Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví.
Ž 33,12
Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Ga 4,6–7
Žalmista se nám trochu básnicky „rozšoupnul“, když spojil do jedné věty slova „Hospodin“, „zvolit“ a „dědictví“. Copak Stvořitel po někom dědí? Copak si dědictví někdo vybírá?
Ta slovní hříčka má však zdůraznit, jak drahý je Bohu jeho lid. Dědictví tu nepředstavuje nějakou obyčejnou realitu, třeba starosti s notářem, daněmi a příbuzenstvem. Dědictví je tu tak trochu jako ve starých detektivkách diamantový náhrdelník. Nebo pro dávného Izraelce půda, kde bude hospodařit. Něco velmi cenného, co má navíc nostalgický náboj své minulosti. A není to tak snad i pro Hospodina? Vzpomínky na společné zážitky, ano, i nějaké ty starosti s obhospodařováním, potenciál do budoucna, se kterým může pracovat. To všechno je pro něj lid Boží. I když mu patří celý svět, my jsme jeho zvláštní poklad.
Bože, díky, že nás uchováváš ve své pokladnici.
Nu 6,22–27 * Joz 24,16–28
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
