Pro některé zní slovní spojení „zavedený sbor“ nebo „tradiční sbor“ skoro jako nadávka. Jenže jak to tak bývá, problém je poněkud složitější. Sbory s dlouhou tradicí mají svoje slabé, ale i silné stránky. Pokusil jsem se vytipovat pět nebezpečí a šest předností s tím, že nic nemusí platit absolutně.
Možná nebezpečí
Síla kultury
Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale
- co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti
- co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších
- co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací
- co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují
- co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných
Antropolog C. Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které předává svým dětem. Jedná se o jakýsi kolektivní software společnosti.
V našem přemýšlení je důležité, že každá církev ale i každý sbor má svoji kulturu. Tedy jistý nepsaný způsob komunikace, zvyků, sdílené historie, někdy i zasedacího pořádku, vztahu ke kazateli, vedení, výkladu Písma atd. Čím je sbor starší ale i zavedenější, tím je jeho kultura silnější ale i neprostupnější, což si ale nejvíce uvědomují ti, kdo jsou mimo systém. Pak je velmi těžké, se mezi ty, kdo jsou uvnitř, dostat, byť ti se mohou i snažit, aby takto nepůsobili a vytvářeli otevřené společenství. Problém dostat se dovnitř totiž není v nepřátelském nastavení členů, ale v síti významů, kterým nově příchozí nerozumí.
Síla zvyku
Zvyk je železná košile a argument, že se něco dělalo vždy, je silnější, než si myslíme. Navíc opakování nám dává pocit jistoty a předvídatelnosti. Pokud by každou neděli začínalo shromáždění jinak, asi by nás to časem unavilo. Stejně potřebujeme i určité rituály, které se opakují a které nám dávají pocit jistoty a sounáležitosti. Některé věci děláme prostě proto, že se tak v našem sboru dělali vždy a toto je logicky silnější na sborech zavedených. Toto je v pořádku do chvíle, kdy je třeba něco změnit. Najednou se ukazuje, že posun klavíru, kazatelny, změna lavic „které dělal můj praděda“, za pohodlnější židle, změna nápisu na čelní stěně, je problém a to dokonce takový, že někdy hrozí, že se rozdělí sbor. Důvodem nejistoty je zvyk dávající jistotu, zároveň tyto zvyky nás mohou zcela paralyzovat do stavu, kdy se nehneme dál a kdy to, aby to vyhovovalo lidem uvnitř, je nejdůležitější hodnota. Bylo by ale hloupé se této realitě smát, protože se jedná o určité sociologické zákony, které se vztahují i na církev.
Síla zklamání
Většina sborů a ještě více starých sborů má ve své historii zklamání z různých sporů, nedorozumění, tragédií atd. Není možné, abychom se tomu vyhnuli. Někdy je to naše vina, někdy nikoli. Když jsem vizitoval sbory, pak skoro každý má nějaký takovýto příběh. Příběh vykradené modlitebny, rozvodů, utonutí dítěte sboru, sexuálních selhání, zpronevěry peněz, teologických úletů atd. Toto někdy vede k cynismu anebo ke strachu před novými věcmi, protože „to už jsme tady zkoušeli a nešlo to.“ A opravdu to tehdy nešlo… jenže nelze proto usuzovat, že to nepůjde nikdy. Pokud jste ale v zavedeném sboru, není možné, aby vás neminula zklamání, ale ta vás nemají limitovat, abyste nesklouzli do mentality strachu.
Síla gravitace
Asi každý sbor při svém vzniku hodně mluvil o evangelizaci a otevřenosti vůči světu. Asi nikdy neříkal, jsme tu proto, abychom pustili žilou jiným sborům v okolí (přeloženo – abychom lákali křesťany z jiných církví k nám). Novým lidem se přizpůsoboval provoz, kázání, akce, jenže toto velmi často postupně vyšumí a sbor se začne zakřivovat do sebe. Hlavní otázkou už není: Co lidé venku, ale co my? Líbí se to nám? Uspokojuje to nás? Cítíme se tu spokojení? Máme dobré prostředí pro naše děti? Užijeme si naši sborovou dovolenou? Platíme účty za naše akce? Toto všechno jsou legitimní otázky, pokud se ale neztratí další otázky, které se ptají, a co ti, kteří stojí vně? Najednou se totiž snadno stane, že kazatel zjišťuje, že prostě nemá čas na duchovní doprovázení ani na evangelizaci, protože musí naplňovat očekávání sborovníků. Organizuje sborové dny, skupinky, káže, vyučuje, jenže sytí syté… Jinými slovy sbor se postupně zakřivuje do sebe a je smutné, že mu to nevadí. K tomu přirozeně směřují všechny sbor, s tímto musí vědomě bojovat, jinak této gravitaci neodolají.
Síla tradice
Když se řekne „tradiční sbor“, asi první, co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení účastníků nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd. Jenže to je zjednodušující pohled. Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě) ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.
Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí, vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, je to dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – je to dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou časem ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si naopak význam opět připomenout. Nebezpečí zavedených sborů je, že z tradice udělají cíl, že tradice povýší nad Písmo.
Možné přednosti
Silné a hluboké kořeny
Kořeny dávají stabilitu, vláhu, živiny… tradiční sbor má kořeny v podobě nashromážděné moudrosti generací, tradice, zkušeností atd. Toto vše může být skvělé, pokud je to používáno správně. Strom s velkými a hlubokými kořeny sice nepřesadíte, ale ani ho jen tak nevykořeníte. Takový strom – sbor se nenechá vyvést z míry jen tak nějakým poryvem větru nebo falešného učení. Toto nejvíce oceníme, až když se nás něco takového dotkne.
Stabilita
Stabilita souvisí s předchozím bodem. Zavedený sbor jen tak nevychýlí jakýsi nadšenec, nebo „duchovní kutil“, který tzv. dostal „slovo od Pána“, který něco přečetl s tím, že „nyní bude vše jinak“. Většinou jsou na stabilních sborech i stabilní jedinci, kteří již leccos vyslechli, zažili a dokážou leccos posoudit. Pokud stabilita nebrání novým věcem, je vítaná a potřebná. Dává pocit předvídatelnosti, jistoty a je dobrou platformou pro smysluplné nové kroky. Nesmí se stát cílem, ale východiskem k případným novým krokům. Navíc ani nemůžeme jít dál, pokud se potácíme.
Řád
Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu. Kde je chaos, tam jsou problémy, nejistota, úzkost. Platí úsloví, chraň řád a řád ochrání tebe. Toto je pravda nejen v životě, ale i ve sboru. Když vzniká sbor, je na začátku jistá míra chaosu. Stejně jako když se něco nového učíme. Proto potřebujeme řád, ale ten je východiskem k další cestě, a to je tvořivost, nové projekty a výzvy. Skvělé, když se toto děje i ve sboru. Řád znamená i to, že některé oblasti služby šlapou, jak mají, není třeba se o nich stále dokola bavit. Jenž toto je východisko, základ, předpoklad k dalším krokům.
Silné zdroje
Někdy mají tradiční a zavedené sbory skvělé zdroje, o kterých se novým sborům, může tak akorát zdát. Mám na mysli zázemí v podobě budovy, lidí se zkušenostmi, rodin z věřícího prostředí s dobrými návyky, všechny nebo většinu generací, často i finance, dobré tradice, stabilitu, diakonické smýšlení, pohostinnost, vztah k celé denominaci. Netvrdím, že nové sbory toto nemají, ani že tradiční sbory toto mají automaticky, ale často něco z popsaného mají a pokud to moudře využívají, je to skvělé.
Moudrost
Některé věci nezískáte jinak, než věkem. Moudrost se získává životem, který je reflektován Pánem Bohem. Jako mladý mohu mít dynamiku, sílu, znalosti, vzdělání, ale moudrost je ještě něco jiného. A právě nahromaděná moudrost má předpoklady být v zavedených sborech. Někdy je to moudrost stáří, kdy se jedná o lidi, o kterých je v Písmu napsáno, že i v šedinách ponesou ovoce. Už si nepotřebují nic dokazovat, nepotřebují se štvát, ví, kdo jsou, a kdo nejsou a zároveň mají svobodu žehnat dalším generacím, nevidět v mladých lidech ohrožení, ale požehnání.
Závěr
Je škoda, že tradiční a zavedené sbory někdy nedokážou ze svých předností, které jsem uvedl ve druhé polovině tohoto článku, vytěžit víc a že je příliš ohrožují nebezpečí, která jsem popsal. Dobrá zpráva je, že tomu tak není vždy.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 17. února 2020 Převzato se souhlasem autora z jeho blogu Foto: Unsplash – ilustrační
14 Komentáře
Jiří Aron
Pět nebezpečí a šest předností sborů, na druhou stranu opět nic o Kristu. Jen jediná a jaksi neurčitá zmínka Jeho jména. Skutečná církev je přece nevěstou Kristovu.
Ani jednu z šesti tzv. předností nedává pan Novák do souvislosti s přímým vztahem těch sborů ke Kristu. Velkou inspirací mu mohly být např. kratičké dopisy šesti církvím na úvod knihy Zjevení.
Jediná ‚dobrá zpráva‘, kterou článek obsahuje je závěr celé studie, že „že tomu tak není vždy“.
Vzpomněl jsem si na slova té sedmé církvi v Laodicei, na sedmnáctý a osmnáctý verš.
Olga Nedbalová
Je zajímavé, že v Janově zjevení je pochválen poměrně malý sbor ve Filadelfii. Ač jich nebylo mnoho, zachovávali Kristovo jméno a nezapírali ho. Pro nás je to napomenutí, abychom i my to viděli jako hlavní smysl existence našich sborů. Je to ale také velké povzbuzení. Nemusíme se až tak trápit existenčními starostmi, ale máme obrátit svůj život ke Kristu. Pokud bude na nás vidět, že Kristus je střed našeho života, že plně důvěřujeme zaslíbením z Písma, další bratři a sestry v Kristu se k nám připojí. O tomto také hovoří ve svých komentářích pan Otakar Vožeh (naposled Konfrontační evangelium I a II). Nelze upravovat evangelia, zlehčovat varování z Písma. Ano, máme milovat hříšníka, ale to neznamená, že máme milovat i jeho hřích. Jasné se vymezení proti hříchu je nutností, pokud chceme svého hřešícího bližního uchránit před ztrátou věčného života. Lze uvést například Marek 9, verš 43 – 48. Je to jasné varování, že zahrávání si s hříchem se nevyplácí. Je to podobné, jako když maminka okřikne dítě, aby nesahalo na rozpálená kamna. Nešiřme falešné učení evangelia ve snaze se zalíbit světu. My se nemáme líbit světu ale Ježíši Kristu.
Martin Hambálek
Myslím, že David Novák se právě chtěl vyhnout té zbožné a vlastně nic neříkající „zkratce“ o závislosti na Kristu. Všechny sbory, ať tradiční nebo méně tradiční si přece zakládají na tom, že vyznávají víru v Ježíše Krista. Článek je o tom, jakými procesy se tato víra vyjadřuje a projevuje navenek, jaká jsou úskalí kristovského sborového života.
Eva Hájková
Možná měly všechny ty církve, kterých se v minulosti utvořilo takové množství, už dávno zaniknout. Ale ani ekumena, která chce sjednocovat, nic nevyřeší. Sjednocení není možné. To, co nás spojuje, v čem jsme jedno, je náš vztah k Ježíšovi. Je to vztah k tomu, o němž mluvil Jan ve svém Zjevení. Je to Ježíš, který o sobě říká: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, žiji na věky věků. Mám klíče od smrti i podsvětí.
Maja
David Novák cítil zřejmě potřebu napsat tentokrát takový článek, který může dokonce přinést někomu něco dobrého, nějaké povzbuzení, ale souhlasím s tím, že vše je o Ježíši, Jeho lásce spojené s Otcem a Duchem Svatým k nám. Možná by o tomto mohl psát o něco víc. A mimochodem prosím, nepodceňujme lidi, kteří jsou svým věkem k nám mladší – i oni mohou být mnohdy moudřejší než my starší.
Olga Nedbalová
To je přínosná myšlenka. Je pravda, že zdravý sbor je takový, v němž jsou zastoupeny všechny generace. Starší generace věřících, která ve svém životě již něco zažila, poznala, co je to nést svůj kříž a uchovala si pevnou víru, je pro sbor jistotou. Naopak mladší mohou vnášet do sborového života svou radost z objevování Krista. Je to jako v dobré rodině, kdy soužití více generací přináší prospěch všem.
Konečný Fr.
Samo křesťanství je zavedené již více než 2000 let. A od jeho počátků ho někteří vůdci zaváděli mimo ortodoxii. Jiní vůdci pak přiváděli církev zpět k pravé ortodoxii – např. Luther. Úkolem církve je držet čisté učení, ortodoxii.
Eva Hájková
Než někoho napomínat, řídím se raději Pavlovou radou z listu Římanům 14:
„Kdo jsi ty, že soudíš cizího sluhu? Pro svého pána stojí nebo padá. A on bude stát, neboť Pán je mocen ho postavit.“
Jiří Aron
Sbor ve Filadelfii byl dokonce dvakrát pochválen za to, že zachoval Kristovo slovo. Nezapřel Kristovo jméno. Za tyto skutky slyší od Krista slib, že jeho nepřátelé poznají, že On si jej zamiloval a že On jej zachová v hodině zkoušky.
Kéž by o Kristových slovech tomuto i dalším sborům začali přemýšlet autoři článků o takových přednostech kořenů či zdrojů, jejichž součástí není zmíněn Kristus, nebo o takové stabilitě, jejímž zdrojem není Kristus, ale jakási neurčitá lidská zkušenost, tradice. Mohly by pak vzniknout takové články, které by sbory mohly budovat v jejich nejzásadnějším vztahu a ne ve věcech podružných.
Eva Hájková
Pozoruhodné je, že v překladu toto řecké slovo (Filadelfia) znamená: bratrská láska.
Jiří Aron
Zajímavé je též to, že název města Filadelfie nijak nesouvisí s láskou Boží, ale s loajalitou bratra k vládnoucímu, k fyzickému bratru Eumena Druhého.
Můžeme si vybrat, k jakým kořenům bratrské lásky se chceme hlásit. Církev ve Filadelfii měla jasno v tom, Kdo je skutečným zdrojem a zdrojem této lásky.
Eva Hájková
Je mnoho pojmů, jimž lidé dávají různý obsah. Potom je těžké se navzájem domluvit. Může se to (snad) podařit jen tehdy, kdy lidé žijí spolu a vytvářejí si tak svůj vlastní, důvěrně známý svět.
Anebo se to nepodaří nikdy.
Jiří Aron
Omlouvám se za chyby ve včerejším příspěvku. Mělo to být takhle:
Zajímavé je též to, že název města Filadelfie nijak nesouvisí s láskou Boží, ale s loajalitou fyzického bratra k svému bratru a vládci Eumenu Druhému. Vládce pak pojmenoval město na památku tohoto vztahu.
Můžeme si vybrat, k jakým kořenům bratrské lásky se chceme hlásit. Církev ve Filadelfii měla jasno v tom, Kdo je skutečným zdrojem a stabilitou této lásky.
Jiří Aron
Pro pana Hambálka. Pan Novák se tématu závislosti na Kristu vyhýbá dlouhodobě, nejen v tomto článku. Nerozumím, proč to dělá.
Nerozumím ani Vám, proč téma závislosti na Kristu nazýváte „zbožnou a vlastně nic neříkající „zkratkou““, v reakci na velmi dobrý komentář od paní Nedbalové. Je snad na zbožnosti něco špatného?
Vždyť je to ústřední téma celého Nového Zákona.
Se závislostí na Kristu měla viditelná církev, od počátků až dosud, vždy velké potíže. Viz napomínání Krista, určené učedníkům a v listech církvím ve Zjevení, napomínání apoštolů sborům ve zbytku NZ. Závislost na Kristu jde proti naší tělesné přirozenosti. A dnešní sbory v ČR i sbory na Západě právě v oblasti nezávislosti na Kristu překonávají všechny předchozí generace.
Kristus je hlava, z Něj roste tělo, tj. církev; podle Ef 4.