Křesťan dnes

Dave Patty: Otec nemusí být dokonalý

Před lety jste v rozhovoru pro Život víry řekl, že „český národ potřebuje skutečně zbožné muže“. Jak by měl zbožný muž podle vás vypadat?

Měl by umět převzít zodpovědnost za výchovu dětí a za duchovní vedení rodiny, což je více, než jenom vzít děti v neděli do sboru. Je potřeba se duchovním věcem věnovat taky doma, číst si s dětmi Bibli, modlit se s nimi, mluvit o svých zápasech, o tom, co s Bohem prožíváme. Být pro děti emocionálně dostupný. Čeští muži mají často představu, že jejich zodpovědnost je vydělávat peníze a opravovat doma věci, aby auto nebo pračka fungovaly. Už si ale neuvědomují, jakou úlohu mají v rodině. Když si povídám s mladými lidmi, spíš je slyším mluvit o mamince, a když chtějí někam jet, říkají „musím se zeptat maminky“. Tatínek bývá přítomný fyzicky, ale ne emocionálně.

Otcové si také často myslí, že musejí být dokonalí, ale tak to není. Jednou jsem se jakožto teenager hádal se svým otcem. Nevím už proč, pamatuji si jen to velké napětí. Prudce jsem za sebou zavřel dveře a odešel jsem do svého pokoje. On pak za mnou přišel a řekl mi: „Přemýšlel jsem nad naším rozhovorem a uvědomil jsem si, že moje reakce nebyla správná. Můžeš mi odpustit?“ Pro mě bylo mnohem významnější, že přiznal svoji chybu a poprosil o odpuštění, než kdyby žádnou chybu neudělal. Řekl mi tím vlastně: ,Náš vztah je pro mě vzácný a nechci ho ničím narušit.‘ Viděl jsem v tom jeho schopnost přiznat chybu a jeho zápas o náš vztah.

 

Jak na sobě muži mohou pracovat, jak se otcovství mají naučit?

Nejlepší věc, jakou muž může udělat pro to, aby byl dobrým otcem, je navázat bližší vztah se svým Otcem. Poznávat Boží otcovské srdce a to, co prožíváme u něho, tu blízkost a jeho zájem o nás, pak předávat svým dětem.

 

V čem je role muže a otce specifická?

Muži jsou silnější, akčnější, berou na sebe zodpovědnost. Vidíme to už v První knize Mojžíšově – Adam střežil zahradu a staral se o ni. Muž by měl být schopen převzít zodpovědnost, nestarat se jen sám o sebe, ale být obětavý, žít pro druhé. Být schopen vstoupit do boje, být iniciativní ve vztazích, řešit problémy…

 

Jak k tomu můžeme vychovávat své syny?

Někdy trávíme hodně času s rodinou, všichni dohromady, ale myslím si, že to nestačí. Je důležité, aby syn byl někdy se svým otcem sám. Aby plně cítil jeho mužské srdce a aby s otcem něco dělal. My muži se učíme činem, tím, že spolu něco děláme.

Když jsem byl malý, můj otec hodně cestoval, byl často pryč. Ale taky přemýšlel, jak tu být pro rodinu. V létě proto nikdy necestoval a pěstoval s námi zeleninu. Vzpomínám si, jak jsme venku pracovali a při práci nám vyprávěl příběhy ze svého dětství, vysvětloval nám, jak co dělat, předával nám svoje zkušenosti. Zeleninu jsme pak prodávali, abychom měli peníze na cesty s ním. Cílem nebyla činnost samotná, ale to společně sdílené dobrodružství.

To je pro nás v dnešní době velká výzva. Dítě většinou nemůže být součástí práce, kterou muž vykonává. Otec odchází, pracuje v nějaké firmě, večer se vrátí domů a společně s dětmi se např. dívá na televizi. Otcové by ale měli pro své děti vymýšlet akční program.

 

Chlapci se často perou, zkoušejí svoji sílu, hrají si na vojáky, na rytíře apod. Jak je v tom usměrnit, a zároveň v nich nepotlačovat jejich přirozenou divokost?

Když byly naše děti malé, občas jsme si dali do obýváku na zem matrace z ložnice a pak jsme spolu bojovali. Oni na mě vlezli, zápasili jsme spolu a hodně jsme při tom křičeli. Kluci potřebují fyzický kontakt, cítit mužskou sílu. Moje žena vždycky stála vedle a doufala, že se nikdo nezraní.

Snažil jsem se vymýšlet i různá dobrodružství. Bydlíme v Beskydech a jednou napadlo opravdu hodně sněhu, a tak jsem řekl svému synovi: „Tylere, musíme vylézt na Lysou horu!“ Bylo mu tehdy asi dvanáct. Vzali jsme si s sebou lyže a šlapali jsme v hlubokém sněhu. Lidi na nás koukali, jestli jsme se nezbláznili, ale pro nás to bylo obrovské dobrodružství, protože jsme spolu dělali něco těžkého. Myslím si, že kluci potřebují prožít to, že život není jednoduchý, potřebují čelit výzvám, aby byli připravení čelit ještě větším výzvám, až budou starší.

 

Jak se díváte na hry se zbraněmi?

Snažili jsme se vždycky o dobrodružství, kde jsme si nehráli na to, že zničíme nebo zraníme jiného člověka. Nehráli jsme si s pistolemi, spíš jsme lezli na stromy, stavěli jsme bunkry apod.

 

Dneska k tomu přibyly ještě různé střílecí počítačové hry…

Děti můžou strávit všechen svůj čas ve virtuálním světě, ten ale nefunguje stejně jako svět skutečný. Když prohrajete, stačí jednou kliknout a můžete začít znovu. Člověk se neučí nést za své činy zodpovědnost. Je výzva vymyslet pro děti zábavu, která není jenom fantazií. U nás doma jsme topili v krbu, a tak jsme se učili štípat dřevo, pracovat na zahradě, vylézt na nějakou horu, lyžovat, cestovali jsme… Dobré je cokoli, co je spojené se skutečným životem.

 

 

**************************

autor: Lucie Vlasáková

foto: archiv Davea Pattyho

 

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v listopadovém čísle časopisu Život víry (2018/11) v rámci tématu „Můžu být mužem“. Číslo dále přináší rozhovor s Michalem Apetauerem, zakladatelem nového sboru AC v Brně, reportáž z Konference ohně v Budapešti, komentář k 80. výročí Křišťálové noci, vzpomínku na Pavla Smetanu, rozhovor s Jakubem a Dagmar Güttnerovými nebo virtuální historický rozhovor s Lukášem Pražským. Také příběh čtenářky, zprávy a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Více informací najdete na www.zivotviry.cz.

Exit mobile version