Nedávno jsem vyslechl rozhovor, kde se jakýsi muž svěřoval jinému muži, že „se stydí jít do plavek“. I když mnoho let pracuji s lidmi, překvapilo mě to, protože dotyčný mohl být tak v mém věku a to jste většinou ohledně postavy za zenitem. Zároveň se mi zdá, že to drtivá většina lidí neřeší. Když vidíme vypaseného nebo naopak vyhublého padesátníka, registrujeme, že máme před sebou lidskou bytost, ale nehraje to žádnou roli, když s ním konverzujeme. Tedy pokud jsme normální, což většinou jsme. Tím netvrdím, že fyzická krása a přitažlivost na mě a nás nepůsobí, jen říkám, že když někdo nesplňuje jisté estetické požadavky, nijak to nemám a většinou nemáme potřebu řešit. Problém je, že tyto věci mnohem více než druzí, řešíme my sami ve vztahu k sobě samým. Druzí nám většinou neřeknou, jsi hnusnej, ale my si to v sobě nosíme.
Nedávno na mě vyskočil jakýsi status na facebooku, kdy jedna dáma ostatní dámy vybízela k tomu, aby se přijaly, aby si uvědomily, že jsou „milované a krásné princezny“ a aby se tolik netrápily svými fyzickými nedostatky. Dodávám jen, že se jednalo o dámu v letech, nikoli o dospívající dívku. Nevím, kolik dotyčné bylo, ale vím, že absolvovala několik porodů, makala v práci deset hodin denně a chtě nechtě některých standardů krásy nedosahovala. Stejně tak její kámošky. Chce se mi k tomu dodat no a co???
Dlouho se přijímala teze, že problém se vzhledem mají především dospívající. Jenže pravda je taková, že se tím trápí i mnozí dospělí. Současný tlak na dokonalost se přenesl i do sféry vzhledu. V této souvislosti se začtěme do úryvku z knihy I. Singera Kajícník. Singer se skrze hlavního hrdinu, newyorského milionáře Josepha Safira dostává mezi ortodoxní Židy a popisuje následující: Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců… Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí. Kdo čtete I. Singera, možná jste někdy měli pocit, že co není „pravověrně židovské, je úpadkové“, ale přesto – zamysleme se nad jeho slovy a uvidíme, že podobné věci řešíme i my, dnes. Mnozí z nás se nechávají ovlivnit stupidními časopisy, statusy, články a tento jed ovlivnil i naše sebepojetí. Pokud máte děti, nečekejte, že vaše případná nespokojenost se sebou samými (a to nejen s postavou) na ně nepřeskočí. Přeskočí a nemůže tomu být jinak. Změna nastane jen a pouze, pokud se změníte vy/my.
Pojďme se na fenomén těla podívat trochu podrobněji. Dočetl jsem se, že v USA jsou dva nejprodávanější druhy knih. Jsou to kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje současný přístup k tělu. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se umrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ (Z. Baumann: „Úvahy o postmoderní době“)
Otázku postavy řešila už antika (ideál kalokagátie, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, tělesná krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného), soudě dle obrovské popularity třeba Sokola, na postavě a fyzické výkonnosti si zakládali naši prarodiče. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy, kult zdraví a zároveň kult rozkoše.
Když anglický filozof a biolog Herbert Spencer vyjmenovával nebezpečí ohrožující lidstvo, jmenoval mj. „tělesnou slabost, jež nebude schopna dostát požadavkům průmyslu.“ Spencer jako dítě své doby, tedy konce 19. století (doba moderny), vnímal moderní tělo především jako tělo dělníka, vojáka a u ženy jako tělo, které dokáže ustát řadu porodů a povede domácnost, kde bude třeba vynaložit mnoho fyzických sil.
„Být normálním znamenalo být připravený na práci v továrně a službu v armádě – tedy být tělesně zdravý a silný. Slabé tělo je slabé proto, že nevydrží požadavky armády a továrny.“ (Bauman – Úvahy o postmoderní době) U žen pak slabé tělo bylo takové, které neustálo x porodů a k tomu nebylo schopno tvrdě fyzicky pracovat v domácnosti a k tomu navíc často i v továrně či na poli. Jenže doba se změnila. Máme se skvěle, ale s tělem nadále zápasíme.
Ještě jednou Bauman: „Postmoderní tělo oproti modernímu je především odběratelem požitků. Není výkonné kvůli službě v armádě ani práci v továrně ale proto, aby konzumovalo a stravovalo zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost (fitness). Jako jeho sémantický opak jako pojem pro nevýkonnost se vnucují slova jako ochablost, zanedbalost, apatie, lhostejnost k životním rozkoším, znechucení, otrávenost, ospalá reakce na podněty a neochota reagovat na pokušení. Výkonné je takové tělo, které je schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu – sexuální, gastronomickém, zrakové, sluchové a další. U „výkonnosti“ nejde až tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde především o prožitky, které musejí být vzrušující, úchvatné, fascinující a extatické. Tělo je potom nástrojem k tomuto sbírání požitků.“
V tom, co jsem s pomocí dalších autorů popsal, se tělo stává nástrojem slasti a silným zdrojem identity. Jenže právě v tom se skrývá časovaná bomba a zdroj jednak nekonečné frustrace a zároveň i nekonečných mindráků. Ne u všech, ale u mnohých.
Asi většina z čtenářů, kteří se touto problematikou zabývala, ví, jaké je řešení. Jste-li křesťané, přijměte se jako Boží originál, který je originální díky svému tvůrci. Mona Lisa se nemusí líbit všem, ale tím, že ji namaloval Leonardo, má nevyčíslitelnou cenu. Určitě to tak je. Jenže… navzdory této osvobozující pravdě, se kterou racionálně souhlasíme, naše emoce hovoří jinak. Platí totiž, že jaký máme z něčeho pocit, je silnější než to, co si o tom či onom myslíme. (S. Sinek, Objevte své proč)
Proto bych k myšlence o Božím originálu a našem těle přidal ještě tři věci. Pokud se výše naznačenými věcmi trápíte, buďte k sobě pravdiví a přiznejte to. A přiznejte to i Pánu Bohu, byť se nejedná o vyznávání hříchů. Až když něco pojmenujeme, můžeme s tím něco dělat. Do té doby to jakoby neexistuje.
Bauman má pravdu – naše těla se vlivem doby proměnila v nástroj požitků. Požitek se stal pro mnohé cílem a smyslem života a zápasíme s tím do jisté míry asi všichni. Jenže jedna věc je užívat dobré Boží dary, druhá pak z nich udělat cíl a smysl. Něco, co nahrazuje radost z Pána Boha.
Dávejte si veliký pozor, jak komentujete vzhled jiných lidí a to i dospělých. Může to mít devastující následky.
A nakonec když už nám to tělo bylo darováno, je fajn, když poslouchá. Někdy to neovlivníme. Dokud to ale jde, zkusme to ovlivnit. Když už nebude splňovat estetický ideál, nemusí nás otravovat. A tak s modlitbou díků na rtech můžeme do svých přeplněných kalendářů přidat pár leh sedů, kliků, příjemnou procházku nebo jak se moderně říká jogging. Odměna v podobě vyplavaných endorfinů je jistá a navíc zadarmo!
A úplně nakonec. Nepouštějme do sebe tolik jedu v podobě různých časopisů, webů a nevím čeho dalšího. Fakt to nejde být „navěky mlád“.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 18. července 2020 Foto:
16 Komentáře
Karel Krejčí
Apoštol Pavel to vyjadřuje jasně v dopisu Filipským 3, 8. Je to i nepřímá odpověď na často používanou a nelogickou argumentaci, zda se ubíráme správným směrem, pokud jako měřítko použijeme vzrůstající životní úroveň. Ovoce skutků našeho těla nás přece neúprosně poutají k tomuto světu. Proto jako jediné východisko a řešení – pokud o něho opravdu stojíme – je význam znovuzrození a snaha o jeho pochopení.
Karel Konečný
Ten článek podle mě popisuje naivní přístup k životu, pouze emocionální, bez logického myšlení, a intelektuálního zaměření. Charakterizuje to nízký stav společnosti.
Konečný Fr.
…nebo se ozvala potrefená kachna.
Realtoltek
Tělesný člověk….to je přesně to co chce Satan.
Maja
Ve vzpomínkách se mi vybavuje, že před lety psal D. Novák trochu jinak o lidech při těle, něco ve smyslu, že by měli něco dělat, spíše to znělo jako kritika. Omlouvám se, jestli si vzpomínám špatně, ale pokud ne, děkuji za něj, že už píše jinak.
Konečný Fr.
To se nevylučuje. Pro svoji postavu a svůj zdravotní stav může dělat člověk mnoho různých věcí a a ni to nemusí stát mnoho peněz. To je správné, ale proti věku není léku. Zaslíbení – budete jako telata vykrmená – by měl člověk realizovat nějak rozumně.
Eva Hájková
Jsem ráda, že autor vzpomněl Z. Baumana, který důkladně rozkryl postmoderní dobu. Například ukázal, jak v dnešním světě zoufale chybí láska. Protože láska je přece závazek a dnes se nikdo vázat nechce (nevaž se, odvaž se!).
Jeden starší rozhovor s ním:
https://www.lidovky.cz/domov/laska-bankrotuje.A061020_143121_ln_rozhovory_svo
Realtoltek
Tělo je chrám ducha a vzniklo pro interakci s hmotným světem. Bohužel jak píše autor, stalo se z něj nástroj na požitky. No je vskutku zlé, když se nástroj stane pánem ducha.
Když pak vidím jak jsou utrápení tělesní lidé je to opravdu tragické.
Eva Hájková
Někdy se trochu zapomíná, že křesťanská naděje spočívá ve vzkříšení těla. Nemáme žít jako duchové.
Realtoltek
Ano nemáme žít jako duchové 🙂 ale máme žít duchovně :).Mimochodem jsem živé duše :). Svatý Duch nežije…duch vždy byl a bude…duch je sám o sobě život. Duch je jako skála/kámen na, které vše stojí.
20Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.
13Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít. 14Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.
63Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život.
Ale paní Hájková pro Vás specíálně bych připoměl tento verš :
Ježíš jim řekl: „Synové tohoto věku se žení a vdávají. 35Avšak ti, kteří budou uznáni za hodny dosáhnout budoucího věku a zmrtvýchvstání, se nebudou ženit ani vdávat. 36Vždyť již nebudou moci ani zemřít, neboť budou jako andělé a budou synové Boží, jsouce syny zmrtvýchvstání.
Není tělo jako tělo :).
Realtoltek
Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. 10 Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. 11 Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.
Eva Hájková
Projít utrpením a nezatvrdit se přitom znamená stát se lidštějším člověkem.
Konečný Fr.
Skutečně krásné jsou někdy děti a někdy jsou i krásně oblečené a krásná je jejich nenucenost a vitalita. Jak lidé stárnou, ztrácí krásu a na pohled jsou to všelijací deformovaní člověkové. Stáří by mělo mít moudrost a duševní krásu. Mám rád karikatury a komixy, kde jsou lidé zesměšněni a zbaveni důstojnosti. A přitom třeba takoví Simpsonovi jsou sympatická rodinka, kdo by je neměl rád.
Eva Hájková
Nedá mi to, abych zde nesdílela citát z knihy Umění stárnout, který se sem docela hodí. Týká se umírání:
„Umírání má svou posloupnost. Nejprve se musíme vzdát vlastní vůle, potom aktivity, pak vlastního já a nakonec života.“
Petra R. Kaprálová (PRK)
Protijedem na smrt je vzkříšení. Na postižení – uzdravení. Být navěky mlád – ó ano! Vlastně se tato víra stala mou silou, umožnila mi říci po pravdě: ne, teď to není tak, jak chci, ne, moje tělo nemá plnou slávu. Já s tím nemohu nic dělat, ale Bůh může a Bůh slíbil, že to udělá. Buď to udělá během mého života nebo ve vzkříšení těla. Opravdu se těším, že jednou přijde den, kdy budu moci vzít batoh a dělat s druhými túru po horách, vylézt na skálu, lyžovat svah. Kdy se podívám do zrcadla a zeptám se, kam zmizely všechny deformity. Budu jako anděl, jako Eva před pádem. Sláva těla, její velikost i chudoba, je něco reálného, máme sebe a druhé „vidět“ fyzicky, slávu i její nedostatek. Existuje intenzívní emocionální bolest, která vede k popírání skutečných nedostatků těla. Připomněly mi to ony padesátnice. Moje svědectví je, že je lepší pravda o průšvihu s tělesnou vadou nyní s nadějí v Kristu (v uzdravení), nežli lež o tom, že průšvih s tělesnou vadou neexistuje, není tak důležitý, a vyžadování příslušné korektnosti od druhých. To jen na okraj.
Realtoltek
Viděl bych to přesně naopak :). Přijmout věčný život – Ježíše, zapřít vlastní já, vzdát se světské aktivity a plnit boží vůli. Dává to smysl co :))).