Nejvyšším patentem z 8. dubna 1861 byla vyhlášena nábožensko-občanská rovnoprávnost evangelíků obojího vyznání se všemi obyvateli rozsáhlé rakouské říše. Evangelíkům se otevřel přístup ke všem státním i obecním úřadům a evangelická církev získala možnost samosprávy svých vnitřních záležitostí na základě vlastního vyznání. Konzistoř se změnila v nejvyšší radu reformovaného a augsburského vyznání se společným předsedou a církve dostaly právo neomezené volby farářů, seniorů a superintendentů, i možnost řešit své záležitosti na konventech a všeobecných synodách; synodní usnesení však ke své platnosti potřebovala schválení příslušného pána.
Všechna dosavadní omezení z toleranční doby byla zrušena a evangelíkům bylo uděleno právo zakládat sbory i školy podle potřeby a v mezích zákona. Dne 9. dubna 1861 bylo vyhlášeno provizorní církevní zřízení s presbytersko-synodálním základem a 14. dubna 1861 byla nejvyšším státním rozhodnutím uvolněna ze státního rozpočtu částka 16 830 zlatých na uhrazení potřeb reformované církve. Tyto důkazy nejvyšší milosti a lásky vyvolaly radost a díkůvzdání Hospodinu a srdečnou vděčnost milovanému panovníkovi.
SOUVISEJÍCÍ – Dějiny křesťanské církve (část 3.)
V českomoravské církvi se rozproudil nový, aktivní život. Na základě císařského patentu se zakládaly nové sbory a volily si svá presbyterstva, pořádaly se seniorní a superintendentské konventy a volili se vyslanci do první všeobecné synody, která byla svolána v roce 1864 do Vídně kvůli úpravě církevního řádu.
V roce 1864 bylo také na vídeňské teologické fakultě obsazeno místo profesora reformované dogmatiky, na něž byl povolán dr. Edv. Böhl, narozený v Hamburku, velmi učený muž, který však zůstal upřímně zbožný a již nám vychoval řadu horlivých kazatelů evangelia. Na základě synodních návrhů vyhlásilo státní ministerstvo 23. ledna 1866 řád církve obojího vyznání.
Tento dosud platný řád má sice presbytersko-synodální základ, ale nejvýš stojí církevní rada, která jako státní úřad vlastně do presbytersko-synodálního zřízení nepatří. Vyhlášením tohoto řádu však nebyla splněna všechna přání první synody a na mnohé důležité věci se v něm zapomnělo. Napří- klad se nestanovilo nic podrobnějšího ohledně církevní kázně a v průběhu času se objevily další vady, které brání vnitřnímu rozvoji, a v reformované církvi se již delší dobu jedná o jejich důkladné nápravě.
Císařský patent probudil církev k novému životu. V roce 1861 zemřel šestý český superintendent a na základě císařského patentu byl sedmým českým superintendentem v roce 1863 zvolen Jan Veselý, farář v Klášteře. Na Moravě zemřel 9. srpna 1863 superin- tendent Samuel von Nagy a čtvrtým moravským superintendentem byl zvolen Jan Beneš, farář ve Vanovicích. V roce 1863 žádaly české seniorátní výbory, aby byl zřízen čtvrtý čáslavský seniorát v Čechách, ale ministerstvo žádost zamítlo, až byl po desetiletém naléhání nakonec přece jen zřízen. Faráři Václav Šubert, Jan Janata a Heř- man z Tardy začali vydávat církevní časopisy a náboženské knihy. Velký rozkvět čekal také naše školství, v letech 1861–1867 vzniklo nejvíc reformovaných škol, takže spousta sborů měla ve svém obvodě až čtyři reformované školy, a naše školy byly celkově úspěš- nější než římské. Nové školské zákony z 25. května 1868 a 14. května 1869 však našim školám zasadily smrtelnou ránu, evangelíci byli donuceni platit na obecné školy a velká většina našich škol kvůli tomu zanikla. V roce 1867 splnila vláda přání první synody a povolala do církevní rady konseniora Heřmana z Tardy, faráře v Hořatvi, kte- rého vídeňská teologická fakulta povýšila na doktora teologie. Heř- man věrně pečuje o zájmy naší církve a je literárně plodný. Inter- konfesionální zákony z 25. května 1868 zrušily konkordát i reversy, a ještě důsledněji vynutily nábožensko-politickou rovnoprávnost.
Čilý život se rozvíjel i na církevním poli. Naše církev navázala kontakty s presbyteriánskou církví a s nizozemsko-reformovanou církví v Elberfeldu, a díky tomuto spojení i působení profesora dr. Böhla se v nás opět probudilo reformované povědomí. Dr. Heřman Tardy vydal Heidelberský katechismus, který naše sbory ochotně přijaly, a unionistické choutky ustoupily do pozadí. Druhá všeo- becná synoda v roce 1871 rozhodla o vlastním samostatném zřízení českomoravské církve bez spojení s církevní radou ve Vídni; toto usnesení však nezískalo vládní souhlas. Třetí všeobecná synoda v roce 1877 sestavila Agendu a vydala sborům instrukce, jak se má vše v církvi dělat na základě Božího slova a podle reformovaného řádu. Čtvrtá všeobecná synoda v roce 1883 navzdory nájezdům racionalistů slavnostně prohlásila Heidelberský katechismus (po druhé helvétské konfesi) za symbolickou knihu českomoravské reformované církve.
Mnoho vesnic využilo získanou svobodu k zakládání mateřských sborů i stanic a v nejnovější době na našem Sijónu počet sborů značně vzrostl. Kde není kvůli hmotnému nedostatku možné zřídit samostatný sbor, zakládají horliví kazatelé kazatelské stanice, aby se kázání evangelia dostalo i k rozptýleným členům a v naší vlasti se šířilo poznání Božího slova. O vydávání náboženských a vzdělávacích spisů pečuje Spolek Komenského, který již pro naše sbory vydal mnoho dobrých starobratrských i novějších knih a přinesl jim mnoho požehnání.
Převzato z knihy Dějiny křesťanské církve. Vyšlo v nakladatelství Didasko.
