Tento život, který žijeme, není generální zkouška. Jedeme rovnou naostro. Mnohdy bych si přál, aby to generální zkouška byla. Vyhnul bych se tolika nesprávným rozhodnutím! Spoustu slov bych vzal zpátky, kdybych dostal šanci! A tolik slov bych vyslovil, místo abych mlčel! Leč je psáno: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Heb 9,27). V člověku je ale velká touha, aby byla ještě nějaká další šance. Zopakuji zde počátek svých mnohých rozhovorů – nedávno jsem psal o celém takovém rozhovoru; dnes zmíním jen jeho počátek:
„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“
Řada lidí odpoví, že po smrti nic není. Prostě se neprobudí. Ano, mnozí takto odpoví, ale myslím, že to není většina.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa
Pak je zde velká skupina lidí, kteří řeknou, že nevědí. Někdy vycítíte, že je jim tato otázka nepříjemná, že se o tom nechtějí bavit. V tom případě není dobré se vnucovat a je dobré se přimlouvat.
Učení o očistci je jednou z nauk katolické církve, které nejprve zdomácnělo v lidové zbožnosti, ale oficiálně bylo přijato až někdy ve 13. století (pokud si dobře vzpomínám). Kdysi jsem tuto otázku studoval, ale už je to dávno.
A pak jsou dvě další poměrně velké skupiny. Jednu tvoří katolíci. Ti zpravidla odpoví, že se probudí v očistci. Na to zareaguji slovy: „Sláva! Tak to jste spasený člověk! Čeká Vás věčnost s Pánem Ježíšem!“ To daného člověka zpravidla zarazí. Pokud je to nominální katolík, tak většinou na očistec věří, ale jistotu spasení nemá. Ví, že není dokonalý, a proto potřebuje očistec. Ale většinou neví, že podle katolického učení z očistce nikdy nevede cesta „do pekla“, ale jen „do nebe“.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Evropské hodnoty
Jedna věc je ovšem učení církve, druhá věc je, jakou roli představa očistce hraje v životě lidí. Zanedlouho se k tomu vrátím.
Druhou skupinou, patrně o něco větší, než je skupina katolíků, jsou lidé, kteří na zmíněnou otázku odpoví, že věří v reinkarnaci. Probudí se tedy jako někdo jiný, a ani to nemusí být člověk. Může to být zvíře a snad dokonce i rostlina. Myšlenka na reinkarnaci jim připadá vzrušující, ale mnozí z nich nevědí, že podle budhismu je na konci oněch převtělování nirvána, což znamená vyhasnutí, naprostá anihilace. (Jak je tomu v hinduismu, jsem nějak nestačil nastudovat, tak o tom nebudu psát.)
Má hlavní potíž s reinkarnací je, že si nepamatuji, čím nebo kým jsem byl v minulém životě, natož v těch životech předminulých. Nemohu se tedy poučit z chyb v minulých životech.
Katolické a budhistické učení mají tedy naprosto odlišná vyústění. Katolík půjde „do nebe“, s oním předstupněm v podobě očistce, budhistu čeká vyhasnutí, totální anihilace. Pro budhistu totiž život = utrpení. A vzhledem k faktu reinkarnace je i smrt nedostatečným řešením. Smrt je pouze přechodem z jednoho života do druhého; až nirvána, v níž člověk ukončil jakoukoli aktivitu, znamená definitivní vysvobození z těla a z existence vůbec.
I zde platí: Jedna věc je učení o reinkarnaci, druhá věc je, jakou roli představa reinkarnace hraje v životě lidí.
Katolické učení je ovšem mnohem radostnější a nadějnější než učení budhistické, ale dnes mi jde o něco jiného. Obojí, jak představa očistce, tak představa reinkarnace, psychologicky umožňuje lidem, aby neřešili otázku věčného života, jak o ní mluví Pán Ježíš Kristus. Jde tedy o jakousi duchovní prokrastinaci (toto cizí slovo označuje odkládání důležitých záležitostí na pozdější dobu).
Před touto prokrastinací chci varovat. Může mít fatální následky. V Ježíšově podobenství o bohatém farmáři Ježíš říká: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).
Tak tedy: Jsi připraven? Nic naléhavějšího na práci nemáš…
Pán Ježíš říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života“ Jan 5,24).
Slyší… věří… má… To jsou záležitosti přítomnosti. Dnes slyší, dnes věří, dnes má… Všimněme si: Nikoli bude mít. Ale má.
Na soud nepřijde. To je záležitost budoucnosti. Možná zakouší soud už tady, ale nemusí se bát budoucnosti. Ani očistce, ani reinkarnace.
Již přešel ze smrti do života. Spasení najdeš v tomto životě, ne v nějakém příštím. To pro Tebe může být dobrá zpráva. Ano, ještě nejsi dokonalý. Ještě ses nezbavil všech svých špatných vlastností a sklonů. Ale spasen nejsi proto, že už jsi dosáhl svatosti, ale proto, že Pán Ježíš zemřel za tvé hříchy. Jde o to, abys slyšel a věřil. Když přijímáš Kristovu oběť, když činíš pokání a věříš, přecházíš ze smrti do života.
Je to příliš vážné na to, aby sis mohl dovolit prokrastinovat. Takové odklady mohou mít fatální následky. Jednou totiž bude i pro tebe platit slovo: „„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ A ty nevíš, kdy. Já také ne. Ale přešel jsem ze smrti do života.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 1. května 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
30 Komentáře
pavel v
Já také věřím, že království Boží nastává již v tomto životě, nikoliv až po smrti. Myslím, že podmínkou občanství v tomto království není víra v Ježíše Krista nýbrž to, že člověk věří Ježíši Kristu, že věří jeho učení, jež by se dalo shrnout do jediné věty: Miluj bližního svého jako sám sebe. Z podobenství o milosrdném Samaritánovi víme, že bližním je ten, kdo trpí. Z evangelia o posledním soudu víme, že tím trpícím (bližním) je samotný Ježíš. Řekl bych, že být občanem Božího království je velmi příjemné. Příjemné je například to, že trpící lidé, kterým jste prokázali milosrdenství, jsou vám vděčni. Příjemný je pokoj v duši, totiž čisté svědomí. Příjemné je, že vaše obětavost je Pánem považována za mnohem důležitější než vaše slabosti.
Realtoltek
„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“
Duch neumírá. Tedy pokud zemře duše, můj duch půjde tam odkud přišel.
Realtoltek
Ježíš Kristus říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne! Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!“ (srv. Jan 11,25. 14,1.6).
Karel Krejčí
…. a svět „vesele“ válčí, vojenští kaplani naplňují své „nezastupitelné“ role, nevěřící i věřící ať přímými či různými nepřímými formami podporují zabíjení po stovkách, vymýšlejí se stále účinnější a dražší zbraně, při čemž na druhé straně umírají lidé hlady a Vy zde „zachraňujete“ svět významem prokrastinace? Nekážete náhodou vodu a nepijete víno?
Na jedné straně zpochybňujete nebo zlehčujete východní formy náboženství z pohledu pravdivosti reinkarnace a na druhé zdůrazněným významem prokrastinace z pohledu jednoho života Vy soudíte tento svět jednoduchým měřítkem ANO – NE? Pane Drápale, tentokrát je to nejen pokrytecké, ale i náboženské a nemá to hlavu ani patu. Nevšiml jsem si totiž, že byste zde dlouhodobě vystupoval jako příkladný „mírotvůrce“, který si je tedy úměrně vědom cennosti jednoho života, pokud je lidský život (berme především v úvahu mladý život) předčasně ukončen násilným způsobem, že v tomto případě s největší pravděpodobností má mírně řečeno – „smůlu“ nebo vlastně co? Zamyslel jste se nad osudem těch, ke kterým se ještě evangelium nedostalo nebo kteří jsou pod politickým či náboženským tlakem, který jim neumožňuje stát se křesťanem buď pod pohrůžkou násilí či jisté smrti? Pro ty také platí jeden život a dost?
Ne pane Drápale, prokrastinace ano, ale stejně tak i reinkarnace (nebo další jindy), protože Bůh to s námi nikdy nevzdá. Nepochybně zde platí skutečnost, že to, co máme možnost udělat a neuděláme, nám z Božího pohledu a principu nepřinese svatost ani slávu ani zjednodušení, ale naopak nevyhnutelné problémy, což můžeme pozorovat v každodenním běžném životě.
Ne, že byste tedy z velké míry neměl pravdu a neopíral se o Písmo, ale znovu opakuji, že stejně tak kážete vodu a pijete víno.
P. Ašer
V hinduismu je to mókša („vysvobození“) ze samsáry (koloběhu zrození a smrti). V některých hinduistických školách je mókša blízká nirváně, v některých má poněkud jiný obsah. Každopádně i hinduisté usilují o vysvobození z tohoto života, který se rovná utrpení, podobně jako buddhisté. Liší se především v krocích, kterými lze tohoto vysvobození dosáhnout.
pavel v
to Karel Krejčí
Jestli jsem vás správně pochopil, vy věříte na reinkarnaci. Je to tak?
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
pokud budeme vycházet z Písma, tak máme zjednodušeně „dvě“ možnosti:
1. Buď se budeme řídit jedním veršem, který hovoří o jednom životu a následném soudu – bez ohledu na obsah celého Písma
2. Nebo budeme vycházet z celého Písma a onen verš budeme posuzovat v celém jeho kontextu
Je na Vás, co si zvolíte …
pavel v
to Karel Krejčí
Nic neříkám, ale na moje slova dojde, že? 🙂
Karel Krejčí
🙂 Ne na moje slova, ale na to, co konkrétně Vy si myslíte a čemu Vy věříte. Nic není černobílé 🙂
Petr Adamec
To p. Krejčí: Nemohu si pomoci, v celém Písmu a v celém jeho kontextu nevidím prostor pro křesťanskou víru v převtělování. Snad jen pár izolovaných veršů veršů o příchodu Eliáše…Naopak veškerá logika Písma mluví o životě tady a teď, bez řešení jiných budoucích životů. Bez východních myšlenek by nikoho nenapadlo, se je snažit vtělit do biblické teologie. Ano, některé chasidské skupiny v židovstvu v převtělování věří – za trest vtělení do ryby, ovšem nevychází nijak z Písma, jen z tradice a kabalistických odkazů. Proto celá logika evropského myšlení a dějin hovoří o změně. Třeba sebrat na ulici umírající dítě a snažit se ho zachránit. Na rozdíl od tradičních názorů třeba Indie, kde preferují ponechat ho umřít na ulici a nekazit mu karmu…Čím více a déle studuji Písmo, tím více vidím, jak se má víra shoduje s ostatními křesťany dneška a minulosti. Není Vám podezřelé, že Vaše víra je mezi křesťany tak ojedinělá? Myslíte si, že jste tak ojediněle hluboký myslitel a biblický učenec a ostatní jsou vedle? Nemůže to být spíše tím, že bibli čtete hodně zkreslujícími brýlemi?
Karel Krejčí
Pane Adamče,
vůbec nemám v úmyslu, vyvracet Vám Vaše chápání Bible (nebo to, co Vám celkově říká) a stejně tak ani to, jak v reálu chápete a pozorujete život kolem sebe. Zda v něm spatřujete kontinuitu a zákonitosti akce a reakce nebo zda věříte na náhody a tím více či méně osvobození od zodpovědnosti a chápání důležitosti svého života jako nevratného výběru buď života či smrti. Já jsem zřetelně nastolil otázku nad osudem těch, kteří neměli příležitost uvěřit v Krista nebo ještě plně neuvěřili nebo dokonce i o případech, kdy by byla ohrožena nejen jejich existence, ale i jejich rodin. Stejně tak se můžeme pozastavit nad smyslem soudu nad našim životním dílem, zda utrpíme ztrátu či obdržíme odměnu. Tu ztrátu či odměnu si protrpíme či vybereme jak a kde? No a především, je zde náboženství, které přímo popírá Kristovo Božství.
Můžete zase Vy mě na tyto situace dát uspokojivé odpovědi, vzhledem k pouhému jednomu životu – a pak co?
Nic není černobílé, jak popření reinkarnace, tak i její podpora, mají svá pro i proti. V něčem nám dává naději a v něčem zase odvádí od cíle, ale jedno je jisté – vykupujme s plnou vážností a zodpovědností čas!!!
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
“Já také věřím, že království Boží nastává již v tomto životě, nikoliv až po smrti.“
Boží království v plnosti nastane až po Ježíšově druhém příchodu (Mt 16:28). To přece plyne i z toho Vašeho oblíbeného podobenství, kde království Boží připadne jako dědictví vyvoleným až po Ježíšově návratu (Mt 25:31.34). Boží království se sice do tohoto světa vlomilo již Ježíšovým prvním příchodem (Mt 12:28; L 17:21), avšak dosud i nad těmi, kteří se do něj znovuzrodili (J 1:13; 3:3.5), vládne první smrt, která zatím nebyla přemožena, takže Ježíši ještě není vše podmaněno (Žd 2:8) – to se stane až po Ježíšově druhém příchodu (1 K 15:51-55), kdy jeho následovníci už nebudou umírat (Zj 20:4). Boží království v plnosti, kde už lidé nebudou umírat, je tedy záležitostí až budoucího věku (L 20:35-36) po Ježíšově druhém příchodu. Tento zatímní věk je příliš nedokonalý a smrtelný na to, aby mohl být pokládán za finální Boží království. V tomto věku můžeme zakoušet jen jakousi předchuť plného Božího království.
Napsal jste:
“Myslím, že podmínkou občanství v tomto království není víra v Ježíše Krista nýbrž to, že člověk věří Ježíši Kristu, že věří jeho učení, jež by se dalo shrnout do jediné věty: Miluj bližního svého jako sám sebe. Z podobenství o milosrdném Samaritánovi víme, že bližním je ten, kdo trpí.“
Opět zaměňujete evangelium za nějaký světský humanismus lásky k bližnímu? Bez víry v Ježíše se totiž ani sebevětšími skutky milosrdenství (1 K 13:3) nelze do Božího království dostat (J 14:1.6; Sk 4:12). Bez Ježíše nelze učinit nic, co by člověka spasilo (J 15:5). Bez víry v Ježíše se proto nikdo neobejde:
„Neboť tak si Bůh zamiloval svět, že toho syna toho jednorozeného dal, aby KAŽDÝ VĚŘÍCÍ V NĚHO, nezahynul, ale měl život věčný.” (J 3:16)
Na jiném místě Ježíš říká:
“Neboť toto je vůle mého Otce, ABY KAŽDÝ, kdo vidí Syna A VĚŘÍ V NĚHO, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6:40)
Podmínkou získání věčného života neboli občanství v nebesích (Fp 3:20) je tudíž právě víra v Ježíše Krista, což se však Vy snažíte popřít. Víru v Ježíše nemůže zastoupit žádná láska k bližnímu, žádný skutek milosrdenství (Ef 2:9), který by nevyplýval právě a jedině z víry v Krista (Ef 2:10). Jakýkoli skutek milosrdenství bez víry v Krista je tak před Bohem bezcenný (Ř 4:2.4-5; Fp 3:7-9).
Ježíš svým posluchačům, kteří toužili konat skutky Boží, jasně řekl, jaký skutek po nich především požaduje:
Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: ABYSTE VĚŘILI V TOHO, KTERÉHO ON POSLAL.“ (J 6:28-29)
Jak si tedy v protikladu ke slovům samotného Ježíše vůbec můžete dovolit tvrdit, že podmínkou občanství Božího království víra v Ježíše není?
A kde jste přišel na to, že ten bližní, kterého máme milovat, je pouze ten, kdo trpí? Vždyť my máme stejně tak milovat i takového bližního, který utrpení způsobuje (Mt 5:44; L 6:27-28). Respektive my máme být milujícími bližními i viníkům, kteří nikterak netrpí, ale naopak utrpení působí ostatním. Ve Vámi zmíněném podobenství o milosrdném Samaritánovi přece Ježíš tu zákoníkovu relativizující otázku, kdo je jeho bližním (L 10:29), obrací ve smyslu, komu on je svým jednáním bližním (L 10:36-37).
Navíc milovat svého bližního (Mt 5:43) , to je přece onen starý starozákonní příkaz ((Lv 19:18), který je však Ježíšem překonán (Mt 5:44) . To je ta spravedlnost zákoníků a farizeů, kterou má však spravedlnost Ježíšových následovníků o mnoho převyšovat, aby vůbec mohli vejít do Božího království (Mt 5:20), aby se mohli stát jeho občany (Fp 3:20). A tento starozákonní příkaz je překonán právě Ježíšovou láskou k nepřátelům (Mt 5:44), kterou se musí vyznačovat i jeho následovníci. Bez této lásky k nepřátelům, pouze s onou starozákonní láskou k bližnímu, se dokonce vůbec nemohou stát syny nebeského Otce (Mt 5:45). Takže to je ta láska, kterou Ježíš po svých následovnících vyžaduje a která má daleko vyšší platnost než ta starozákonní, jež na vstup do Božího království zjevně nestačí (Mt 5:20), poněvadž milovat jen lidi trpící a pomáhat jim, to není nic výjimečného, to dělají i pohané a hříšníci (Mt 5:46-47; L 6:32-34). Ale milovat ty, kdo nám způsobují utrpení (Mt 5:44; L 6:27-28), kdo nám ubližují a nenávidí nás, to je onen naprosto výjimečný postoj, který Ježíšovu lásku staví vysoko nad onu lásku starozákonní, nad jakýkoli světský humanismus.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Vřele s Vámi souhlasím, že jakákoli „křesťanská“ podpora válčení, sbírky na zbraně a munici, vojenští kaplani atd. jsou naprosto mimo, nemohu však souhlasit s Vaším názorem, že pro obrácení a spasení existuje ještě nějaká jiná šance než v tomto životě, že existuje jakási samsára, reinkarnace, metempsychosa, metensarkosa či jak by se to ještě jinak dalo nazvat.
Nelze dost dobře tvrdit, že víra v tento život jako v jedinou šanci pro obrácení a spasení je založena na něčem, co je vytrženo z kontextu celého Písma. O tom, že člověk jen jednou umírá a pak bude soud, přece nehovoří Písmo pouze v Žd 9:27. Ten kontext je samozřejmě širší, protože např. ve Zj 2: 11 čteme: „Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.” Nový zákon zná pouze implicitně první smrt (1K 15:16-23.42-46.51-54; 1 Te 4:13-17) a explicitně druhou smrt (Zj 2:11; 20:6.14; 21:8). První smrti jsou vystaveni všichni ti, kdo se živí nedočkají druhého příchodu Ježíše, druhá smrt následuje až po soudu pro ty, kteří Ježíše nepřijali, a znamená jejich definitivní zavržení a uvržení do hořícího jezera. Nové narození zná Nový zákon jen z Boha (J 1:13; Jk 1:18; 1 Pt 1:23), resp. z vody a z Ducha (J 3:3.5; Tt 3:5), ne však jako nový vstup do mateřského lůna (J 3:4), o němž mluví buddhisté aj. Žádné další smrti a zrození, kterými by se člověku dostávalo nějaké nové šance, Nový zákon nezná.
Přitom např. reinkarnace podle buddhismu neprobíhá proto, aby člověku dávala nějakou novou šanci získat věčný život, ale probíhá proto, aby jej na základě karmy potrestala za jeho špatné skutky v předchozím vtělení. Nové zrození tak není odměnou, ale trestem. Nové vtělení je tedy pro buddhistu svého druhu peklem, z něhož hledá vysvobození právě v nirváně, čili ve věčném nebytí. Takže reinkarnace a vysvobození z ní dosažením buddhistické nirvány má úplně opačný význam, než vysvobození z tohoto světa (Kol 1:13) a věčný život (J 3:16) u křesťanů. Jde zkrátka o neslučitelná učení. Nelze zároveň věřit ve věčný život, který nám přinesl Ježíš, a zároveň věřit v reinkarnaci.
A ještě jinak:
Reinkarnace je založena na myšlence odčiňování zlých skutků z minulých vtělení. Čili je to vlastně skutkářství, které je v příkrém rozporu s milostí, kterou káže Ježíš a apoštolové. Proto reinkarnaci s milostí nelze nijak skloubit dohromady.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
podobně jako pan Adamec, neuvědomujete si paradoxně do té největší hloubky skutečnost a význam toho, co zastáváte. Pokud obhajujete pouze jeden život, tak si musíte současně právě do té největší hloubky uvědomit, že Vaše existence v tomto vesmíru má počátek právě Vaším tímto jediným zrozením, a je tedy plně na Bohu, co Vám dal, či nedal „do vínku“. Je přece nelogické, abyste byl „nepopsaný list“ jako Adam a Eva, ale musel by Vás současně obdařit takovými vlastnostmi a schopnostmi, zasadit do takového prostředí, do takového společenství, do takové doby, abyste byl schopen zde existovat a především – rozeznat falešnost a bezvýchodnost tohoto světa, mít schopnosti rozeznat všechna ta pozlátka, kterými jsme obklopeni a v té návaznosti jednoznačně uvěřit a následovat Krista a to s plnou zodpovědností a rozhodností! A co mnoho generací těch, kteří se například narodili ve středověku – v době naprostého náboženského temna? Proč ti se zde vlastně narodili a promarnili jediné životy? Za co je možné je soudit?
Nebo se zde zrodili z Božího rozmaru s tím, že stejně pro ně žádná naděje nebyla a byli zde dobří a užiteční pouze pro vytvoření dějin světa? Je vůbec možné takto uvažovat? Ani smrt není zcela taková, jak ji chápete z Bible. Smrtí pouze končí fyzické tělo, ale život samozřejmě pokračuje dál. Dokonce ani druhá smrt není definitivní smrtí, ani jistým nekončícím ohnivým jezerem, ale další cestou, navazující na výsledky té předcházející. Pokud jsou v Písmu uvedeny možnosti, zda nám druhá smrt ublíží či ne, pak je logické, že opět nenastane absolutní ANO – NE, ale „něco“, co nás bude opět směrovat zpět k Bohu.
Krátce k výrazu a chápanému významu reinkarnace: do školy také nechodíme za trest nebo pro odčinění zlých skutků nebo chování, ale je to způsob, jak získat vědomosti, nezbytné pro život, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať chceme nebo nechceme. Stejně tak je nelogické, aby nás Bůh „trestal“ za to, že nám dal svobodnou vůli.
Ale jak můžeme v současnosti pozorovat s čím dál větší intenzitou – vykupujme s plnou zodpovědností čas!
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Pokud obhajujete pouze jeden život, tak si musíte současně právě do té největší hloubky uvědomit, že Vaše existence v tomto vesmíru má počátek právě Vaším tímto jediným zrozením, a je tedy plně na Bohu, co Vám dal, či nedal „do vínku“…“
Ano, je to plně na Bohu, co dal komu do vínku. Mám mu snad kvůli tomu do toho kecat?
„Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což řekne výtvor svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě?” (Ř 9:20-21)
Napsal jste:
“A co mnoho generací těch, kteří se například narodili ve středověku – v době naprostého náboženského temna? Proč ti se zde vlastně narodili a promarnili jediné životy? Za co je možné je soudit?“
Žádné temno není tak temné, aby člověka nemohlo osvítit Boží světlo:
„Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.” (J 1:9)
A že v nějakých obdobích bylo těžší obrátit se k Bohu než v obdobích jiných, to je možné. Ale to nijak nezpochybňuje Boží spravedlnost. Kvůli tomu nemusím vymýšlet žádné krkolomné nebiblické hypotézy, jak ospravedlnit Boha nějakým reinkarnačními cykly. Za Achabova a Jezábelina pronásledování si Bůh ponechal 7000 věrných, kteří nepoklekli před Baalem, ale Eliáš si defétisticky myslel, že zůstal už jen on sám (1 Kr 19:10.14.18; Ř 11:2-4). Bůh sám však dobře ví, proč nechává lidi narodit se právě v takovém, a ne v jiném období. A nepotřebuje k tomu náš souhlas. My tu rozhodně nejsme od toho, abychom kvůli tomu Boha kritizovali, anebo si vymýšleli si, jak Boha ospravedlnit, jak to zařídit, aby Jeho theodicea zůstala neposvrněna. Bůh nepotřebuje ospravedlnění od nás, ale my od Něj.
Napsal jste:
„Ani smrt není zcela taková, jak ji chápete z Bible. Smrtí pouze končí fyzické tělo, ale život samozřejmě pokračuje dál.“
Když nemám chápat smrt z Bible, tak ji mám jakožto křesťan chápat z čeho? Z Bhagavadgíty, z Pythagora či z nějakých dalších mimobiblických pramenů?
Napsal jste:
„Dokonce ani druhá smrt není definitivní smrtí, ani jistým nekončícím ohnivým jezerem, ale další cestou, navazující na výsledky té předcházející. Pokud jsou v Písmu uvedeny možnosti, zda nám druhá smrt ublíží či ne, pak je logické, že opět nenastane absolutní ANO – NE, ale „něco“, co nás bude opět směrovat zpět k Bohu.“
Vy snad máte zjeveno nějaké vyšší poznání než Jan, který píše jasně, že druhá smrt je ohnivé jezero (Zj 20:14; 21:8)? A ohnivé jezero znamená dle něj nezměnitelný úděl na věky věků:
„Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá cejch na čelo či na ruku, bude také pít z vína Božího rozhorlení, které je nalito neředěné v číši jeho hněvu; a bude mučen v ohni a síře před svatými anděly a před Beránkem. Dým jejich muk vystupuje NA VĚKY VĚKŮ a dnem i nocí nemají odpočinutí ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a ti, kdo přijímají cejch jejího jména.“ (Zj 14:9-11)
O uvržení nekajících hříšníků do věčného ohně hovoří i sám Ježíš, který říká, že tento oheň je připraven pro ďábla a jeho anděly:
„Potom řekne i těm po levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly!” (Mt 25:41)
Ďábel bude v tomto ohni trýzněn stejně jako ti, kdo poklekli před šelmou, na věky věků:
„A ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je šelma a falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí NA VĚKY VĚKŮ.” (Zj 20:10)
Jestliže tedy tvrdíte, že z ohnivého jezera vede pro lidi, kteří tam skončí, nějaká další cesta zpět k Bohu, máte za to, že cesta ven z ohnivého jezera je otevřena i ďáblu? Že i ďábel bude nakonec spasen?
Pokud není podle Vás druhá smrt definitivní pro nekající hříšníky, proč by měla být definitivní pro ďábla? Vaše tvrzení jsou vzhledem ke slovům Ježíše i apoštolů velmi troufalá. Korigovat jejich slova vlastními domněnkami se rozhodně nevyplácí (Zj 22:18-19).
Napsal jste:
„Krátce k výrazu a chápanému významu reinkarnace: do školy také nechodíme za trest nebo pro odčinění zlých skutků nebo chování, ale je to způsob, jak získat vědomosti, nezbytné pro život, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať chceme nebo nechceme.“
Zůstanu-li u Vaše příkladu školy, pak ve světské škole skládáme zkoušky, které nás kvalifikují k nějakému povolání. Ten, kdo je nesloží, nemůže dané povolání vykonávat. Stejně tak ten, kdo v tomto životě z Boží milosti úspěšně neprojde Bohem připravenými zkouškami, nemůže získat kvalifikaci pro věčný život. A žádný reparát není dle bible možný.
Napsal jste:
„Stejně tak je nelogické, aby nás Bůh „trestal“ za to, že nám dal svobodnou vůli.“
Ale Bůh nikoho netrestá za to, že mu dal svobodnou vůli. Trestá jej pouze za to, že tento dar zneužil ke vzpouře proti Bohu.
Jak už jsem uvedl ve svém předchozím příspěvku, víra v reinkarnaci není s evangeliem kompatibilní. Víra v reinkarnaci totiž vede poměrně přímo do věčné záhuby, poněvadž vede právě k oné prokrastinaci, když si lidé, kteří v reinkarnaci věří, řeknou, že to není až tak žhavé, že budou mít ještě řadu šancí k pokání v dalších vtěleních, takže zatím si mohou podle libosti „užívat“ a své hříchy mohou napravit až v nějakém z dalších vtělení. Takový postoj vede nutně k prokrastinaci, poněvadž tento život pak není brán díky víře v reinkarnaci tak vážně, není považován za jedinou možnost k obrácení.
Jestliže by všichni lidé skrze různě dlouhou řadu reinkarnací nakonec nutně dospěli ke spasení, „protože Bůh to s námi nikdy nevzdá“, pak by neměl žádný smysl Ježíšův příchod na tento svět, aby nás svou smrtí vykoupil z našich hříchů. Skrze různě dlouhou řadu reinkarnací by totiž každý člověk své vlastní hříchy z předchozích vtělení odčinil a tak by se nakonec vykoupil sám, aniž by k tomu potřeboval Ježíše.
A jelikož každý sebedelší myslitelný konečný časový úsek se vzhledem k věčnosti jeví jako nekonečně krátký, stírá nutné spasení všech po postoupení různě dlouhých řad odčiňovacích reinkarnací rozdíl mezi dobrem a zlem. Kdyby někdo k odčinění svých hříchů musel prodělat třeba trilion reinkarnací, avšak jiný jen tisíc, byl by rozdíl mezi nimi sub specie aeternitatis přesto zcela zanedbatelný. Pokud všichni nakonec dospějí ke spáse, sice někdo o okamžik dříve, někdo o okamžik později, pak je úplně jedno, jak se nyní v tomto životě chovají, zda páchají tzv. zlo nebo tzv. dobro.
pavel v
to P. Ašer
S vašimi názory týkající se reinkarnace na adresu Karla Krejčího plně souhlasím. Zvláště s argumentem, že víra v reinkarnaci nebrání konat zlo s tím, že toto zlo bude odčiněno v některém z příštích životů duše.
Boží království si představuji jako stav, v němž člověk prožívá nevýslovné štěstí. Takové stěstí (blaženost) může prožívat již na tomto světě, jak o tom mluví Ježíš v kázání na hoře. Tam se dovídáme, jak toho stavu lze snadno dosáhnout.
Ježíš říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Já to chápu tak, že přišel Zákon dovršit. To, co hlásal, tedy nebylo něco zcela nového, bylo to jen zkvalitnění toho, co již Zákon obsahoval – byl to nový výklad toho, co již bylo známo. V židovském Zákoně se můžeme například dočíst, že David ušetřil život krále Saula, který se k němu choval jako nepřítel. Již tam můžeme vidět velkorysost – lásku k nepřátelům.
Co se myslí láskou k nepříteli? Podle mého to znamená usilovat o jeho spásu. Přinese mému nepříteli spásu to, že budu tolerovat zlo, které on činí? Mám svého nepřítele utvrzovat v představě, že zlo, které činí, je vlastně správné? Mám mlčet, když je můj nepřítel vlastní vinou na cestě do záhuby?
Ježíš řekl: „Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Jinými slovy Ježíš zde říká, že na rozdíl od služebníků, kteří se řídí příkazy, oni jako přátelé mají činit samostatná rozhodnutí, jelikož k tomu mají dostatek informací. My jsme od Ježíše dotatečně vybaveni (Novým zákonem), abychom dokázali řešit různé životní situace. Ježíš vedl učedníky, aby samostatně uvažovali o tom, co je správné. Jeho mnohá podobenství vybízejí, aby posluchač samostatně určil, jak se zachová Bůh nebo co by v dané situaci bylo správné. Ježíš ukázal, že Boží jednání je pro křesťana pochopitelné.
I milování nepřátel je logické. Nepřítel je pro mě nebezpečím a já se toho nebezpečí nejlépe zbavím tak, že se s ním usmířím. Budu tomu smíření možná muset něco obětovat, ale nakonec možná získám více, než jsem obětoval. Na začátku však musím zvážit, zda je nějaká šance, že bude má dobrá vůle oceněna. Tak například když se ocitnu v kleci s hladovým tygrem, budu se snažit ho zabít. Mnoho lidí je mentálně na úrovni onoho tygra. Proto se křesťan nemůže slepě řídit literou Zákona, ale musí používat rozum.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
z toho Vašeho chápání Bible ve vztahu Boha ke svému Stvoření, jde na mě tíseň. Někam se v něm vytratil vztah milujícího Otce ke svým dětem, bez jakéhokoli rozdílu. Jako by Nová smlouva měla stále charakter té Staré, jejímž základem bylo striktní dodržování co je ANO a co NE. Jako by víru, naději a lásku, nahradil strach
Karel Krejčí
Když si budeme pročítat například 1. kapitolu Římanům a budeme nad ní přemýšlet, dojdeme k názoru, že buď se nás tato kapitola vůbec netýká (my jsme přece jiní) nebo naopak nezpochybnitelně ano.
Poznali Boha, ale nevzdali mu čest …..
Pokud tedy křesťan obhajuje například homosexualitu, obhajuje něco, co je nezpochybnitelně z Božího pohledu hříšné. Protože poznali Boha! A kdy? Odsuzuje-li homosexualitu, musí si stejně tak uvědomit, kdo, kdy a jakým způsobem u konkrétního člověka tyto sklony zapříčinil – vzhledem k jednomu životu! Kdo tedy stojí za těmito sklony? Ale to se samozřejmě netýká pouze této oblasti, ale všech oblastí lidského života. Zastáváním názoru jednoho života sice napovrch „disciplinovaně“ naplňujeme Písmo, ale stejně tak hloubka nám odkrývá něco jiného – a obojí je Písmem ….
Karel Krejčí
Ještě si dovolím pane Ašere něco dodat – omlouvám se,
Jestliže s mým přístupem k dění kolem nás a jeho posuzováním nesouhlasíte, protože nesplňuje to, co Vám sděluje Písmo, pak vyvstává otázka, co je více pravdou, zda doslovné chápání Písma nebo realita, která se právě v tomto okamžiku projevuje či projevila. Nejsem učený filosof ani nemám snahu si na něho hrát, ale vycházím ze skutečnosti, že jedinou skutečnou pravdou může být pouze přítomný okamžik. Z toho logicky vyplývá, že všechno to, co je „před“ a „za“, tou samou pravdou již být nemůže. Stejný děj, bude zpětně popisovat každý z jiného – svého individuálního – pohledu, tudíž, každý bude mít svou pravdu, ale nikdy to nemůže být absolutní, jednotící pravda, vždycky se bude nějak a něčím lišit. Jestliže k Písmu budeme přistupovat časově, paradoxně se s ním dostaneme do rozporu, neboť jedině víra tento čas překonává. Všechno to, co vykonal Ježíš je dokonale dokonáno. Vše záleží na naší víře, do jaké míry si to uvědomujeme. Čím více budeme lpět na Písmu, tím více se nám bude ta skutečná – živá – pravda vzdalovat. Pokud budeme jeden proti druhému používat jako zbraň nebo argument Písmo, budeme o sobě prozrazovat, že Kristus nežije v nás a my vněm. Prosazování pravdy bez přítomnosti Krista je „svatozáří“ a vizitkou světa, ale nemůže to být vizitkou křesťanů.
pavel v
to Karel Krejčí
Když člověk, který spáchá zlo s cílem získat z toho prospěch (například loupežnou vraždu), nemusí se podle vás obávat, že to pro něj bude mít fatální následky, že bude navždy zavržen. Jeho zlo bude odčiněno (odtrpěno) v některém z příštích životů jeho duše, ale on toto utrpení prožívat nebude, tak jako my nevíme nic, co páchala naše duše v minulých životech a už vůbec za to necítíme odpovědnost – vždyť jsme to nemohli nijak ovlivnit. Učení o reinkarnaci je zcela nelogické.
Je-li Bůh náš milující otec, jak se může smířit s věčným zavržením svých některých dětí? Žádný otec nechce, aby jeho dítě trpělo. Ale někdy tomu ani při nejlepší vůli nemůže zabránit. A to v případě, že si jeho dítě samo vybere svůj osud. To vidíme například v podobenství o návratu marnotratného syna. Tam si ten „spořádaný“ syn dobrovolně vybral svůj úděl venku, ve tmě, zatímco ostatní se veselili na příjemné hostině. Domnívám se, že zavržené duše jsou zavržené z jejich vlastní vůle. Nenávidí Otce, protože si myslí, že je jim něco dlužen.
Podle mého mezi ně často patří levicově zaměření lidé. Vyčítají Bohu, že stvořil svět špatně. Na jedné straně jsou v něm boháči žijící v přepychu, na druhé straně děti umírající hladem. To každý levičák považuje za obrovskou nespravedlnost a mnozí z nich za to viní Boha, míto toho, aby se pokusili sami něco udělat. Ježíš řekl: „Blaze vám, kteří teď pláčete, neboť se budete smát. …Běda vám, kteří se teď smějete, neboť budete truchlit a naříkat.“ Z tohoto pohledu není jisté, zda je pro člověka výhodou, když je krásný, zdravý a bohatý. Není jisté, zda je pro nás výhodou, že jsme se narodili v bohaté části světa. Člověk, který v naší zemi pobírá minimální mzdu, patří mezi 20% nejbohatších lidí na světě.
Karel Krejčí
Já žádným způsobem, žádnou teorií, dokonce ani představivost má na to nestačí, nedokáži se vyrovnat se skutečností, že například lidé, kteří se pohybují v mé blízkosti a dobře je znám, vedou spořádaný život, ale neuvěřili v Krista, to stejně již mají jednoduše a nezvratně „spočítané“. Pokud neuvěřili v Krista a pokud ano (do jaké míry a podle jakého měřítka) čeká je smrt v …….. ani to již nebudu zmiňovat. Oni totiž na tom budou daleko hůře, než tito:
… venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.
Není pánové Ašere a Pavle, stejně tak to, co obhajujete a na čem trváte, čím se chce záměrně a tradičně křesťanství lišit od falešných náboženství, stejně jak užitečnou výzvou, právě také oním mlžícím náboženstvím? Pozor na slepou víru!
Jsem odpůrcem náboženství a přemýšlení o Stvoření není v Písmu nikde zakázáno.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
já žádným způsobem, žádnou teorií, dokonce ani představivost má na to nestačí, nedokáži se vyrovnat se skutečností, že například lidé, kteří se pohybují v mé blízkosti a dobře je znám, vedou spořádaný život, ale neuvěřili v Krista, to stejně již mají jednoduše a nezvratně „spočítané“. Pokud neuvěřili v Krista a pokud ano (do jaké míry a podle jakého měřítka) čeká je smrt v …….. ani to již nebudu zmiňovat. Oni totiž na tom budou paradoxně daleko hůře, než tito:
…. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.
Není stejně tak to, co obhajujete a na čem trváte, čím se chce záměrně a tradičně křesťanství lišit od náboženství, stejně jak užitečnou výzvou, právě také oním mlžícím náboženstvím? Pozor na slepou víru!
Jsem odpůrcem náboženství a přemýšlení o Stvoření není v Písmu nikde zakázáno.
Karel Krejčí
Ještě dodám, že pokud budeme křesťanství v této otázce porovnávat s východními náboženstvími, tak je to paradoxně právě křesťanství, které upozorňuje na ještě přímější a drsnější formu „trestu“ …
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Pane Ašere, z toho Vašeho chápání Bible ve vztahu Boha ke svému Stvoření, jde na mě tíseň. Někam se v něm vytratil vztah milujícího Otce ke svým dětem, bez jakéhokoli rozdílu.“
Tíseň z toho, že zůstávám na půdě Nového zákona a odmítám synkretické deformace evangelia jemu cizími myšlenkami reinkarnace? Projekce Vašich představ na Boha, jak by se měl milující Otec správně chovat ke svým dětem, přece bez podkladů z Písma stojí na vodě. Boží myšlení není myšlením lidským (1 K 2:11.16). Nemůžete poměřovat Boží jednání lidskými kritérii (Iz 55:8-9). Vy zde poněkud pythicky naznačujete, že Bůh nemůže být milujícím Otcem, pokud nebude dávat lidem nekonečné množství šancí na pokání v nějakých dalších vtěleních, Písmo však o něm tvrdí, že je milujícím Otcem, i když jedinou šancí je pouze tento náš stávající život, po němž bude každý postaven před soud (Žd 9:27). Tak jako Ježíš nemusel trpět častokrát od založení světa, tak ani žádný člověk nemusí častokrát trpět v nějakých opakovaných vtěleních (Žd 9:26).
Vypadá to, jako byste chtěl být tím svým požadavkem na poskytování dalších a dalších šancí v příštích vtěleních milosrdnější než Bůh. Avšak, jak už jsem uvedl, bezbřehé milosrdenství stírá rozdíl mezi dobrem a zlem, protože nakonec by vůbec nezáleželo na tom, jak se kdo zachová, poněvadž všichni by nakonec dospěli tak jako tak ke spáse. Bůh si samozřejmě přeje, aby všichni dospěli k pokání (2 Pt 3:9), ale jeho trpělivost je ohraničena pouze tímto naším jediným životem, resp. zánikem stávajícího světa (2 Pt 3:10; 2 Te 1:6-10), po němž bude rozhodnuto o definitivním nezměnitelném údělu každého člověka. Údělem těch, kteří během tohoto svého jediného pozemského života pokání neučinili, bude dle slov apoštola věčná záhuba (2 Te 1:9).
Napsal jste:
„Jako by Nová smlouva měla stále charakter té Staré, jejímž základem bylo striktní dodržování co je ANO a co NE. Jako by víru, naději a lásku, nahradil strach.“
Držení se textu NZ přece neznamená držení se té staré litery, která zabíjí (2 K 3:6), nýbrž držení se věrného slova, z něhož povstává zdravé učení (Tt 1:9). To není žádný strach (2 Tm 1:7). Proč by potom Pavel psal, abychom se naučili smýšlet ‚ne nad to, co je napsáno‘ (1 K 4:6)? Proč by nás pak Jan varoval, abychom nezacházeli dále, než je učení Kristovo (2 J 9), čímž bychom ztratili Boha? Jak bychom se měli vyvarovat cizího učení (Žd 13:9), když bychom ho nemohli konfrontovat se slovy (literou), která nám v NZ byla předána? Zůstali bychom tak zcela bez kompasu jako korouhvička zmítaná větry kdejakého učení (Ef 4:14). Reformační zásadu sola scriptura proto není radno opouštět.
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Pokud tedy křesťan obhajuje například homosexualitu, obhajuje něco, co je nezpochybnitelně z Božího pohledu hříšné. Protože poznali Boha! A kdy?“
Kdy? V ráji. Adamův hřích pak všechno pokazil i ve všech dalších pokoleních (Ř 5:12).
Napsal jste:
„Odsuzuje-li homosexualitu, musí si stejně tak uvědomit, kdo, kdy a jakým způsobem u konkrétního člověka tyto sklony zapříčinil – vzhledem k jednomu životu! Kdo tedy stojí za těmito sklony?“
Tyto sklony zapříčinil Adamův hřích, který se přenáší z generace na generaci (Ř 5:12; 7:20-21.23; 8:20). K tomu nepotřebujete žádná hypotetická opakovaná vtělení.
Napsal jste:
„Zastáváním názoru jednoho života sice napovrch „disciplinovaně“ naplňujeme Písmo, ale stejně tak hloubka nám odkrývá něco jiného – a obojí je Písmem.“
Jakou hloubku máte na mysli? Chcete snad tvrdit, že si Písmo protiřečí? Nebo že existuje nějaké hluboké (skryté) poznání přístupné jen těm, kteří se považují za gnostiky?
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Jestliže s mým přístupem k dění kolem nás a jeho posuzováním nesouhlasíte, protože nesplňuje to, co Vám sděluje Písmo, pak vyvstává otázka, co je více pravdou, zda doslovné chápání Písma nebo realita, která se právě v tomto okamžiku projevuje či projevila.“
Co to je realita? Je to jen abstraktní pojem, do něhož si každý promítá, co je mu libo. Argumentuje jí někde Ježíš nebo apoštolové? Nezdá se mi. Zato Písmem argumentují zhusta. Proto budu raději následovat jejich příklad než stavět na své subjektivní „realitě“.
Napsal jste:
„Nejsem učený filosof ani nemám snahu si na něho hrát, ale vycházím ze skutečnosti, že jedinou skutečnou pravdou může být pouze přítomný okamžik.“
Přítomný okamžik? Nestaví na něm náhodou učitel New Age Eckhart Tolle? Přítomnost je ovšem stejně problematická jako minulost či budoucnost. Už Augustin v De civitate dei napsal, že přítomnost nemá žádný rozměr. Každý okamžik je totiž čistě matematicky dělitelný do nekonečna, takže „přítomného okamžiku“ se nelze nikdy dobrat. Vše, co reflektujeme jako domnělou přítomnost, je již minulostí. Nemůže být proto přítomný okamžik nějakým kritériem, jímž bychom měli posuzovat Písmo. Ježíšův příchod na svět a jeho oběť na kříži je historickou událostí, která se udála v minulosti a má drtivý dopad na veškerý čas následující po ní. Bez této historické události Vám není přítomný okamžik nic platný. Nelze proto ve jménu přítomnosti opovrhovat minulostí. Písmo k nám přece přišlo z minulosti, Duch svatý nám ho však oživuje i v naší době. Pro křesťana je rozhodující všechen čas, nejen přítomnost:
„Ježíš Kristus včera i dnes je tentýž, i na věky.” (Žd 13:8)
Napsal jste:
“Jestliže k Písmu budeme přistupovat časově, paradoxně se s ním dostaneme do rozporu, neboť jedině víra tento čas překonává. Všechno to, co vykonal Ježíš je dokonale dokonáno. Vše záleží na naší víře, do jaké míry si to uvědomujeme. Čím více budeme lpět na Písmu, tím více se nám bude ta skutečná – živá – pravda vzdalovat. Pokud budeme jeden proti druhému používat jako zbraň nebo argument Písmo, budeme o sobě prozrazovat, že Kristus nežije v nás a my vněm.“
To snad nemyslíte vážně? Proč tedy Ježíš proti ďáblovi argumentoval právě Písmem (Mt 4:4.7). Proč argumentoval Písmem apoštol Pavel proti Židům (Sk 17:2-4)? Proč asi píše Titovi, že episkopos se má držet učení věrného slova, aby byl schopen usvědčovat odpůrce (Tt 1:9)?
P. Ašer
Ad Karel Krejčí
Napsal jste:
„Já žádným způsobem, žádnou teorií, dokonce ani představivost má na to nestačí, nedokáži se vyrovnat se skutečností, že například lidé, kteří se pohybují v mé blízkosti a dobře je znám, vedou spořádaný život, ale neuvěřili v Krista, to stejně již mají jednoduše a nezvratně „spočítané“.“
Že vede spořádaný život, si myslel i onen farizeus, který Bohu děkoval, že nevede život nespořádaný jako třeba ten celník (L 18:9-14). To ovšem před Bohem nemůže obstát. Před Bohem jsou všichni – i ti domněle sebelepší lidé – hodni smrti (Ř 3:23; 5:12). To znamená ohnivého jezera (Zj 20:15; 21:27). Před Bohem jsou bez Krista všichni v tomto přirozeném životě mrtví svými přestoupeními a hříchy (Ef 2:1-2.5). Pouze ti, kdo se nechali obživit spolu s Kristem (Ef 2:5-6; Kol 1:13-14), kdo jsou díky tomu zapsáni v knize života (L 10:20; Fp 4:3; Žd 12:23; Zj 3:5), se tomuto děsivému konci mohou vyhnout. Zapsáni tam však mohou být pouze ti, kdo přijali Krista Ježíše za svého Spasitele (Ř 3:24). Jiná cesta není (J 14:6; Sk 4:12), „spořádaný život“ nikoho nezachrání.
Jestliže si nedokážete představit, že ti Vaši blízcí, kteří „vedou spořádaný život, ale neuvěřili v Krista“, skončí v ohnivém jezeře, neobviňujete tím pak vlastně Boha z nespravedlnosti a nestavíte se nad něj jako někdo, kdo je spravedlivější než On? Vy však na rozdíl od Něj nevidíte do srdcí těch lidí. Proto raději věřte v Boží spravedlnost a nespoléhejte na své zdání.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Boží království si představuji jako stav, v němž člověk prožívá nevýslovné štěstí. Takové stěstí (blaženost) může prožívat již na tomto světě, jak o tom mluví Ježíš v kázání na hoře. Tam se dovídáme, jak toho stavu lze snadno dosáhnout.“
Ježíš nenabízí štěstí (řec. EUDAIMONIA – tj. „dobrého démona“), které je podmíněno osudem (viz Iz 65:11), nýbrž hovoří o tom, že člověk může být blahoslavený (řec. MAKARIOS, hebr. ´ešer). Ježíš nedává svým učedníkům štěstí (odvozeno od praslovanského sъ-čęstьje = „dobrá část“, “dobrý úděl”), které je závislé na vnějších okolnostech (dobrém údělu, dobrém osudu, dobrém démonu), nýbrž dává jim svůj pokoj (J 14:27), který na vnějších okolnostech závislý není. Ježíšův učedník má tedy pokoj, i když je jeho úděl na tomto světě špatný, když žije ve zlých čili nešťastných vnějších okolnostech (např. Mt 5:10-12; 24:9).
Napsal jste:
“Ježíš říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Já to chápu tak, že přišel Zákon dovršit. To, co hlásal, tedy nebylo něco zcela nového, bylo to jen zkvalitnění toho, co již Zákon obsahoval – byl to nový výklad toho, co již bylo známo. V židovském Zákoně se můžeme například dočíst, že David ušetřil život krále Saula, který se k němu choval jako nepřítel. Již tam můžeme vidět velkorysost – lásku k nepřátelům.“
Pokud by Ježíš nepřinášel něco zcela nového, proč by pak opakovaně používal odporovací větu proti tomu, co bylo „řečeno starým“: „já však pravím vám“ (Mt 5:22.28.32.34.39.44)?
To, že David ušetřil život Saula nebylo projevem jeho milování nepřátel, ale toho, že Saula respektoval jakožto Božího pomazaného, na něhož nechtěl vztáhnout ruku jen proto, aby na sebe nepřivolal trest (1 S 26:9.11.23; 2 S 1:14.16). Jiné své (nepomazané) nepřátele však nechal bez milosti povraždit – jako např. Šimeího atd. (1 Kr 2:8-9.44-46).
Starý zákon znal jen pozemské izraelské království mezi jinými pozemskými královstvími (1 S 8:5.20.22), neznal království nebeské, které není z tohoto světa (J 18:36). Ježíš sám o sobě říká: „… a hle, zde je víc než Šalomoun“ (Mt 12:42; L 11:31), tedy více než ono ztracené staré izraelské pozemské království. Milost a pravda se oproti Mojžíšovu zákonu stala až skrze Ježíše Krista (J 1:17). Bez přijetí a zakoušení této milosti vůbec nelze nepřátele milovat. Takže nelze tvrdit, že láska k nepřátelům, jak ji formuloval Ježíš (Mt 5:44nn), byla už explicitním učením Starého zákona, ačkoli už i v SZ je pomoc nepříteli přikázána (Ex 23:4-5; Př 25:21-22). Není tam však nic o lásce k němu. Motivem pomoci nepříteli tam bylo spíše to, aby Bůh toho nepřítele kvůli radosti někoho nad jeho nouzí onoho nepřítele nepřestal trestat (Př 24:17-18).
Napsal jste:
„Přinese mému nepříteli spásu to, že budu tolerovat zlo, které on činí? Mám svého nepřítele utvrzovat v představě, že zlo, které činí, je vlastně správné? Mám mlčet, když je můj nepřítel vlastní vinou na cestě do záhuby?“
Toleroval Ježíš zlo Pilátovi, který nechal povraždit obětující Galilejce (L 13:1-3). Dle Vaší úvahy zřejmě ano, poněvadž proti Pilátovi nijak veřejně nevystoupil a ani svým učedníkům v soukromí neřekl, že Pilát je zločinec. Utvrdil tímto postojem Piláta v představě, že zlo, které činí, je správné? Neutvrdil, neboť mu později řekl, že by neměl žádnou moc činit zlo, kdyby mu nebyla dána shůry (J 19:11). Ježíš tedy přemáhal zlo dobrem (Ř 12:21), dal Pilátovi prostor k zamyšlení se nad svými činy, které by je mohlo vést k pokání. Kdyby však proti Pilátovi pro jeho zločiny vyvolal povstání, kdyby mu odplácel zlým za zlé (Ř 12:17), jen by Piláta utvrdil v tom, že je to jen obyčejný buřič, kterých v té době v Judeji zřejmě nebylo zrovna málo a kterého je třeba po zásluze sprovodit ze světa.
Bojovat proti zlu může křesťan jen dobrem (Ř 12:21). Zlo totiž nelze přemoci jiným zlem, takto se zlo pouze násobí. Tak jako je nesmyslné snažit se uhasit oheň ohněm, tak nesmyslná je i představa, že zlo lze přemoci zlem.
Napsal jste:
„Jinými slovy Ježíš zde říká, že na rozdíl od služebníků, kteří se řídí příkazy, oni jako přátelé mají činit samostatná rozhodnutí, jelikož k tomu mají dostatek informací. My jsme od Ježíše dotatečně vybaveni (Novým zákonem), abychom dokázali řešit různé životní situace.“
Jakápak samostatnost? Ježíš jasně říká:
“Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE ČINIT NIC.” (J 15:5)
Ratolest není samostatná. Nezůstane-li na kmeni, uschne.
Napsal jste:
„Proto se křesťan nemůže slepě řídit literou Zákona, ale musí používat rozum.“
Protikladem litery není rozum, ale Duch (2 K 3:6.17-18). Evangelium nebylo vyspekulováno omylným lidským rozumem, nýbrž bylo nám zjeveno Bohem. Musíme tedy chodit podle Ducha (Ga 5:16), ne podle rozumu:
„Není rozumného, není, kdo by hledal Boha.” (Ř 3:11)
“Je napsáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.’” (1 K 1:19)
Karel Krejčí
Pane Ašere,
Už jsem se jednou zmínil, že ve Vašem neměnném názoru na jeden život a „konečná“, jinak také vyjádřeno dvěma jasně danými protiklady: ANO – NE, chybí milost.
Začal jste Adamem a já jím také začnu protože nesouhlasím s Vaším chápáním Adamova hříchu. Je možné vycházet ze skutečnosti, že před jeho hříchem Adam znal Boha – v tom není problém. Ovšem to, co nemohl znát bylo vyhnání z ráje do fyzického světa, prostřednictvím fyzického těla, které je samo svou podstatou hříšné. A zde je to podstatné! My máme Adamovo – hříšné tělo, to ano, ovšem naše hříchy již nejsou Adamovy, ale naše, pouze naše! Ty není možné alibisticky svádět na Adama. Proto také soudy „každý za sebe“ jsou spravedlivé a mají zcela zásadní smysl a význam pro další vývoj a budoucnost. Bůh nechal své Stvoření upadnout do hříchu, aby mohl prokázat svou milost. Jak jinak by to bylo možné?
Pane Ašere, přeji Vám vše nejlepší, ať je živý Kristus ve Vás a Vy v Něm.
Karel Krejčí
Pane Ašere,
paradoxem je, že právě Vy svými nezpochybnitelnými pozitivy a negativy – nevyvratitelně podložené Písmem – připomínáte scénu rozhořčeného syna, který nesouhlasil s vřelou reakcí Otce při návratu Jeho marnotratného syna, jenž byl morálně a hmotně zcela na dně. Místo očekávaného a spravedlivého trestu ho však Otec radostně přijal, oděl do čistého roucha, pozval hosty a vystrojil slavnostní hostinu. Nedá se do určité míry tento pohled ale lze vztáhnout i na samotného autora komentáře a všechny ty, kteří znají Boha pouze jako přísného a nesmlouvavého vládce-vychovatele, podobně jako onen vzorný bratr?
Neměl být vlastně stejně tak zaslouženě a po právu podle Písma potrestán, uvržením na věky do ohnivého jezera?
Souhlasíte s touto „pochybnou“ Boží ne-spravedlností? Je jedno zda ano, či ne, protože jakou váhu a význam potom mají Vaše pečlivě „vystudovaná“ pozitiva a negativa, i když podložená Písmem, když je samotný Bůh porušuje?
Opravdu Vy, pan Drápal a ostatní s podobně striktními názory – opravdu znáte Boha?