy“, znalci Písma se tu až tak zase neshodnou na tom, co to je za smlouvu, i když je jasné, že Prostředníkem této nové smlouvy je Pán Ježíš Kristus.

        Celá tato problematika souvisí s chápáním zásadního rozdílu mezi Izraelem a Církví a i jen zjednodušený výklad Písma o těchto věcech by se nevešel do našich diskusí . . . je o tom napsáno mnoho knih a úvah.

        Skutečností zůstává, že věřící lidé dnešní doby – doby Milosti a Církve – jsou účastníky spasení zprostředkovaného zástupnou obětí Ježíše Krista.

        Poslušnost Božího slova nechápu jako závazek, spíš jako přirozený důsledek přijatého spasení a znovuzrození.

        Odpověď
      • 1/ Ohledně poslušnosti souhlasím s odpovědí p. Vožeha (poslední odstavec v jeho příspěvku níže), lidská poslušnost není příčinou jistoty spasení.

        2/Ano, mezi Otcem a Synem. Ohledně Nové smlouvy citujete Jr 31,31-34 ano? V listě Židům Duch svatý, autor Písma, v 8. až v 10. kp., toto proroctví spojuje s Kristem. Žd 9,14 „On sám sebe, skrze věčného Ducha, obětoval neposkvrněnému Bohu“. Jinde se píše, že na kříži zvolal Je dokonáno!

        3/ Dnes ráno jsem na tomto webu četl Váš nový článek úvahy o spáse. Přijde mi, že celý ten text jen vnáší další zmatek. V centru pozornosti jsou lidské názory a zmínky o Kristu jsou v kontextu spásy člověka jaksi na vedlejší koleji. Jidáš by neměl být vzorem spásy pro křesťany.

        Odpověď
        • Můj text žádný zmatek nevnáší. Jenom potvrzuje, že zmatek už existuje, protože křesťané nejsou schopni se dohodnout, jak to vlastně se spásou je (a nejen se spásou) a vysvětlit to tak, aby to každý pochopil.
          Mě různé výklady různých teologů matou.
          Nemyslím si, že Jidáš je v článku kladen za vzor. To jste špatně pochopil. Ani papež František, který naznačuje svůj názor na jeho možnou spásu, ho jistě za vzor neklade.

          Odpověď
          • Tím vnášením dalšího zmatku vnímám to, že článek „Úvahy o spáse“ nepřináší jasný názor autora a namísto Písma, v němž je ústřední postavou jistoty spasení Pán Ježíš Kristus, úvaha cituje řadu k biblické pravdě protichůdných lidských nápadů. V popředí pozornosti tedy stojí jen lidské názory nezakotvené v Písmu a Krista vynechávající.

            Přečetl jsem si opakovaně 3. a 4. odstavec, začínající slovy „od Luthera“ a končící „spásu všem“. Je nosnou myšlenkou těchto 2 odstavců, pokud jsem ji správně pochopil, že lidé se stále nedokáží shodnout, kdo je konkrétně spasen a kdo není? A z pokračování článku, tj. ze tří dalších odstavců, to vypadá, že pomocí tří názorů pánů Vincence, Mazzolariho a papeže se snažíte podpořit tu myšlenku, že Bible se mýlí anebo že to není jisté, když ona prohlašuje Jidáše za nespaseného. Nebo jste to myslela jinak prosím?

            (Ještě se musím omluvit za své nevhodné vyjádření – ano, nepsala jste, že Jidáš je vzorem pro křesťany. Měl jsem raději napsat, že Jidášovo nespasení je natolik jednoznačně v Bibli potvrzeno, že bychom v ní měli hledat jiné vzory spasení).

            Moje hlavní otázky k článku jsou dvě: 1/ můžeme dosáhnout shody v pravdě podobným způsobem, tj. hledáním společného názorového průsečíku s lidmi, kteří nehledají pravdu v Bibli, ale např. u středověkých kameníků či mnichů, kteří své vlastní představy tesají do kamenů? Kolik je lidí, tolik je představ o Bohu. S tímto souvisí velká otázka na tělo k osobnímu zvážení: 2/ nakolik je pro Vás pro poznání pravdy o spasení člověka klíčová Bible? Za co ji opravdu považujete?

            Pokud přijde shoda v otázce spásy mezi lidmi či mezi teology, tak jedině kompromisem vůči pravdě, nebo pomocí síly a nelíbí se mi ani jedna varianta.

    • Přemýšlím ještě nad svým bodem dvě výše a mohl jsem to napsat lépe, tedy ne to, že Nová smlouva je mezi Bohem Otcem a Synem.
      Asi takto je to lépe: Stará smlouva byla oboustranná, podmínky (jestliže…) byly Bohem ustanoveny na obou stranách. Nová smlouva je jednostranná a musela taková být, pro lidský hřích a slabost stará smlouva nebyla dodržena. Ve skutečnosti ji dodržel jen Jediný, který byl současně Bohem i člověkem.
      Bůh sám Novou smlouvu naplánoval, ustanovil a uskutečnil ji smrtí svého svatého Syna na kříži. Žd 9,14 „On (Kristus) sám sebe, skrze věčného Ducha, obětoval neposkvrněnému Bohu (Otci)“.
      Takže i ta jistota spasení je milostí, stejně tak jako spasení samo milostí. Tj. jistota spasení se neodvíjí od žádného skutku či závazku ze strany člověka.

      Odpověď
  10. Kamil Skočdopole

    Milý Rakato,

    ano věřím, že spasení lze ztratit (tedy jeden den být spaseni a druhý den již nikoliv). Lze to podstoupit ale ozřejmě jen jednou, jinak by došlo k novému křižování Krista (Žd 6,6). Král Saul, Dátan, Chóre a další by o tom mohli vyprávět. Kdo je znovu narozen může samozřejmě zemřít a kdo stojíme, můžeme padnout.

    Jaký je tedy správný výklad oněch uvedených veršů, varující před zatracením bratra a neodpuštěním? Koho se týkají?

    Odpověď
    • Snad vůbec nejobtížnějším textem k porozumění v souvislosti s jistotou spasení je několik veršů z 6. kapitoly epištoly Židům. Celá tato epištola byla skutečně napsána pro příslušníky židovského národa, tedy pro lidi, z nichž mnozí měli veliké potíže odvrátit se od židovského náboženského systému a uvěřit v Pána Ježíše Krista jako přišlého Mesiáše, Spasitele. To, že obsah této epištoly byl určen Židům, a že má proto své zvláštnosti, je potřeba mít pozorně na paměti. Jedině tak můžeme pochopit pravý význam textu, o který se nám jedná. Cituji nyní od 4. verše: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha Svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch“.

      Dříve, než vysvětlím, jak tomuto oddílu rozumím, uvedu dvě věci. Především, existují alespoň tři různé výklady, z nichž ani jeden nebere v úvahu možnost ztráty spasení. A za druhé, ti, kdo tento text považují za argument pro možnost ztráty spasení, nejsou ve výkladu důslední. Rádi by tvrdili, že se tu hovoří o lidech, kteří kdysi uvěřili, ale pak odpadli, a proto své spasení ztratili. Tím to pro ně končí. Jenže slovo Boží tu nekončí. Slovo Boží říká, že pro takové už by pak nebyla žádná naděje, žádná nová možnost pokání, žádná další možnost spasení, žádná jiná naděje. Proto každý, kdo navzdory našemu výkladu chce setrvávat v přesvědčení, že se tu jedná o ztrátu spasení věřících lidí, musí být důsledný v tom, že takoví lidé jsou pak navždy ztraceni a spasení je pro ně už vyloučeno. Otázka je: Kdo by chtěl zajít do tohoto logického důsledku a tvrdit, že jsou na tomto světě lidé, pro které se brána Boží milosti zavřela jednou provždy ? Známe svého nebeského Otce až příliš dobře na to, abychom ho z něčeho podobného mohli obvinit a omezit tak Jeho svrchovanou milost. Pro mne je podobná myšlenka nepřijatelná. A proto nemohu jinak, než odmítnout tento mylný výklad.

      Co však tedy pisatel citovaných slov měl na mysli? O kom tu píše? Víme již, komu píše: věřícím Židům. Ale o kom píše v citovaných verších? Jestli máte před sebou otevřenou Bibli a přeskočíte až k 9. verši, tam čteme: „Avšak, nejmilejší (obrací se přímo k těm, kterým píše), nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení…“ Úmyslně zde cituji z kralického překladu, protože nový ekumenický překlad je tu neodpustitelně nepřesný (o žádné cestě ke spáse tu není v originále ani řeč! ). Tedy pisatel dopisu klade do kontrastu ty, kterým píše, s těmi, o kterých píše v předešlých verších. Když ty, kterým píše, spojuje s věcmi náležejícími ke spasení, je zřejmé, že v protikladu k nim stojí ti, kteří s těmito věcmi nemají nic společného, kteří neví nic o skutečném spasení, protože sami spaseni nikdy nebyli. Je proto mým přesvědčením, že 4.-6.verš se týká nevěřících – i když nábožných – Židů.

      Teď však řeknete: No dobře, ale vždyť se o těch lidech píše, že byli jednou osvíceni, že zakusili daru nebeského, že byli dokonce účastníky Ducha Svatého a okusili dobrého Božího slova a moci budoucího věku?! Cožpak to všechno může člověk prožít a zůstat přitom nevěřící? Všimněte si, že se zde nikde nehovoří o spasení, ani slovo o odpuštění hříchu, ani zmínka o znovuzrození, ospravedlnění, nic z toho, co je v jiných pasážích týkajících se věřících lidí tak běžné. Byli osvíceni. Evangelista Jan píše v 1. kp. v 9. verši o Pánu Ježíši, že On byl to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. Každého člověka, věřícího i nevěřícího. Osvícení, být osvícen ještě zdaleka neznamená být spasen. Zakusili daru nebeského. Zakusit, nebo v dnešním slova smyslu správněji okusit (nebo také ochutnat) ještě neznamená jíst a pít. Je plno lidí, kteří jídlo ochutnají, ale nenasytí se jím, neukojí jím svůj hlad a svou žízeň. Pán Ježíš řekl: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky“. (J 4:14) Napil, ne ochutnal.

      Tentýž výklad se vztahuje i na ten následující výraz, že okusili dobrého Božího slova a moci budoucího věku. Oni také byli účastníky Ducha Svatého. Jak to máme chápat? Cožpak na Ducha Svatého nemá nárok jen věřící člověk? Jistě. Každý věřící člověk má Ducha Svatého. Apoštol Pavel píše: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není Jeho“. (Řím. 8:9) Ovšem vzpomeňte si na jiné slovo apoštola Pavla, když píše do Korintu: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1.Kor.2:14) Jinými slovy, člověk je schopen poznat pravdu o Božích věcech jedině pod vlivem Božího Ducha. Nevěřící člověk je osloven Božím slovem jedině prostřednictvím Božího Ducha. V tu chvíli se může svobodně rozhodnout, jestli zjevenou pravdu přijme nebo odmítne. Když odmítne, Duch Svatý přestává – alespoň na čas – pracovat na srdci takového člověka. A tak je možné – v tomto smyslu – říci o člověku, že byl účastníkem Ducha Svatého, aniž bychom tím tvrdili, že měl Ducha Svatého. Než mne obviníte z hraní se slovíčky, ještě rychle dodám, že i běžný výraz mít Ducha Svatého není chápán správně, pokud by se někdo domníval, že mít Ducha Svatého je totéž, jako mít dům nebo mít auto a podobně. Jestli jsi dítětem Božím, pak máš Ducha Svatého v tom smyslu, že Duch Svatý má tebe!

      A tak ono odpadnutí ze 6. verše 6. kapitoly epištoly Židům opět neznamená, že by ti lidé, o kterých se tam hovoří, nějakým způsobem ztratili spasení, nýbrž že to byli a jsou lidé, kteří se přiblížili spasení na dosah ruky – raději říkám: na dosah víry – ale nakonec přece jen vědomě neuvěřili a spaseni nebyli. Všimněte si, že dokonce kdysi činili pokání. Jenže ani pokání samo o sobě nestačí ke spasení. S pokáním musí přijít víra v Pána Ježíše Krista jako ve Spasitele a o té u nich není ani řeči. Takoví lidé se pak z vlastní síly – možná pod tlakem špatného svědomí – mohou pokoušet znovu a znovu o skutečný prožitek víry, ale tím jen uvádějí v posměch ukřižovaného Pána Ježíše Krista, protože okolní svět vidí, že se jim to nedaří, a jejich stav nemůže být než horší a horší, až nakonec zahynou ve svých hříších. „Avšak, nejmilejší, nadějmeť se o vás lepších věcí, a náležejících ke spasení…“

      Upraveno podle vlastního originálu odvysílaného TWR.

      Odpověď
  11. Kamil Skočdopole

    Milý bratře,

    děkuji Vám za odpověď. Stačilo odpovědět na mou otázku a Vy jste napsal nový článek. Můžeme jistě poté diskutovat o Žd 6,6. Koneckonců uvedl jsem je pro dokreslení. Dovolím si ale nejprve zopakovat otázku:

    Jaký je tedy správný výklad oněch uvedených veršů, varující před zatracením bratra ( Mt 5,22) a neodpuštěním (Mt 6,15) ? Koho se týkají?

    Odpověď
    • Víte, my jsme dnes příliš zvyklí na rychlé a zjednodušené odpovědi na otázky, které jsou složité, proto ten „článek“.

      A podobně to platí i o těch dvou biblických verších – slovech Pána Ježíše – z Matoušova evangelia. Oba dva jsou vytrženy z kontextu tzv. „kázání na hoře“ , které samo o sobě potřebuje obsáhlý výklad, jako např. kdo vlastně byli Ježíšovi posluchači – s hlavním zřetelem na rozdíl mezi židy a pohany. Součástí toho kázání je i tzv. „modlitba Páně“, která vlastně je jen jakýmsi návodem modlitby pro učedníky Ježíšovy doby (skutečná modlitba Páně je u Jana 17.kp.).

      Ježíšovo horské kázání spadá do období mezi SZ a NZ a hovoří o zásadních ideálních morálních principech Božího království, Boží vlády. V podstatě ukazuje na to, jak by asi Boží kralování vypadalo bez Boží milosti a tím nás vede k lepšímu porozumění toho, co Boží milost přináší.

      Na Boží milost ukazuje Pán Ježíš slovy : „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt.5:20). Aplikace pro odpouštění : jestli budete spoléhat na Boží odpuštění jen na základě vlastního odpouštění druhým lidem, nebudete mít podíl na Božím království. Janom jestli vaše spravedlnost bude jinhé řádu, založena na Boží milosti, budete účastníjy Božího království. (Podobně i s tím hněvem a zatracováním druhých).

      Naše spasení je založeno na Boží milosti skrze víru v Kristovu zástupnou oběť, nikoli na našem dobrém životě. Už proto můžeme hovořit o jistotě spasení a nemožnosti ztráty spasení.

      Odpověď
      • Kamil Skočdopole

        Milý bratře,

        děkuji Vám za Vaši obsáhlou odpověď, ale zřejmě jsem nedokázal položit otázku srozumitelně. Zkusím to tedy znovu a snad už naposledy a trošku jinak.

        Když Boží dítě zatratí svého bratra nebo mu neodpustí, může podle Vás přijít o spasení?

        Odpověď
        • Stručně : Nikoli.
          Obsáhleji : (1) Znamenalo by to, že naše spasení je podmíněno naším životem, jednáním. Není, jinak by to nebylo spasení z milosti (Ef.2,8-9). (2) Boží dítě má Božího Ducha, který je povede k vyznání hříchu, pokání a nápravě (1.Jan.1, 8-9).

          Odpověď
          • Kamil Skočdopole

            Děkuji Vám za jasnou odpověď!

            Opravdu jsem netušil, že se dá tak snadno oddiskutovat přikázání z kázání na hoře určené těm, kdo jdou dětmi nebeského Otce. Ale když dovolíte, raději budu věřit Kristovým varováním obsaženým v Písmu, než Vašim konstrukcím. Už jsem četl, jak se z přikázání „ženě učit nedovoluji“ vyvodí opak, že verše o hříšnosti homosexuality ji vlastně obhajují apod., ale ohledně spásy je to opravdu vážnější.

            Inu, liberální teologie (neuznávající žádný systém) nebo fundamentalismus (stavící systém nad Boží slovo) opravdu svedou mnohé. Dovedu si představit, jak budou v pekle lidé, kteří se domnívali, že spasení už nikdy nemohou ztratit a ty desítky varování v Písmu se jich netýkají, a tak si jich nevšímali v domnění, že je Duch Boží neusvědčuje.

            Zřejmě ale máte možná nějak zafixováno, že co je zdarma a z milosti, již nelze ztratit. Ale tudy přeci cesta nevede. Kdysi jsem zcela nezaslouženě a z lásky dostal od svého otce hodinky. Svoji nedbalostí jsem je záhy zničil, nedbaje na jeho rady. Zřejmě je to jen můj dojem a hodinky mám stále, jinak bych je přece nedostal z milosti 🙂

            Jinak Vám přeji vše dobré a doufám, že se na mne nebudete zlobit. Předpokládal jsem, že Vás nepřesvědčím, ale chtěl jsem, abyste to otevřeně napsal pro mnohé hledající, pro které bude Vaše vysvětlení jistě důležité v jejich orientaci. Slyšel jsem o člověku z KřSb, který zřejmě v tomto učení tápal, resp. nedokázal tyto verše oddiskutovat, ale odkazoval se na Vás, že asi Vy to jistě máte promyšlené a zdálo se, že proto tomu věří i on. Asi by mi nevěřil, že právě Vy zpochybníte sankce z přikázání z kázání na hoře směrem k Božím dětem.

            Přeci jenom bych měl jednu řečnickou otázku na závěr. Myslíte, že by se třeba v této věci mohl Váš teologický systém (učení Plymouthských bratří) mýlit, nebo jej považujete za prakticky bezchybný? A pokud ne, nalezl jste v něm někdy chybu? Odpověď nečekám, je to jen námět k zamyšlení. Je dobré svůj intelekt a obdarování použít i ke zkoumání toho, čemu člověk věří, než jen k jeho apologetice 🙂

            Na druhou stranu jsme jenom lidé a když čtu vaše řádky, tedy řádky člověka, kterého mám rád a respektuji ho, vede mne to mnohem více k sebekritice, jelikož i já jako člověk chybující mohu věřit bludům, které vidí lidé okolo mne, jen já ne. Proto se neobklopuji jen stejně smýšlejícími.

  12. Panu Aronovi
    Články nepíšu proto, abych někoho poučovala (na to nemám znalosti), ale proto, abych vyvolala diskusi. Někdy se to nepodaří – to se pak, samozřejmě, nedá nic dělat. Taky chci i navenek vyjádřit, o čem ve svém nitru přemýšlím. Ale koho zajímají myšlenky nějaké ženy, že? Jednou jsem někde četla, že ženy, na rozdíl od mužů, většinou píší proto, aby vyjádřily své myšlenky, nikoliv proto, aby někomu sdělily „objektivní pravdu“. Asi se nedomnívají, že ji znají.
    Chtít jednotu v křesťanské teologii, to je asi trochu moc. Uznávám, že je to blbost. Každý prostě dojde k něčemu jinému.
    Prosím, řekněte mi, kde je v Bibli o Jidášově nespasení? Že odešel, kam patří, jak je psáno, tuším, ve Skutcích?
    Pravda je pro mě jistě důležitá, ale nemyslím si, že jejím jediným zdrojem je Bible. Dokonce ani Jan Hus, který trval na tom, aby byl o tom, že se mýlí, přesvědčen z Písma, si nemyslel, že Písmo je jediný zdroj pravdy. O tom svědčí například tato jeho slova: „Křesťan má být stálý ve víře a v rozjímání této trojí pravdy: té, která je obsažena v Písmu, té, kterou poznáváme smysly a té, jíž dosahujeme rozumem“.
    Já bych k tomu dodala, že ještě je tady další zdroj – komunikace s Duchem svatým.
    Nemohu brát celou Bibli doslova. Také nevěřím například tomu, že svět byl stvořen za šest dní. Proto i takové pojmy jako spása, Boží království a pod. je zapotřebí nějakým způsobem vykládat, aby člověk pochopil, oč přesně jde.

    Odpověď
  13. To je pro mě matoucí, pokud mám Vaše myšlenky o spasení v článku na webu, pokládat za něco, co sama nepovažujete za objektivní pravdu. A jestli vůbec věříte, že v oblasti spasení existuje možnost objektivní pravdu poznat, přijde mi, že nevěříte. Nevím tedy, jakým způsobem pokračovat v komunikaci.

    Jednota v křesťanské teologii? Zápas o pravdu začal už pokoušením Adama a Evy (nevím ale, jestli této události vůbec věříte , když píšete, že neberete celou Bibli doslova). Pavel, Petr a Jan napsali podstatnou část listů jako obhajobu před zákoníky, judaisty a gnostiky, kteří se hlásili k následování Krista. Sjednocení teologů různých současných i minulých směrů by znamenalo ukončení toho letitého boje za objektivní pravdu o spasení.

    V Bibli o Jidášově nespasení je zejména v Janovi 17,12. Ježíš Jidáše velmi naléhavě varoval předem („bylo by pro něj lépe, kdyby se nenarodil“ – Mt 26,24).

    Určitě je velmi důležitá komunikace s Duchem svatým. Ten však, jako autor Písma a současně ten, který ukazuje na Krista jako na jediný možný zdroj jistoty spasení, nepůjde nikdy proti sobě, naopak bude tuto pravdu potvrzovat.

    Odpověď
    • Eva Hájková

      To je těžké. Když vy si myslíte, že víte, co Duch svatý může a co nemůže dělat. Co může nebo nemůže potvrzovat.
      Já si spíš myslím, že člověk se má Duchu svatému vydávat. Když se člověk zcela vydá Bohu, nemůže pochybovat o Jeho milosti, o spáse i o Jeho pomoci a radě v různých záležitostech.
      I kdyby jeho znalosti (třeba i Bible) byly nedokonalé.
      A potom platí Augustinovo: „Miluj a dělej, co chceš.“

      Odpověď
  14. Eva Hájková

    Můžeme svým studiem Bible poznat objektivní pravdu?

    „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“.

    Odpověď
  15. To co jsem Vám napsal o Duchu svatém, není to, co si myslím já, ale to, co o Duchu řekl Kristus v Janově evangeliu.
    Ve smyslu vaší odpovědi, že považujete jen za můj soukromý názor, že Duch ukazuje na Krista jako jediný možný zdroj spasení, vnímám i Vaše soukromé názory na spasení Jidáše v tom článku. Nevycházíte z Písma, ale z názorů tří lidí, kteří Bibli neberou, ohledně spasení Jidáše, vážně. Vybereme si z různých názorů lidí jen to, co se nám hodí a podobně tak uděláme s Biblí?

    Chci ze své strany diskusi uzavřít. Je nesmyslné Vám už dále argumentovat Biblí, když ji nemůžete či nechcete (v otázkách spásy) brát doslova. Jak chcete rozeznat, které z myšlenek, které Vás napadají, jsou rady a pomoc skutečného Ducha svatého a které jen Vaše vlastní?

    Pokud Bibli neznáte a nemáte o ni zájem, zůstane Vaše víra podobná osobnímu náboženství, něčemu jako gnosticismus, vědění. Zůstanete u Vašich soukromých představ Boha, Pána Ježíše Krista či Ducha svatého.

    Odpověď
    • Eva Hájková

      Jak rozeznám, které myšlenky jsou moje a které z Ducha? Někdy to jde opravdu těžko. Nemyslím si ale, že Ježíš něco takového po člověku chtěl.
      Není pravda, že Bibli nečtu. Čtu. Ani nezůstávám jenom u svých „soukromých“ představ, ale mluvím o nich s lidmi.
      Děkuji za diskusi.

      Odpověď
  16. Pokud někdo, jako například pan Drápal, tvrdí, že o spasení lze přijít a zároveň. že on má jistotu spasení, říká tím vlastně toto: „Věřím sám sobě, že jsem dostatečně schopný a vědom si toho, že nikdy neselžu. Věřím sám sobě, že jsem tak poslušný a poslušný i zůstanu a nemůže se mi stát to, že bych odpadl.“
    Je to ve skutečnosti maskovaná víra v sebe sama a svoji dobrotu, vydanost a poslušnost. Jedině z víry v sebe sama může pramenit jistota člověka, který tvrdí, že o spasení lze přijít, ale jemu se to stát přece nemůže- to je jeho jistota. Taková jistota není nikdy žádnou jistotou. Jediná jistota, kterou můžeme mít je jistota víry v Krista a Jeho dílo, Jeho poslušnost, Jeho vydanost, Jeho nepomíjející lásku. Naše plná jistota nikdy nemůže pramenit z víry v nás samé, ale z víry v dokonalého Boha, protože my sami zde na Zemi nikdy dokonalí nebudeme.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář