Doba takzvaného Provizoria už však naši církev zastihla ve smutném duchovním stavu. Toleranční otcové sice ještě úplně nevymřeli a evangelické povědomí se mezi námi značně rozšířilo, ale církev se čím dál víc podobala neslané soli. Do církve se vší silou dral svět, kazatelé a členové církve se snažili dokázat římským svou rovnoprávnost světským smýšlením i životem, písmaři vymírali a do kostela se chodilo jen ze zvyku. Protože nefungovala kázeň, staří i mladí vyhledávali světské rozkoše a evangelíci se již svým životem od římských moc nelišili.
Mnozí kazatelé se na německých fakultách opili racionalismem, který pak sborům v rámci suchopárné mravouky předkládali jako nové světlo. Další zase víc horovali pro probouzející se národní uvědomění než pro Kristovo království, zbožnost spočívala v pouhých formách a obřadech a na vnitřní obnovu a život z víry v Krista se nedával žádný důraz. Reformované povědomí se úplně vytratilo, lidé rádi zpívali pelagiánské písně, při církevních úkonech se používaly luteránské agendy, výrazy i obřady a stolu se začalo říkat oltář.
SOUVISEJÍCÍ – Dějiny křesťanské církve (část 2.)
I upřímní kazatelé už o reformované církvi pochybovali a viděli svou spásu v pietistických odštěpencích. Za vzor církve byla považována pruská unie a pod vedením moravského superintendenta Samuela von Nagy se vůdci lidu stavěli za unii. Ani jeden z nich se neodvážil pozvednout proti ní výstražný hlas. Unionistický proud nás úplně zaplavil, a navíc nebylo v letech 1856–1864 vůbec obsazené místo profesora reformované dogmatiky na vídeňské teologické fakultě. Kvůli duchovní malátnosti naší církve se probuzenější členové začali přidávat k ochranovským a ke svobodné církvi.
V roce 1855 zemřel pátý český superintendent Matěj Kubeš a šestým superintendentem byl v roce 1857 ustanoven František Filipy, farář v Čermné a později v Lysé. Řím však velmi bolestně nesl svobodu udělenou evangelíkům a začal zase mocně pracovat ve svůj prospěch.
V roce 1856 uzavřelo Rakousko s Římem konkordát, jímž byla opět římské církvi udělena přednost a mnohá usta- novení Provizoria byla omezena v neprospěch evangelíků. V důsledku konkordátu přešly obecní hřbitovy pod pravomoc kněží, kteří na nich nepovolili pohřbívat evangelíky, a reversy opět získaly platnost před zákonem. Reformované školy byly v této době založeny v Borové, Libici, Bučině a v Semonicích v Čechách, a v Německém, v Uhřicích a v Sudicích na Moravě.
Císařský patent
Vše, co panovníci v reformační době evangelíkům pravidelně odpírali, co jim císař Rudolf II. povolil jen z donucení a co císař Josef II. ve své lidumilnosti z celého srdce lidu přál, ale překáželi mu v tom zpátečníci, jim nakonec z vlastního popudu, z otcovské lásky a spravedlnosti ke všem svým poddaným zajistil náš současný slavný a milovaný panovník, císař František Josef I., snad nejspravedlivější a nejmírnější ze všech dosavadních rakouských panovníků.
Vládě císaře Františka Josefa I. nebudou navěky žehnat jen evangelíci – i každý pravý lidumil, svobodný občan a nepředpojatý historik jasně uvidí jeho pravou velikost v tom, že pochopil svou dobu a dal svým národům to, co je mohlo aktuálně potěšit a učinit rakouskou říši mocnou a jednotnou, totiž náboženskou a národní rovnoprávnost. Tím si také otevřel cestu k srdcím svých poddaných.
Převzato z knihy Dějiny křesťanské církve. Vyšlo v nakladatelství Didasko.
