David Novák: Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…

David Novák
David Novák

Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu, protože „mladí už žijí svým životem“, nějak se musíte vyrovnávat s myšlenkou smrti, bojíte se, co se stane, až jednou budete nemohoucí a vy „budete na obtíž“, slábne vám zrak      a prostě už vám není 20 ale ani 50. Přijdete do sboru a posloucháte (zdůrazňuji, posloucháte, protože to, co se zpívalo kdysi, už dávno bylo odhozeno novou generací na smetiště dějin) písně typu „ve smělé důvěře, kráčím ve víře“. Snažíte se připojit, i když prožíváte pocit zahanbení, že se bojíte samoty a nedokážete do odevzdat Bohu. Nakonec nestíháte dynamice zpěvu, a tak to vzdáte. Následuje svědectví jakéhosi misionáře, který potřebuje „narajsovat“ peníze, na zasloužený třítýdenní  odpočinek v Chorvatsku. Celý rok dělal misii a prožívá únavu. Dokonce v poslední době nemůže ráno vstávat, což může značit nebezpečí deprese!  Na konci pobytu za ním přijede tým mládeže tvořit vizi na další rok. Proto když nějaké peníze zbydou, využije je mládež. Misionář navíc prožívá těžkou životní situaci, protože ho bolí pravá ruka, kterou si zranil při hraní baseballu. Pastor ho ale uklidní slovy o tom, že utrpením nás Bůh něco jistě učí. Následuje vzkládání rukou starších a mazání olejem na misionářovu hlavu – přesně jak je to v Písmu ohledně nemocných.

Po sbírce, na kterou přispějete, následuje další svědectví jakéhosi mladíka o tom, že Pán je cool, protože když se v pátek ráno modlil, aby udělal písemku, tak jí udělal. Následuje radostný potlesk, jak Pán pomáhá zbožným vyjít ze zkoušek vítězně. Cítíte bolest pravého kloubu, za jejíž odstranění se již rok modlíte, ale Pán mlčí. Asi nejste cool… nebo jak to ten mladík říkal. Poté jsou oznámení, ve kterých se dozvídáte, že sbor má „vizi zbudovat nové lídry“ a že se již překládají materiály a že brzy přijedou přátelé z USA, kteří nás to naučí. Přemýšlíte o tom, že jste celý život vedli druhé lidi, když jste pracovali v různých civilních zaměstnáních, míhají se vám v paměti chvíle, když vám STB vyhrožovala vyhozením z práce, říkáte si, že byste třeba některými těmito zkušenostmi mohli přispět, ale zároveň víte, že když nejste osloveni, nemáte se sami nabízet.  A tak jste ticho.

Poté přichází pastorova výzva, že oznámení najdete na sborovém facebooku a webu. Jste rádi za nové technologie, jenže už je nějak nedáváte. Ale co, nějak se to k vám zprávy snad dostanou. Následuje kázání, kdy sebevědomý mladý muž hovoří o tom, že s Kristem nikdy nejsme sami. Ano nejsme – to víte moc dobře, protože za poslední rok za vámi skoro nikdo se sboru nepřišel a vy se stydíte si o návštěvu říkat. Kdo by se také zabýval člověkem jako vy, který není pro sbor perspektivní? Nikdo vám to takto neřekl, ale nějak to hluboko v sobě cítíte. Dalším problémem je, že pastorovi rozumíte jen něco. Mluví strašně rychle a vy prostě nestíháte. Štve vás to, protože skoro všemu rozumíte, ale bez zbylých dvaceti procent vlastně nerozumíte. Shromáždění se neúměrně protahuje a vy stále více potřebujete na záchod. Jenže sedíte uprostřed řady a navíc se bojíte, abyste při manévru ze sedu do stoje neupadli. Situace začíná být kritická… na chválící skupinku ale „sestoupil Duch svatý“, což znamená další písně. Po písních kazatel ještě přidává srdceryvné svědectví o svých duchovních zápasech. Nějak ho chápete, prožívá samotu, a kde jinde to má sdělit, ale vy chcete na záchod. Nakonec to risknete a nespadnete, protože mladík vedle vás vám pomůže. Jak skvělé, že máme mládež!

 

 

Když se vrátíte, je po shromáždění. Rád byste se s někým dal do řeči, ale mladí se baví s mladými, a tak sedíte a čekáte. Nakonec odcházíte a jste vděční za srdečný stisk ruky od vašeho bratra kazatele a za jeho dotaz jak se máte. Pokoušíte se odpovědět, ale kdosi vám skáče do řeči         a vysvětluje pastorovi, že je třeba „nebát se nových technologií“. Chvíli čekáte, zda dokončíte svojí odpověď, jenže pastor vás už neregistruje. Proto odcházíte. Kdesi hluboko v duši toužíte, aby za vámi někdo se sboru přišel, máte co předat, prožíváte samotu, ale nechcete zdržovat. Navíc váš sbor je efektivní a návštěva u vás prostě efektivní není. Víte to moc dobře… Už z vás nikdy nebude leader, nemáte vizi, nerozumíte dnešnímu světu. Najednou vám probleskne hlavou název jednoho filmu, na který se dívalo vaše vnouče: Tahle země není pro starý. Vám dochází, že tahle církev není pro starý. A tak odcházíte zpět do své samoty…

Ne, nejedná se o svědectví, ale o střípky z různých rozhovorů v různých sborech a církvích. Zatím si stále nedokážu představit, jak se budu cítit v kůži výše popsaného fiktivního člověka a asi naivně doufám, že se do ní nedostanu. Zároveň vím, že nemoci přijdou, světu kolem sebe budu rozumět stále méně a jednou nebudu tím, kdo je na čele sboru, ale budu stát pod pomyslným pódiem.

To, co mě na některých (zdůrazňuji některých) myšlenkách ohledně zdravé církve znepokojuje, je, že se jen málo počítá s těmi, kdo jsou staří, nemocní, postižení atd. Jako by tito lidé do církve až tak moc nepatřili. Nepočítá se s nimi. Jistě není správné dělat „církev jen pro staré a nemocné“, ale ani opačný extrém není řešením. I proto mě některé modely ohledně sborů nepřesvědčují. Jsou možná funkční, ale nikoli pro všechny. Nechci se rozepisovat, jak vypadá stáří, nemoc nebo postižení, protože to prostě nevím. Zároveň je třeba nenechat se příliš unášet slovy o efektivitě, plánování, měřitelných vizích a nevím o čem ještě. To funguje do jisté míry s mladým a zdravými lidmi, ale to naštěstí nejsou všichni, kdo tvoří církev. Odpovědí pak není anti-efektivita, žádné plánování, někdy až fatalismus ale vědomí, že toto vše má svoje limity. Jako lidé máme tendenci žít v extrémech. Buď zdraví nebo nemoc. Mládí nebo stáří. Buď a nebo. Tohle funguje snad v myšlenkách, nikoli ale v životě. A tak když přemýšlím nad zdravou církví, pak jedním z jejích rysů je, že unese i slabé a spolu se slabými je církví misijní a otevřenou. Slabých se nezbavuje, ale žije s nimi. Jde totiž o to, že i sbor, který roste, má dobré vedení, kázání a nevím co ještě, je bez slabých vlastně sborem nemocným…

 

Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: Pixabay

Kategorie: Komentáře

7 Komentáře

  1. Myslím, že související problém je i to, že v evangelikálním prostředí je spíše důraz na obrácení, evangelizaci, rozvoj církve, budování sboru…méně na nebe. Že jde dost o důrazy pozemského života… Ne života posmrtného. Otázky pekla a nebe jsou spíš něco okrajového…A smrt již není tak významné téma. Podobně poslední věci. A hlavní agenda je pozemský (duchovní) úspěch. Staří lidé pak nejsou ti blízko cíle, ale naopak ti, kdo již svou úlohu nemají.

    Odpověď
  2. Možná je problém v tom, že při tom všem plánování a „posouvání církve dopředu“ se jen málo bere ohled na Ducha svatého, ale spíš právě na modely (západních) (mega)církví atp. Duch svatý by totiž nikdy nedopustil, aby byli z „konceptu“ Kristovy církve vynecháni staří nebo nemocní. A taky tím nechci říct „neplánujme“ nebo „nechme to jen tak plynout“. Plánujme, buďme akční a posouvejme se dál, ale jedině s Duchem svatým, On přišel, aby nám dal rozumět Božímu záměru a ten je pro všechny, zároveň je jediným klíčem, který nám může pomoct Boží záměr naplnit 🙂 Takže vynechání a ignorace starší generace a jejích potřeb je jen symptom toho, že nepočítáme s Duchem svatým v našich církvích a životech.

    Odpověď
  3. Ale no ták. Kolik existuje takových církví? Rád bych se tam šel podívat. Spíš mám naopak pocit, že mladí lidé jsou v církvi přehlíženi a nedává se jim moc prostor. Dělají si tu svou mládež, protože do toho jim nikdo nekecá a když jim ta mládež funguje, tak se od té staré církve trhne a oddělí, protože se tam necítí doma. Tyhle generační problémy nejsou jen u starých a nemocných lidí. Proto se mi tak líbí, že si člověk může vybrat. Existují mladé církve víc zaměřené ven a na mladší lidi, pak existují tradiční církve kde se víc studuje Bible a celkově se jde do hloubky, pak exsitují církve, které se soustředí na pomoc lidem, prostě církev je různorodá a nádherná. Každý si najde své místo a svůj domov. Nádávat a stěžovat si umí každý. Ale být opravdu součástí církve, být aktivní, milovat ostatní a sloužit lidem, to už vyžaduje trochu úsilí. Každopádně fajn článek 🙂

    Odpověď
  4. Mně se náhodou líbí, že v poslední době už je to trochu jiné.

    Jsem moc rád, že například Evangelikální aliance pořádá spoustu akcí pro seniory. Naposledy mne zaujaly kurzy pro podnikatele v důchodu. Také Kurzy Alfa pro seniory jsou dobrý nápad a jsem rád, že Atleti pro Krista začlenili seniorské disciplíny. No a pak se mi také líbí křesťanské seznamka pro starší a pokročilé křesťany. Takže už se v tom začíná něco dělat a zdaleka ne vše je jen pro mladé.

    K.

    Odpověď
  5. Pingback: Tahle církev není pro starý!!! » Apoštolská církev, sbor Havířov

  6. Pingback: David Novák: Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme? - Křesťan Dnes

  7. Dobrý den, jsem moc vděčná za článek. Hlavně za část: „To, co mě na některých (zdůrazňuji některých) myšlenkách ohledně zdravé církve znepokojuje, je, že se jen málo počítá s těmi, kdo jsou staří, nemocní, postižení atd.“ – jelikož dlouho přemýšlím nad tím, jaké místo mají postiženi a jejich rodiny v letničních, nebo charismatických církvích.
    Jedno z mých dětí je postižené a je pro nás opravdu těžké fungovat v církvi, natož sloužit ve sboru. Rádi bychom jezdily na různé akce, ale jaksi není člověka, který by nám s naši autistickou dcerou byl ochoten pomoct. Protože by to byla doslova oběť a ten člověk by pak z akce nic neměl, jelikož vyžaduje neustálý dohled. Čemu rozumím a chápu to.
    Jen je pro nás nereálné, když nás někdo zve na skupiny, semináře, sborové obědy bez nabídky konkrétní pomoci a někdy si říkám, jestli vůbec lidé přemýšlí nad tím, co před námi vypustí z pusy. Na hlášku:“ vždyť někdo z nás vám tam pomůže“, už nereaguji. Už jsme si to vyzkoušeli, jen ta „nějaká“ pomoc chyběla.
    Ne, nemůžeme jít na sborovou dovolenou do hotelu. Spánku předchází běhání, skákaní. Někdy i hodinu v kuse. Někdy ponocuje i do rána. Jeden z nás s ní. Prosím, potřebovali bychom oplocení, aby neutekla.
    … a ano, modlíme se za uzdravení.

    Ještě něco pro trochu vhledu:
    V neděli ve sboru má dcera vydrží v klidu na chválách jen nějakou chvíli. Nemůže jít na besídku mezi ostatní děti, protože každou chvíli skáče, leze do oken, běhá. Někdy si umí pěkně v klidu hrát a mezitím pobíhá a poskakuje. Když má záchvat kouše, pláče, kope, vyluzuje nepříjemné zvuky. Čemu rozumím, že by narušovala besídku.
    Tak jsme v kuchyňce sboru, kde musím své autistické dítě udržet v malém prostoru alespoň trochu v klidu, jinak to bratry a sestry u bohoslužeb ruší. Někdy je to agonie, i když se střídáme s mužem.
    Snažím se to zvládnout protože chci, aby můj muž měl alespoň něco ze společenství. Tak téměř celou dobu, pokud mé dítě nejí, běhá, skáče, otevírá skřínky, snaží se lézt na stůl a běhat po židlích. Snažím se ji korigovat.
    Někdy už nemůžu… ve vedlejší místnosti občas zaslechnu smích.
    Zoufale čekám, až bude konec a poslední dobou muže uprosuju, abychom odcházeli dřív, abych se vyhnula dalšímu stupni agonie – a to je loučení s lidmi.
    Mám co dělat, abych dceru udržela za ruku /pořád se vrtí, táhne, jde ke zemi, chce vyběhnout ven – jsou totiž otevřené dveře/ – ne nechci si povídat a nechci si dát kávu… jak asi?
    Když má záchvat, držím ji v náručí /má 4 roky, něco přes 20 kg a vrtí se/ – pokouším se dostat ke dveřím. Většina lidí mi chce podat ruku a ptá se jak se máme a co máme nové… i když s těžkostí držím svíjející se dceru na rukou – všichni to tak nějak ignorují, nebo nepřemýšlí… Chce se mi brečet, když si vyslechnu, jak jsou rádi, že jsem tam byla a jak lidi povzbuzuje, ze mě tam vidí. Jinak jsou milí – modlí se za nás.
    Pastor se mě ptá, jak se mi líbila kázeň, jestli jsem alespoň něco slyšela přes zavřené dveře…že jak je dobré, že jsme přišli. Utíkám.
    Haló, prosím už dost! Jindy tohle absolvuje můj muž.
    Když jsme v autě – vydechnu si. Na chvíli. Tak si někdy řeknu, že by bylo lepší zůstat doma. Nemluvě, jaké to asi je pro mé druhé zdravé dítě. To bývá náš den odpočinku ve sboru, když jedeme celá rodina.
    Poslední dobou už raději spolu ne. Jeden z nás zůstává doma a tak nějak to líp zvládáme – izolací, i když je to hrozná varianta. Možná můj příspěvek někomu pomůže druhé víc pochopit…

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář